Už jsem vám toho navyprávěl celkem dost o svém životě s dvounohým záchranářem a později s jezevčíkem Ferdou. Ale pořád vám dlužím začátek, teda jak se ze mě stal drsňák a jak jsem se dostal až sem.
Moje maminka byla už hodně stará a já se jí narodil jako jediné překvapivě velké kotě, takže jsem ji měl jen pro sebe. Bydleli jsme v letité dřevěné boudě v lese, ve které měli myslivci uložené krmivo pro lesní zvířata, které sice příjemně vonělo a chránilo před chladem, ale mně a mamince nebylo k jídlu nic platné. Maminka byla pořád se mnou, krmila mě od sebe, masírovala svým drsným jazykem a zahřívala vlastním tělem, jen občas vyrážela shánět nějaké jídlo pro sebe. Byl to trochu problém, v lese nebyla žádná lidská stavení, kde by se dalo něco vyžebrat nebo ukrást, takže byla odkázána na lov. Ale žila tak celý život, takže si dokázala poradit.
Občas, poprvé, když mi bylo pár týdnů, se v té boudě stavil nějaký člověk kvůli tomu krmení, a to maminka vždycky vyhlásila poplach, jakmile zjistila, že se blíží. „Hrozí nám nebezpečí života, musíme se rychle schovat, myslivci považují kočky v lese za škodnou a mohli by nás zabít,“ varovala mě. Koukla na mě, jestli mě má odnést v tlamičce nebo jestli už dokážu utíkat sám, pak usoudila, že už jsem dost veliký a tiše zavelela: „Za mnou!“ Nu a my se rychle protáhli škvírou u země, přeběhli pár nebezpečných metrů, co stály stromy daleko od sebe a zaběhli hluboko do mlází, kde už nás nebylo vidět. Tam jsme strávili tolik času, než ten člověk zase odešel a teprve pak se mohli opatrně vrátit domů.
Tohle se opakovalo několikrát, chodil tam pořád stejný člověk, takový starý vousatý chlapík, který napohled vypadal mírumilovně, ale pořád to byl myslivec a věřit jsme mu nemohli. Dokonce si myslím, že o nás musel vědět, nemohl si přece nevšimnout našeho vyleženého pelechu uvnitř té boudy, ale naštěstí to neřešil.
Jakmile jsem toho byl schopný, tak mě maminka začala brát ven na lov. Říkávala mi, že správná kočka se musí naučit soběstačnosti, protože v kočičím životě se velmi často není na koho spolehnout. Lov mě bavil, ani vám tady nebudu vyjmenovávat, co všechno se mi podařilo chytit už jako malému kocouřímu klukovi. Až mě maminka musela krotit, abych to s tou odvahou nepřeháněl a nemusel nakonec utíkat před tím, koho jsem se ve své naivní hlavičce rozhodnul dostat.
Na sklonku léta se stalo neštěstí. Do naší boudy přišel nějaký jiný člověk, už když se blížil, všiml jsem si jeho zlého výrazu a pichlavých očí, šel z něho strach. Jak jsme utíkali do mlází, tak si nás musel všimnout, sice jsme stačili zaběhnout mezi husté stromky, ale on po nás naslepo vystřelil do míst, kde jsme mu zmizeli z dohledu. Byl to nejhorší den mého života, radši to zkrátím. Mně samotnému se sice nic nestalo, ale do smrti nezapomenu, jak jsem se snažil pečovat o svou maminku, kterou trefilo dost broků na to, aby to nakonec nepřežila. Seděl jsem u ní dva dny, než mi konečně došlo, že se mi nevrátí. A pak jsem z těch míst utekl. Usadil jsem se na kraji lesa v nějaké chatové kolonii, lovil vypasené myši z lidských zahrad, kradl zbytky jídla místním kočkám i psům a útočil na všechno, co mi přeběhlo přes cestu. Ze žalu za maminku. Ze vzteku, jakej je život zlej. Stal se ze mě rváč a drsňák, a i když jsem byl teprve výrostek, radši se mi vyhýbali i dospělí kocouři.
Blížila se zima, spousta lidí ze svých chat odjelo pryč, myši se stáhly a já často neměl do čeho kousnout. Tehdy jsem přecenil své síly, chtěl jsem ukrást jídlo jednomu dobrmanovi, skoro poslednímu psovi, který tam se svými lidmi ještě zbyl. Svou chybu jsem si uvědomil na poslední chvíli, nestihnul jsem před ním dost rychle utéct, ale nakonec jsem měl kliku. Odvážnému štěstí přeje, tak jsem přežil a přišel akorát o půlku ocasu.
Opustil jsem chatovou kolonii a přesunul se na kraj pole skoro až k prvním domům ve vsi. Rána se mi zanítila, bylo mi zle, neměl jsem co jíst, k posledku jsem zalezl do křoví na kraji toho pole, pil vodu z kolejí, co tam vyjezdil traktor a čekal, že se co nevidět vydám za maminkou. Můj zvířecí instinkt mi napovídal, že se s ní brzy setkám tam někde na druhém břehu a já neměl důvod se bát. Klidně jsem ležel ve svém křoví a čekal, až to přijde.
Jenže to nepřišlo, místo u maminky jsem se probudil v nějaké osvětlené místnosti, měl jsem ovázaný zbytek ocasu a k přední tlapce přidělanou nějakou hadičku. Cítil jsem nesmírnou únavu a chtělo se mi zvracet, i když jsem neměl co. Byl jsem zavřený v kleci a všiml si, že v té místnosti je takových klecí víc, v každé z nich bylo nějaké zvíře ve více či méně zbědovaném stavu. Vyhodnotil jsem to jako ještě jednu mezistanici na cestě za maminkou a usnul jsem.
Nakonec se ukázalo, že to žádná mezistanice nebyla. Dlouho mi trvalo, než se mi podařilo aspoň trochu pochopit všechny souvislosti, ale teď už vím, jak se to celé semlelo. Nejdřív musel někdo zavolat do jednoho kočičího útulku, že na kraji pole u té vesnice je zraněná kočka. Tedy já kocour. Pak pro mě z toho útulku museli přijet (teď už vím, kdo to byl), a když viděli, v jakém jsem stavu, tak mě rovnou zavezli na zvířecí kliniku. Tam jsem se po ošetření zanícené půlky ocasu probudil v té kleci a po několika dnech mě přestěhovali do toho útulku.
V útulku jsem strávil asi dva úplňky. Zvenku to vypadá jako normální vesnický domek, ale uvnitř je to zvláštní. Žije tam dvounohá matka s dcerou, dámy, které se starají o několik desítek zaběhnutých, vyhozených, ztracených a odchycených nebo přinesených koček a kocourů. Pečují tam o ně, napřed je vyléčí z jejich neduhů a pak pro ně hledají nové domovy u lidí, kteří mají rádi kočky. Nakonec jsem byl rád, že jsem se tam dostal, nejen, že mi ty dámy zachránily život, ale daly mi poznat, že zdaleka ne všichni lidé jsou zlí a zdaleka ne všechny kočky jsou moji nepřátelé. Měl jsem tam dost času na přemýšlení, dost příležitostí k tomu, abych se naučil sžít s ostatními, a musím se přiznat, že jsem tam přišel o část svého drsňáctví. Byla to jedna z nejzvláštnějších etap mého života a pro mě zkušenost k nezaplacení.
Celé to skončilo, když si tam pro mě přišel dvounožec záchranář. Jakmile mě poprvé spatřil, vzal mě do rukou a já si všimnul, že má celkem čerstvou jizvu na tváři. Později jsem se dozvěděl, že mu to udělal nějaký feťák při jednom z jeho zásahů. Tak tenhle záchranář se mi hned zkraje podíval přímo do očí a řeknul: „Zrzku, s tebou se život moc nemazlil a přitom seš chlap, kterej se hned tak něčeho nebojí. V tomhle jsme dost stejný, tak jestli chceš, můžeme to odteďka zkusit spolu.“ My zvířata to proti lidem máme v jedné věci jednodušší, v takových situacích nemusíme zdlouhavě přemýšlet, jen koukneme a prostě víme.
Nu a já kouknul na svého záchranáře a věděl, že k sobě prostě patříme. Táhneme to spolu už celkem dlouho a mě jen vrtá hlavou, jestli je možné, aby mi ho nějakým způsobem tam z té druhé strany poslala do cesty moje maminka.
PS: A tady je předchozí článek o Zrzkovi: Jak jsem si spletl ženskou s chlapem
