Pokud mé jednání odsoudíte, budete na to mít z morálního pohledu plné právo, protože chlap, který si najde milenku v době, kdy mu umírá manželka, si nejspíš ani nic jiného nezaslouží. Nebo ano?
Je to už strašně dávno a já bych nerad, aby tuhle mou zpověď nebo chcete-li životní bilancování, někdo považoval za pokus o omluvu před světem, než jej taky opustím. Jde mi spíš o takové rovnání si myšlenek na sklonku vlastních dnů.
Na ten svěží jarní den roku 1970 jsem nedokázal nikdy zapomenout. Bylo mi tehdy třicet let a já se najednou zničehonic změnil ze šťastného otce tříleté Verunky a manžela perfektní, za všech okolností veselé ženy v zoufalce, obávajícího se, co přinese následující ráno. Už nějaký čas předtím si moje Vladěnka stěžovala na bolesti hlavy, ale stále se snažila věřit, že nejde o nic vážného a problémy vymizí samy od sebe. Též jsem v to doufal, ale coby nositel o něco ustaranější povahy než ona, jsem se jí pořád dokola snažil přemluvit k návštěvě odborníka. „Jen tak pro jistotu, má drahá,“ říkával jsem jí, „jednak budeš mít klid a za druhé, když bude potřeba, začne tě nějak léčit, aby se vše dalo do pořádku.“
Už ani nevím, jestli se Vladěnka konečně odhodlala zajít za doktorem kvůli stupňujícím se bolestem nebo na mé naléhání, ale výsledek byl alarmující. Podezření na rakovinu, které se při následném onkologickém vyšetření potvrdilo ve formě rozptýleného neoperabilního nádoru na mozku.
Následoval půlrok marného boje, na jehož počátku se Vladěnka psychicky zhroutila. Nedokázala se smířit s diagnózou, ani bojovat s osudem, a jakkoli jsem se jí snažil povzbuzovat a pomáhat, nebylo to nic platné. Prostě se vzdala. Nikdy jsem jí to neměl za zlé, sám nevím, jestli bych se v její kůži nezachoval stejně. Postupně mi chřadla před očima nejen po fyzické stránce, ale, a to bylo ještě horší, též po stránce duševní. Což o to, s přesunem starostí o každodenní chod domácnosti na mou osobu jsem se dokázal srovnat celkem snadno. Jenomže dovedete si představit, že by vaše milovaná partnerka zvolna přicházela o svou inteligenci a jíž by rakovinné bujení postupně zcela připravovalo o rozum? Nejobtížnější ze všeho bylo co možná nejvíc odstínit naší Verunku od tíže nastalé situace a já nakonec poznal, že malé děti dokážou paradoxně brát těžkou nemoc a smrt přirozeněji než my dospělí.
Ani v práci jsem nedokázal na svoje starosti zapomenout, a přitom právě tam jsem se sblížil s Jitkou. Dělali jsme spolu sami dva na odlehlém detašovaném pracovišti jednoho podniku a byla to právě ona, která jako jediná dokázala plně pochopit to, co prožívám. Rozvedená žena, na první pohled ničím zajímavá osoba, která svou určitou domnělou povrchnost hrála před okolím jako obranu, aby se k ní nikdo nedostal blíž. Ve chvíli, kdy vytušila mou situaci, otevřela se, zapřádala se mnou dlouhé hovory, které odhalily její vnitřní vnímavost a pomáhaly mi třeba už jen tím, že jsem se měl o své starosti s kým slovně podělit. Pokud jsem se nesvěřoval já jí, oplácela mi podobnou mincí, vyprávěla o svém nevydařeném manželství a o tam, jak ji muž opustil, když krátce po porodu přišla vinou vrozené vady o dítě. Její slova nepůsobila tak, že by se ona sama potřebovala vypovídat, spíš mi jimi dávala na zřetel, že v té tíži osudu nejsem sám.
Zhruba čtyři měsíce po stanovení diagnózy mě manželka přestala poznávat a já se s tím svěřil Jitce slovy: „Je to zase o hodně horší, Jitko. Vladěnka se v myšlenkách přesunula do minulosti a dnes ráno mě považovala za svého již nežijícího otce.“ Jitka tehdy neodpověděla, jen se mi dlouze zadívala do tváře, pak se postavila přede mě, rozpřáhla ruce a tiše se zeptala: „Milane, chceš mě?“ Nepřemýšlel jsem v tu chvíli, co bych měl nebo neměl a Jitčinu nabídku přijal. Sex jako lék? Nevěra bez citu jako náplast na starosti? Takové a podobné otázky se mi pak honily hlavou, když jsem se večer doma staral o svou nemohoucí manželku nebo probíral s Verunkou, co dělali ve školce. Na jedné straně jsem si připadal jako mizera a na druhé s vděčností pociťoval, jak mi nevěra s Jitkou dodala novou sílu bojovat.
Postupně po dalších kradmých milostných chvílích jsem poznal, že ani z mé a ani z Jitčiny strany nešlo o pouhý sex bez citu a dostal jsem se do zvláštní situace. Stal se ze mě muž, který miluje dvě ženy současně. První, která se mu ztrácí před očima a za níž by byl ochoten dýchat, a druhou, s níž se jeho vztah teprve rodí. Netuším, jestli si takový pocit dovedete představit, ale já jsem si za žádnou cenu nechtěl připustit, že tu druhou mám jako náhradu za tu první. Nechtěl jsem si připustit to, co se nakonec stalo skutečností.
Několik dní před smrtí se Vladěnčin zmučený mozek vzepjal k poslednímu výkonu a mé ženě se na krátkou chvilku rozjasnila mysl. Po dlouhé době se jí objevil úsměv na tváři, ona stiskla ruku, kterou jsem jí držel, a sotva slyšitelným hlasem zašeptala: „Milane, slib mi, že nezůstaneš s Verunkou sám a že pro ni najdeš novou maminku. Slib mi to, prosím. Miluji tě.“ Po těchto slovech Vladěnka upadla do bezvědomí a už se neprobrala.
***
Když se teď na všechno dívám s odstupem let, nedokážu si představit, jak by se můj a Verunčin život odvíjel nebýt Jitky. Dcerčino útlé dětství v kombinaci s Jitčinou mateřskou péčí dokázalo způsobit to, že Verunka celkem záhy adoptovala Jitku jako svou novou maminku. Své bývalé milence a dnes už několik dlouhých desetiletí druhé manželce vděčím za mnohé. Nejenom za to, že mě dokázala podržet v nejtěžších chvílích mého života, ale i za to, že uměla nečinit rozdíly mezi dcerou, která nebyla její vlastní a synem, který se nám po dvou létech narodil.
Dnes už jsou obě děti dávno dospělé a mají své vlastní rodiny, a moje dny se vinou nemocného srdce krátí. Jsem šťastný za všechno hezké, co mi osud dovolil prožít napřed s Vladěnkou a později s Jitkou, ale stále mě občas bodne osten krušných dnů Vladěnčina odchodu z tohoto světa a mé vlastní nevěry, jíž jsem se vůči ní tehdy dopustil. Mnohokrát jsem to s Jitkou probíral a ona mě jako citlivá bytost pokaždé uklidňovala slovy: „Milane, netrap se tím a cítíš-li vinu, odpusť sám sobě. Byl to tvůj osud a ten dobře věděl, jakými cestami života tě má vést.“
