Po Jiřině jsem zatoužil hned první den, co se objevila u nás ve firmě. Nemyslím jenom fyzicky, abych ji dostal do postele, ta holka mi prostě padla do oka a já dostal chuť s ní založit nový vztah. Blížila se mi třicítka, už jsem měl dost více či méně krátkodobých známostí, a jakmile jsem Jiřku uviděl, něco mi řeklo, že tohle by pro mě mohla být ženská na celý život. Nevím, jestli mi to našeptal nějaký anděl nebo ďábel, ale já to tak vnímal a začal podnikat první kroky ke sblížení.
„Jiřko, nešla bys se mnou na oběd?“ Vypustil jsem první balónek, když se asi po týdnu náhodného potkávání na chodbě a vzájemných oťukávacích úsměvů objevila u nás v expedici.
„Proč ne, Zdeňku,“ odpověděla zvesela, „když mi ukážeš, kde tady mají za slušnou cenu nějaké dobré polední meníčko, tak tam s tebou ráda zaskočím.“
Zvolil jsem restauraci, která se mi z kulinářského pohledu osvědčila, ve které jsme mohli sedět nerušeně ve dvou, a musím uznat, že se oběd vydařil. Z Jiřky se vyklubala milá dívka, moje společnost jí zjevně nebyla nepříjemná, a hlavně, jak jsem vyrozuměl z jejího povídání, byla nezadaná. K mé potěše jsme objevili i řadu společných zájmů, výlety do přírody, bicykl, plavání a podobně. Jen v jednom mě trochu zarazila, jsem zvyklý chovat se k ženám galantně, ale u Jiřky jsem s těmito způsoby poněkud narazil. „Promiň, Zdenku, ale ruce a nohy ještě mám,“ odbyla mě, když jsem jí před usednutím ke stolu chtěl pomoct z bundy a odnést jí tenhle kus oděvu na věšák. „To v žádném případě nedovolím!“ Zamítla sice s úsměvem, ale naprosto rezolutně mou nabídku, že zaplatím útratu za nás oba. A na závěr, když jsme odcházeli z lokálu, já otevřel dveře a chtěl jí dát přednost s humornou poznámkou: „Až po vás, milá dámo,“ tak mě se slovy: „Jen běžte, pane“ a s překvapivou silou těmi dveřmi prostrčila jako prvního.
Pomyslel jsem si cosi o přehnaně korektních způsobech, o tom, že některé dnešní moderní ženy takové prostě bývají a že si na to u Jiřky budu muset zvyknout, ale nikterak mě to neodradilo v úsilí získat její přízeň. Po návratu z oběda jsem si řekl, že nechce-li Jiřka využívat drobné výhody něžného pohlaví, je to její chyba a omluvně jsem kouknul na šéfa, komentujícího mé zpoždění povytaženým obočím.
Hned za pár dní vytáhla Jiřka na oběd pro změnu ona mě a tentokrát jsme zvolili restauraci, do které chodí snad půlka naší firmy. Opět jsme si příjemně popovídali a Jiřka mě potěšila přijetím nabídky na sobotní společný výlet na kole na houby, které už začaly růst. Jen asi uprostřed oběda mě opět překvapila svou korektností. K vedlejšímu stolu dorazila známá sehraná dvojka vtipálků z účtárny Pavel s Petrou. Petra si Pavlovovi postěžovala, že dostala nějakou zamotanou fakturu a zeptala se, jestli by jí s tím po obědě píchnul. Pavel se na ní naoko překvapeně kouknul, řekl jen: „Píchnul? Kdykoli s největší radostí“ a krátce ji kamarádsky objal okolo ramen. Petra ho zlehka plácla přes ruku, zasmála se a zvesela zaprotestovala: „Nech toho, ty jeden!“
„Ti dva k sobě patří?“ Zvedla Jiřka překvapeně oči od svého talíře. „Pokud vím, tak ne, on je spokojeně ženatý a ona šťastně vdaná,“ vyvedl jsem ji z omylu. Pak se má společnice zarazila, hodila po Pavlovi znechuceně očima a tiše napůl pro sebe zasyčela: „To je hrozný, měla by ho žalovat.“ Potom se rázem uklidnila, jako kdyby v sobě přepnula nějaký spínač do původní polohy a byla z ní zase ta milá veselá holka jako předtím.
Já jsem tuhle příhodu vzal jako takové varování, které ve mně zatáhlo za jakousi pomyslnou brzdu. Sobotní výlet na houby byl bezva, našli jsme toho spoustu, Jiřka mi připadala, jako by ke mně měla čím dál, tím blíž, ale já ji nedokázal ani vzít za ruku, natož obejmout nebo dokonce políbit. S jinou ženou bych tohle naprosto přirozeně udělal, tušil jsem, že by nám to bylo oběma příjemné, ale s Jiřkou jsem si na to prostě netroufnul.
Několik dalších společných setkání proběhlo ve stejném duchu, já po Jiřce toužil čím dál víc a v ní samotné jsem několikrát zpozoroval podobné jiskření. Jenomže vědom si té její přehnané genderové korektnosti jsem se z podvědomé obavy, aby to nevzala jako sexuální obtěžování, neodvážil udělat ani první krůček. A ona zřejmě nebyla z typu žen, které si dokážou samy s něčím takovým začít. Už mě navzdory všemu dokonce napadla otázka, zda to vůbec má cenu a jestli by nebylo lepší, kdybych z toho celého vycouval, když se najednou objevila ta mrňavá potvora.
Byla opět sobota a my si udělali další výlet. Vyrazili jsme na Bezděz, kola tentokrát nechali doma, na místo dojeli autem a před výšlapem na hrad si dali kafe v zahradní restauraci dole pod kopcem. Jiřka měla slušivé letní šaty, které zdůrazňovaly její ladné ženské křivky, smála se, byla veselá a natěšená na naše společné chvíle. Po kafi jsme se zvedli a stoupali kamenitou cestou vzhůru. Jiřka šla kousek přede mnou, já očima obdivoval její figuru a posmutněle si kladl otázku, jestli se vůbec někdy dočkám.
„Proboha, had!“ Vykřikla najednou Jiřka a ukazovala na zem kamsi před sebe. Pak se celá zelená strachy prudce otočila zpátky ke mně a se slovy: „Zdeňku, dělej něco nebo mě uštkne,“ se na mě skokem zavěsila, až ze mě vyrazila jen překvapené ugh. Najednou jsem ji držel v náručí, ale nedokázal jsem si ten pocit vychutnat, protože jsem chtěl zahnat původce jejího zděšení. Opatrně jsem Jiřku postavil na druhou stranu a podíval se, co ji tak vystrašilo. Nebyl to žádný hrozný hroznýš, jedovatá zmije, dokonce ani neškodná užovka, byl to jen obyčejný slepýš, který zabloudil doprostřed cesty a teď se zmateně vlnil hledaje cestu zpátky do trávy. Jemně jsem ho odsunul větvičkou na stranu a ubezpečil svou společnici, že už jí žádné nebezpečí nehrozí.
A potom, jako by ten miniaturní ještěr zbořil nějaké zábrany na obou stranách. Najednou jsem se dokázal Jiřky zeptat, jestli by si ten skok nechtěla zopakovat bez toho hada, jí zajiskřilo v očích a přistála mi v náručí podruhé. Nemusím snad dodávat, že pak jsme si dokázali postupně vynahradit vše, co jsme do té doby zanedbávali.
***
Teď už jsme s Jiřkou několik let spolu a čekáme druhé dítě. Během té doby se hodně změnila a vše začalo tím, že se mi svěřila, jak jí v dětství opakovaně sexuálně napadal její starší nevlastní bratr. Pod hrozbou dalšího násilí ji zakazoval, aby se s tím svěřila mamince, a dlouhou dobu jí dělal ze života peklo. Nakonec to k jejímu štěstí celé prasklo, již plnoletý nevlastní bratr skončil ve vězení a jeho otec od rodiny odešel. Nemohl jsem se tedy divit, že Jiřka byla taková, jaká byla, v jakémkoli nevinném náznaku muže vůči ženě spatřovala harašení a svou genderovou korektností dovedenou ad absurdum chránila sama sebe před svou minulostí.
Jakmile jsem se tohle dozvěděl, byl bych si málem nafackoval za své někdejší pochybnosti vůči její osobě a za myšlenku, že z našeho počínajícího vztahu rychle vycouvám. A taky jsem pochopil, že musím být trpělivý a nesmím na Jiřku s ničím spěchat. Nicméně trpělivost se mi vyplatila a ještě dřív, než tahle moje skvělá žena odešla na rodičovskou dovolenou, dokázala vzít na milost Petru a Pavlem a pochopit, že se bez jakéhokoli úkoru jen nevinně pošťuchují.
Měl jsem veliké štěstí, teď už jsem si jistý, že mi Jiřku neposlal do cesty žádný ďábel, nýbrž opravdový anděl. Má žena se dokázala zbavit všech vnitřních hrůz, které se v ní zakořenily v tíživě době sexuálních útoků, které na ní páchal nevlastní bratr. Navíc se naučila být ženou se vším všudy. Když jsme nedávno navštívili jednu příjemnou cukrárnu, kam chodí rodiny s malými dětmi, nechala si ode mě dokonce pomoct z kabátu a na závěr podržet otevřené dveře, aby jimi mohla projít s rostoucím bříškem a projet s kočárkem jako první. Ale ne, to už je ode mě tak trochu nadsázka, jsem prostě rád, že to celé tak dopadlo. Jiřka se mi sice snaží namluvit, že mám na její proměně veliký podíl, směje se a tvrdí, že jsem si ji vychoval ke genderové nekorektnosti. Ale já jí moc nevěřím, už ji znám dost dlouho na to, abych poznal, kdy si ze mě dělá legraci.
„Jiřko, seď, nevstávej, já tam skočím…“ Teď už mi promiňte, prosím, malá se začíná probouzet v postýlce, tak ji jdu zaopatřit, aby si ta velká mohla ještě chvíli odpočinout.
