Tak tohle jsem já, abyste taky konečně poznali, jak vlastně vypadám
Čtyřnohou kočičí ženskou s kocourem, abych byl přesnej. Můj kámoš jezevčík Ferda se mi za to smál, ale náš dvounožec záchranář byl nakonec rád, že se to stalo. Začnu však radši pěkně od začátku, abyste v tom neměli zmatek.
Bylo deštivý podzimní odpoledne, náš dvounožec byl na šichtě a já zrzavěj drsňák s půlkou ocasu navrhnul Ferdovi, že skočíme prošmejdit půdu našeho domku, protože tam zůstaly otevřený dvéře, který bejvaj normálně zavřený. On nás tam totiž dvounožec nechce pouštět, nechápu proč. A tak jsme vyrazili pěkně po schodech nahoru, já se těšil, že tam možná najdu nějaký myši k svačině a Ferda byl zvědavej, co tam objeví.
Na půdě byla spousta zajímavejch věcí, Ferda našel několik párů starejch bot a pustil se do rozvazování tkaniček, protože na tom ujíždí a u novejch bot to dělat nesmí. Já zavětřil mezi trámama myšinu, tak jsem se tam už, už chystal vlízt, když v tu ránu jsem zezdola zaslechnul nějakej podezřelej tichej šramot. Mám dobrej sluch a přišlo mi, jakoby nám někdo šoupal s miskama s jídlem.
„Ferdo, dem dolů, někdo tam je. Záchranář to nebude, ten teprve před chvíli odešel, tak to tam musíme omrknout.“
„Vetřelec?“ Odštěknul mi tiše Ferda a vyrazil v závěsu za mnou po schodech dolů. Jo, byl tam, zahlídli jsme ho zpoza rohu točitýho schodiště dřív, než si nás stačil všimnout. Cizí zrzavej kocour, podobnej jako já, akorát měl v sobě trochu bílý. Mokrej od toho venkovního deště seděl na zemi vedle lednice a cpal se krmením z našich misek. Musel se dostat dovnitř ze zahrady našima prolejzacíma dvířkama ve zdi.
„Jdu po něm, Ferdo, tohle si musím vyřídit sám,“ zavrčel jsem na svýho kámoše.
„Zrzku, počkej, tady něco nesedí, říká mi to můj čumák,“ snažil se mě Ferda zarazit. Ale já už byl celej rozparáděnej, no nedivte se mi, asi byste taky byli naštvaný, kdyby vám někdo prakticky před nosem kradnul vaše jídlo.
Vyrazil jsem za tím vetřelcem, zastavil se tak půl metru za ním, celej se nachlupatil, abych byl nejmíň dvojnásobnej, stoupnul si k němu bokem, nasadil nejzlejší výraz, co umím a zavrčel: „Co pohledáváš u mýho žrádla, spratku mizernej? Koukej zmizet nebo tě těmahle zubama a drápama nakrájím na deset malejch!“
Čekal jsem, že buď uteče jako srab a já ho vyprovodím až k plotu nebo zalehne do vyčkávací pozice, a to se pak uvidí, kdo má pevnější nervy a je silnější. Ale nečekal jsem, že vyskočí z místa půl metru vysoko, ve vzduchu se otočí ke mně, přitom mě pocáká vodou z mokrýho kožichu, a když dopadne za zem, zeptá se úplně naivně: „Nevíš, kde jsem? Já jsem se ztratila, pomůžeš mi najít cestu domů? A jsem hladová, můžu se tady trochu najíst?“
Řeknu vám, já byl tak překvapenej, že jsem se zapomněl prát a jen ze mě vymňouko: „Jak to, že seš kočka a ne kocour, když seš zrzavobílá? A jak můžeš netrefit domů, copak seš hloupá jak malý kotě?“
„Z toho si nic neděl, skoro každej se nachytá,“ mávlo to zvláštní stvoření tlapkou. „Málokdo ví, že zrzavá už dávno není jen doménou kocourů a že moderní kočky ji taky občas nosej. Ale promiň, víš, já se nedávno přestěhovala k jedný starý lidský samičce, aby jí nebylo smutno. Jenomže jsem se moc brzy dostala ven, silnej pud mě hnal zpátky tam, co jsem byla předtím, pak přišel ten dlouhej déšť, chtěla jsem se někam schovat a ztratila jsem cestu.“
No, řekněte sami, copak jsem se já starej zlej naštvanej kocour s čerstvě nabroušenejma drápama mohl s tímhle prát. Ta kočka byla chytrá jak rádio, tvářila se, jak je sebejistá, ale přitom z ní byl cejtit strach na sto honů. No co, vyměknul jsem, nechal ji najíst a pak jsme ji s Ferdou vzali na tu půdu, abysme ji zabavili, než se náš dvounohej záchranář vrátí. Představte si, ona se bála myší, no slyšeli jste někdy něco takovýho? Radši si sedla na starej stolek, aby se neumazala od pavučin, koukala, jak ty hlodavce proháním a divila se Ferdovi, proč se morduje s tkaničkama u starejch škrpálů. A já, starej vůl, jak jsem ji chtěl původně vyprovodit sviňským krokem až k plotu, tak jsem ji teď jednoho toho hlodavce přinesl až před čumák. Znechuceně odmítla, ale aspoň že mi poděkovala, asi byla nějak polidsku slušně vychovaná.
Pak se ta kočka asi začala nudit, tak se pustila do mytí, trvalo jí to snad půl hodiny a nakonec tam na tom stole na půdě usnula hlubokým spánkem. Nechali jsme ji teda s Ferdou svýmu osudu a šli si dolů po svejch, stejně nás to tam už přestalo bavit.
„Bando, jak to, že jste tady tři nebo snad už z únavy ani nevidím?“ Protíral si oči náš dvounožec záchranář, když se ráno vrátil celej urvanej ze šichty a nandal nám krmení do misek. Ta kočka totiž úplně suverénně přikráčela z půdy dolů a tvářila se, jakoby u nás bydlela odedycky.
Potom se ale dvounožec zarazil, šáhnul do kapsy, vytáhnul svůj chytrej dálkomluv a chvíli na něm něco kutil. Pak nám ukázal obrázek s kandelábrem, na kterým byla přilepená cedulka, na ní fotka tý zrzavobílý kočky, nějaký písmenka a čísla. Dvounožec, přestože byl utahanej a potřeboval se vyspat, tak místo odpočinku někam zavolal. Pak vzal moji přepravku, tu kočku do ní nandal, chlácholil ji, aby se nebála a odvezl ji někam pryč.
Když se vrátil, zavolal si nás k sobě a hodně pomalu, abysme tomu s Ferdou rozuměli, nám začal vykládat: „Kluci, netuším, jak jste ji objevili, ale dobře jste udělali a já jsem vám za to vděčněj. Ta kočka se jmenuje Maudi a patří jedný starý paní, která bydlí až na druhým konci našeho městečka. Víte, nedávno tý paní odešel manžel do míst, kde už nikoho nic nebolí a ona byla strašně smutná. Její mladý jí přinesli Maudi z útulku, doufali, že jí tím trochu pomůžou. A taky že jo, ta paní si Maudi zamilovala, sice věděla, že jí nějakej čas nemá pouštět ven, než si zvykne, ale ona jí proklouzla a ztratila se. Paní z toho byla nešťastná, hledala, ptala se, kde to jen šlo a rozvěsila cedulky, kdyby jí Maudinku někdo náhodou našel. Teď, když jsem jí Maudi přivezl, tak byla šťastná, děkovala mi, ale ten dík vlastně patří vám dvěma… A teď už mě nechte nebo vám tady usnu vestoje.
A tohle je Maudi, kočičí ženská, která si oblíbila zrzavej kocouří kabát
Dvounožec záchranář nás už jenom stačil přátelsky podrbat, pak se s napůl zalepenejma očima odštrachal do svýho pelechu a tam usnul tak, že ho bylo slyšet chrápat až na zahradu. Ferda se mi začal smát, že jak jsem starej, tak jsem blbej, když nedokážu rozeznat ženskou od chlapa. Ale oba jsme byli rádi, že to s Maudi nakonec dobře dopadlo a já na Ferdu zavrčel, ať si na mě kouká dávat pozor, že mu to posmívání při první příležitosti vrátím i s úrokama.
PS: A tady je předchozí článek o Zrzkovi: Jak mi Ferda zachránil život
