Příhoda s dvěma Barbínama a s bílým kotětem, který se jmenovalo Sněhová Vločka, se odehrála loni v létě. To už byl jezevčík Ferda u mě a u mýho dvounožce záchranáře dávno spokojeně zabydlenej.
Ale radši pěkně popořádku, abyste v mým vyprávění neměli hokej. My tři chlapi, teda dvounožec, pes Ferda a já, starej zrzavej kocour s půlkou ocasu, bydlíme v malým domečku mezi silnicí a rybníkem. Dvounožec spává v ložnici, kam my čtyřnožci smíme jen, když je nějakej průšvih, svoje pelechy máme v přední místnosti, která slouží jako kuchyň a obejvák v jednom. Ve zdi pod oknem mám svoje kočičí dvířka, abych se dostal ven na zahradu, kdykoli potřebuju. Ty jsou tak akorát veliký, že se jima s trochou námahy a hekání protáhne i dlouhej štíhlej Ferda.
Byl červen, dusná noc, dvounožec měl službu a my byli s Ferdou doma sami. Někdy po půlnoci jsem se probudil a napadlo mě, že skočím zkontrolovat svoje teritorium, pár zahrad na jednu i druhou stranu mezi silnicí a rybníkem, jestli se mi tam necourá nějakej vetřelec. Přelezu dva ploty tam k tomu domku, co dřív bejval Ferda a posledních pár měsíců tam bydlej dvě dvounohý Barbíny. Velká hubená s bloďatejma vlasama a růžovým auťákem a malá asi sedmiletá, dcera tý velký, co vypadá, jako by jí z oka vypadla. Náš dvounožec z nich má srandu, říká, že ta velká musí mít strašně prachatýho sponzora, když žije sama s dcerou a přitom obě choděj v drahejch značkových hadrech. A o tý malý povídá, že je hrozně rozmazlená a od mámy dostane cokoli, co si zamane.
Jakmile jsem se dostal na jejich zahradu, najednou slyším odněkud shora takový tenký kňourání. Kouknu se, odkud to přichází a na starý vysoký jabloni vidím, jak se ve větvích asi tři metry nad zemí třese strachy malý bílý chlupatý klubíčko. Vločka. Drahý čistokrevný dlouhosrstý kotě, který si malá Barbína přála k narozkám a ta velká jí ho koupila pod podmínkou, že se o něj malá bude starat.
Cizí kočky ze svýho teritoria normálně z fleku vyháním, teda pokud to nejsou vyložený žebráci, ty jakoby nevidím a zaženu je, až když si ďobnou pár granulí z mý venkovní misky. Jenomže Vločka je maličký kotě, tak ji toleruju. Kouknu teda nahoru na tu jabloň a řeknu: „Hele, ty mrně, nebreč a mazej dolů, žene se bouřka.“
„Ale já nemůžu, bojím se, že spadnu,“ zakňouralo to shora.
„Ježíšmarjá, to je moula,“ napadlo mě. Ale nahlas jsem na ni křiknul: „Musíš pozpátku!“
„Jak pozpátku? Co to je?“ Ozvalo se z těch větví. V tu ránu pročísnul oblohu blesk, zaburácel hrom a to kotě se leknutím fakt málem skutálelo dolů.
No, zkrátím to. Nakonec jsem tam za ní musel vylézt, napřed ji ukecat, aby se mě nebála a pak ukázat, jak se správně leze po stromech. Teda spíš ze stromů dolů, nahoru to už zjevně uměla sama od sebe. Pak jsem jí řekl, ať peláší domů, protože malý koťata nemaj v noci venku co pohledávat, zvlášť když se žene bouřka. Jenomže Vločka mi odpověděla, že nemůže, malá Barbína ji večer pustila ven, pak na ni zapomněla a šla spát, a velká Barbína se o ni nestará, protože to nechává na tý malý. A že má hlad, protože malá Barbína zapomněla i na kočičí večeři. No, nedalo se svítit, vzal jsem Vločku teda k nám, aby nepromokla a trochu se najedla. Zezačátku sice měla strach z Ferdy, ale já ho ohlídal, aby na ni byl hodnej. Tak se nakrmila, usnula v mým pelechu a zpátky domů jsem ji poslal až nad ránem, když svítalo a už bylo dávno po bouřce. Jo a na kočičí dvířka ve zdi koukala jak tele na nový vrata, protože nic takovýho doma neměla.
Ráno jsme si pak říkali s Ferdou, že je to celý nějaký divný, ta malá je chudák a místo Barbín si ji měl pořídit někdo, kdo by se o ni dokázal pořádně starat. To už byl náš dvounožec doma ze služby, snídal, slyšel nás a zřejmě musel nějak vytušit, o čem se bavíme. Sám od sebe o tom začal, zakroutil hlavou a řekl, že už si několikrát všimnul, jak je to nový bílý chlupatý kotě od Barbín vyhublý a má zacuchanou nevyčesanou srst. A že mu to nejde z hlavy, zatím moc neví, co by s tím mohl udělat, ale začíná v něm zrát nějakej nápad.
Dva dny nato byla sobota, svítilo sluníčko, po obloze se honily bílý mráčky a já v tom svěžím povětří dostal chuť na odpolední myší svačinku. Coural jsem po svým teritoriu, po zemi, po plotech, až jsem se ocitnul na sloupku u Barbín u vrátek na silnici. Velká Barbína dřímala v růžovejch letních šatech v zahradním lehátku, malá Barbína zuřivě mlátila prstíkama do tý věci, který dvounožci říkají tablet a Vločka byla venku ze zahrady za silnicí. Snažila se tam ve vysoký trávě ulovit packou motejla, kterej jakoby si z ní dělal srandu, vždycky se k ní přiblížil, ale jakmile po něm máchla, tak zase uletěl. K dotvoření celý tý letní idylky jsem viděl našeho dvounožce, jak vyráží s Ferdou na procházku od naší zahrady směrem ke mně.
Já už jsem toho celkem dost zažil a jen tak něco mě nerozhází. Ale chvilky, kdy se během pár vteřin změní idylka v průšvih, fakt nemusím. No a něco takovýho se stalo akorát, jak jsem tam seděl na tom sloupku a pozoroval cvrkot pod sebou.
Motejl letí doprostřed silnice, tam si nedá pozor, Vločka ho srazí na asfalt a hraje si s ním packou.
Ze zatáčky se vyřítí auťák a rychle se blíží k Vločce.
Ferda se vyděsí, ztuhne a štěkne: „Mrňousi, zdrhej!“
Já se leknu, že málem spadnu ze sloupku a zavřeštím: „Vločko, pryč! Zpátky na louku!“
Vločka se v poslední chvíli vzpamatuje a uskočí do strany těsně před projíždějícím auťákem, kterej ji mine snad o dýlku kočičího fousu. Pak doběhne na naši stranu silnice a roztřese se strachy.
Velká Barbína se probere ze spánku, lekne se, cukne sebou, lehátko se pod ní složí a ona dopadne svým pozadím v růžovejch letních šatech na zem.
Jediný dva, který si ničeho nevšimnou, jsou řidič toho auťáku a malá Barbína. Auťák profrčí a jede dál beze změny směru nebo rychlosti, malá Barbína ani nezvedne hlavu od tabletu a bez vyrušení do něj ostošest mlátí svejma prstíkama.
Náš dvounožec vezme oparně Vločku do rukou a na chvilku se zamyslí, pak se zatváří, jakože má jasno. Projde brankou k Barbínám na zahradu a dojde až k tý velký, která zatím stačila vstát ze země a tře si rukou svou natlučenou růžovou kostrč. Něco si spolu dlouze povídaj, velká Barbína napřed kroutí hlavou, krčí rameny a ukazuje na malou Barbínu. Pak váhavě přikývne a zatváří se, jakoby jí spadnul kámen ze srdce.
Dvounožec položí Vločku na zem, ta se rozhlídne kolem sebe, doběhne ke mně a tváří se, jakoby chtěla, abych ji umyl. No co, sice se to na starýho drsňáka moc nehodí, ale já byl dojatej, tak jsem ji teda olízal.
Teda mňouknu vám, tohle bylo fakt o fous, ale nakonec to vyřešilo Vloččin problém a ona se dostala k lidem, který se o ni pořádně postarali. Náš dvounožec ji od velký Barbíny koupil a daroval svejm rodičům, který žijou na druhý straně našeho městečka. Těm totiž asi před půl rokem umřela jejich stará dvacetiletá Moura, kterou měli tak rádi, že si zatím nedokázali pořídit jinou.
Víte, já sám na návštěvy nechodím, to se mezi náma kočkama moc nepěstuje. Ale náš dvounožec chodí za svejma rodičema nejmíň dvakrát tejdně a skoro pokaždý bere s sebou Ferdu, aby se pořádně provětral. No a někdy koncem září, teda asi tři měsíce od tý příhody s auťákem mi Ferda po návštěvě u dvounožcovejch rodičů referoval:
„Zrzku, ty víš, že já kočky moc nemusím. Ale tys mi tehdá zachránil život, s dvounožcem jste mě vzali do rodiny, tak seš něco jako můj brácha a Vločka je teď vlastně naše sestřenice. Tak abys věděl, něco ti o ní povím. Kdybys ji teď viděl, tak bys ji snad ani nepoznal. Z tý zacuchaný vyzáblý kuličky vyrostla v krásnou kočičí slečnu se zářivě bílou náramně dlouhou srstí, až jsem si já pravověrnej jezevčík vedle ní připadal jako chudej příbuznej. Jo a taky tě pozdravuje a vzkazuje něco, čemu nerozumím. Prej by si s tebou někdy chtěla dát závod ve slejzání ze stromů.“
No, byl jsem z toho Ferdovýho povídání fakt potěšenej a začal špekulovat, jestli by se to nedalo nějak zařídit s tím závoděním. Docela jsem se zasnil, až mě Ferda z mejch úvah vytrhnul: „Hele, Zrzku, nekoukej do blba a pojď se mnou, za barákem na straně od rybníka jsou čerstvý krtiny. Dvounožec mi cestou od Vločky říkal, abysme to šli spolu trochu omrknout.“
