Možná si ještě pamatujete na moje první povídání, jak se mi podařilo vytáhnout jezevčíka Ferdu z maléru a jak jsme si ho pak s mým dvounožcem záchranářem nastěhovali k nám. Tak teďka mi Ferda ten dobrej skutek oplatil.
Vlastně to byla moje blbost, kdybych se do celý tý záležitosti nepletl a seděl si pěkně na zadku na svým plotě, nemuselo se to stát. Ale znáte mě, to bych nesměl bejt já, zrzavej drsnej kocour s půlkou ocasu.
Takže pěkně popořádku. Už pár dní se na silnici před naším domkem potuloval nějakej cizí mladej vlčák. Objevil se vždycky večer, když už byla skoro tma, přiběhnul směrem od městečka, očuchal všechny zaparkovaný auťáky, prošmejdil kdejaký zákoutí a pořád bezradně pobíhal sem a tam. Trochu u toho poštěkával, někdy si tiše zavyl, pokud uviděl nějakýho dvounožce, hned k němu běžel, krátce si čuchnul a zas pelášil pryč. Nakonec zmizel směrem k rybníku.
„Hele, Ferdo, koukni na něj, znáš ho?“ Zeptal jsem se svýho kámoše, když jsem si toho vlčáka všimnul už druhej den, jak šmejdí na kraji silnice akorát proti nám.
Ferda se posadil, chvilku větřil a pak povídá: „Zrzku, neznám. Ale bacha, jestli se chystáš ven na myšilov, tak se k němu radši nepřibližuj. Můj čumák mi říká, že tenhle fešák je pěkně naštvanej. Nejspíš se ztratil, neví, kde je, hledá svýho pána a má hlad. Je mladej a nezkušenej, může mu z bezradnosti rupnout v bedně a pak bude nebezpečnej. Koukej, jak očuchává auta, vůbec bych se nedivil, kdyby ho tady poblíž z nějakýho někdo vyhodil.“
„Vyhodil z auťáku, to se dělá? Nemůžeme mu ňák pomoct?“ Zeptal jsem se překvapeně.
„Zrzku, nekoukej, tohle některý lidi fakt dělaj. Já vím že, se rád tváříš jako zlej kocour, ale přitom jsi měkkosrdcatej. Tak teda něco zkusím,“ houknul na mě Ferda. Pak se otočil a zaštěkal, jakože na toho vlčáka volá. Jenomže ten už byl ob dva baráky dál, a jak šel vítr od něj k nám, tak nás ani necejtil. Nevšimnul si nás a zmizel.
Už před nějakým časem si Ferda vyhrabal tajnej průlez pod plotem kousek vedle branky, kterej byl schovanej za keřema. Napadlo mě, že bysme se mohli vydat za tím vlčákem, ale Ferdovi se do toho zjevně nechtělo, tak jsem ho nepřemlouval a šel si po svejch. Vydal jsem se na myšilov pro jistotu na druhou stranu, aby mě to nepokoušelo, ale stejně jsem tu noc nic nechytil. Nějak mi ten vlčák nešel z hlavy a já se na ty malý šedivý potvůrky nedokázal pořádně soustředit.
***
Další večer jsem se naštval. Podřimoval jsem na plotě, když akorát kousek od naší branky zastavil nějakej auťák. Seděli v něm dva mladý dvounožci, měli puštěnou tu věc, co dělá na celou ulici kravál, kterýmu říkají muzika. Lili si do pusy pití z plechovek a nahlas se u toho chechtali. Probudili mě, já se otráveně zvednul, že jako půjdu jinam, když jsem si všimnul, že se zas objevil ten vlčák. Uviděl jejich auťák, vůbec nedbal na ten kravál, přiběhnul až k němu a začal ho očuchávat.
Kluci si ho všimli a najednou prásk. Jeden pootevřel okýnko, mrsknul prázdnou plechovkou po vlčákovi, hned ho zase zavřel a začal se smát. Vlčák to koupil akorát do čumáku, cuknul sebou, zavyl a nechápavě na ně civěl. Pak znova, otevřený okýnko, druhá plechovka, prásk, zavřený okýnko a smích. Prázdná plechovka sice nemohla bejt těžká, ale vlčák to tentokrát dostal rovnou do očí, tak se zakroutil, stáhnul ocas mezi nohy, začal vrčet a couvat.
No a do mě v tu ránu vjeli všichni čerti, přestal jsem přemýšlet, doteďka nechápu, co jsem si jako představoval, že udělám. Nejspíš jsem si myslel, že až se to okýnko otevře potřetí, vletím tam na ně dovnitř a pořádně jim drápama zmaluju fasádu. Za ty hozený plechovky a nakonec i za ten kravál, kterým mě probudili.
Pak se v tu ránu semlelo několik věcí najednou. Já vylítnul ze svýho sloupku a běžel k tomu auťáku, že jako nejdřív vyskočím na střechu. Jenomže, jak jsem byl naštvanej, tak jsem se asi blbě odrazil, sjelo mi to a já skončil akorát pod tím okýnkem, ze kterýho prve lítaly ty plechovky. Vlčák mě uviděl, zřejmě si ty rány spojil se mnou a vyjel po mně, já nestihnul uhnout. Ucejtil jsem jeho zuby za krkem a řeknul si: „seš vyřízenej, můžeš se rozloučit se životem.“ Nevěděl jsem, jestli chci radši do kočičího nebe k hodnejm nudnejm bílejm perskejm andělům nebo do pekla k divokejm skvrnitejm čertovskejm Bengálkám.
Když už jsem si říkal, že by pro mě ty Bengálky byly rozhodně lepší, tak najednou sevření povolilo a já byl zase volnej. Vlčák znovu zavyl, já se otočil a viděl, jak ho můj Ferda kouše do ocasu. Musel nás vidět, prolézt svým tajným průlezem a přiběhnout mi na pomoc. Ale to nebylo zdaleka všechno, najednou se tam přiřítil i náš dvounohej záchranář. Křiknul pár ráznejch povelů, kterejma uklidnil vlčáka i Ferdu a pak, že si to jako vyřídí s těma klukama v auťáku. Ty teda nedostal, všimnuli si ho a ujeli, tak se otočil zpátky k nám třem čtyřnohejm a šupem nás nahnal na zahradu.
„Promiň, chlape, musel jsem tě rafnout, jinak bys mi zamordoval kámoše,“ štěknul Ferda na vlčáka, kterýmu náš záchranář ošetřil kousanec na ocase a zkontroloval plechovkama trefenej čumák.
Vlčák mlčel, koukal po nás, na mě se mračil, že jako kočky nemá rád, ale na jezevčíka Ferdu a na našeho dvounožce se díval s prosbou. Všechno měl v očích a my tam mohli číst, jak byl někomu doma na obtíž, přestože se snažil zavděčit. Jak ho ten někdo odvezl daleko od domova a vyhodil z auta. Jak hledal a nenašel, byl hladovej, zmatenej a nešťastnej, a jak nakonec bezhlavě zaútočil, když dostal plechovkou. Vlastně se mi tím pohledem omluvil, přestože kočky nemusí a já to nechal plavat, byl jsem rád, že jsem zůstal živej a že ty pekelný Bengálky ještě chvilku počkaj. Ale v jednom měl Ferda pravdu, jsem měkkota, trochu jsem kňouknul, když mi náš dvounožec čistil to rafnutí za krkem.
***
Asi za dva dny vzal náš dvounožec záchranář vlčáka s sebou na šichtu a pak se vrátil sám bez něj. Kejvnul na mě s Ferdou, jakože nám chce něco říct. Posadil se do křesla, já mu vyskočil na klín, Ferda se usadil u nohou a on spustit:
„To jste to zase vyvedli vy dva, bez vás bych se fakt nudil. Ale jste dobrý, a abyste věděli, s tím vlčákem už je to v pohodě, dostal nový jméno Rolf. Dal jsem ho jednomu kolegovi z naší party, ví toho o psech fakt hodně a prohlásil, že až si Rolfa pořádně vychová, bude z něj bezvadnej hlídač a kamarád.“
Jen tak tiše jsem mňouknul na Ferdu, jakože dík, že mi tu záchranu života oplatil. „Jo, dobrý Zrzku,“ štěknul, jakoby o nic nešlo, „jsme si kvit, ale příště nestrkej čumák, kam nemáš. Už taky nejsem nejmladší a nemusel bych to stihnout.“
PS: A tady je předchozí článek o naší povedený trojce: Zrzavej kašuk
