Tedy ono to s ním nikdy žádné romantíco nebylo. Dokonce ani maličké romantíčko. Ivoš je prostě mužský, který si na žádné ťuťuťu ňuňuňu nepotrpí a pojmy jako předehra, dohra, něha nebo mazlení nezná.
Neříkám, že mi to nescházelo hned od začátku, ale možná to znáte, byla jsem jedna z těch bláhových ženských, která si naivně myslela, že se to časem poddá. Nebo jsem si spíš možná ani nedokázala představit, jaká krása to dokáže být, když chlap v posteli nekouká jenom na svoje potřeby. No, nebudu zapírat, byl můj první a na hodně dlouhou dobu taky poslední.
Jenomže tehdy jsem to zas tak moc neřešila a žila podle známého schématu: „Napřed nemáš s kým. Když máš s kým, nemáš kde. Když máš s kým a kde, není na to klid.“ Takže jsem byla v podstatě ráda, když bylo vůbec něco, a když jsme bydleli s tchýní nebo pak přišly děti a všechen ten kolotoč okolo, padli jsme večer do postele a měli toho dost. Pokud přece jen k něčemu došlo, tak jsem u toho stejně už většinou napůl spala.
Ale i tak, když byl náhodou klid, tak jsem si o tiché hudbě, o svíčkách, o něžných a ke zbláznění vzrušujících polibcích a dotycích, o dlouhém sexu, při kterém „on na ni čeká“ a o pozvolném usínání v jeho náručí mohla nechat akorát tak zdát. Napřed jsem se to snažila Ivošovi jen tak naznačit, pak, když jsem pochopila, že chlapi si na náznaky nehrají a je potřeba je trknout, jsem mu to několikrát i otevřeně řekla. Ale marnost nad marnost, on na svém zaběhnutém rituálu „hup na to pomalu hned ve dveřích ložnice, šup dolů, otočit na bok a začít hlasitě chrápat“ nic nezměnil. Vlastně ani nevím, jestli nedokázal nebo nechtěl, ale to už je stejně dávno jedno.
Pak jsme přišli trochu do let a nastal zvrat. Ivoše postihla příhoda, která mu musela strašně srazit ego. Byl večer, chystali jsme se do pelechu a já podle letitých zkušeností poznala, že „to“ bude chtít. Abyste rozuměli, on mi to nikdy předem neřekl ani nenaznačil, prostě na mě vletěl a bylo. Jenomže tentokrát nebylo, prostě mu to nešlo. Tak jsem se zachovala jako každá normální ženská, chtěla jsem to vzít do své režie, že si ho jako připravím a hezky se k tomu spolu pomaličku dobereme, aby to bylo pěkné pro nás pro oba. Jenomže on se šprajcnul, nenechal na sebe šáhnout, a jak si chtěl nejspíš sám před sebou omluvit ten nezdar, tak tomu nasadil korunu: „Se nesmíš divit, však už nejsi nejmladší a nejštíhlejší.“
Sice se mi za tuhle fakt nádhernou větu snažil hned druhý den omluvit, ale já poznala, že je to začátek konce našeho manželského sexu. Ještě jsem si s ním o tom pokusila otevřeně promluvit, říct mu, že tohle se občas stává i mladším a jestli si není jistý sám sebou, ať skočí za doktorem, aby mu napsal viagru. „To v žádném případě, přece nejsem takový kapoun, abych si musel pomáhat chemií,“ byla jeho odpověď. Pak jsme to ještě párkrát zkusili, tedy spíš on to zkusil, protože já žádnou aktivitu nevyvíjela. Ale poznala jsem na něm, jak se dostal do začarovaného kruhu, čím víc se bál, že zase selže, tím spíš se mu nedařilo. Jenomže si vzal do hlavy, že za to můžu vlastně já a byl na mě čím dál, tím protivnější. Uzavřel se do sebe, nikam se mnou nechtěl chodit, přestali jsme jezdit na výlety a na dovolenou, zvyknul si akorát sedět u televize a nadávat. Na všechno a na všechny, mě v tom svém nadávání samozřejmě přidělil jedno z čelných míst.
Pak už jsme v posteli ani nic nezkoušeli a mně to ani nevadilo, zvlášť po té příhodě v drogerii. Ten den jsem byla u kadeřnice, holčina se nějak vyznamenala a já měla radost, jakou mi udělala pěknou hlavu. Pak jsme jeli s Ivošem nakupovat, udělalo se hezky, vzala jsem si na sebe šik letní šatičky a vyrazili jsme po krámech. Úplně nakonec, když už jsme jeli domů, tak jsem ho poprosila, že ještě potřebuju do drogerie a řekla mu, ať na mě klidně počká v autě, že už ho nechci nikam tahat. V té drogerii mám známou a ta když mě viděla, celá se rozzářila a začala povídat, jak pěkně vypadám, že jsem omládla snad o deset a let a že kdyby byla chlapem, tak po mně hned vyjede. Bylo to od ní sice takové špičkování, ale to víte, že mi udělala radost a já se cestou zpátky k autu pomalu vznášela v oblacích.
„Kde se tak dlouho couráš, prosím tebe? A vůbec, to sis nemohla vzít něco normálního na sebe, když už máš na hlavě takovou maškarádu, že vypadáš pomalu jako nějaká děvka?“ Jo, tušíte správně, tuhle sprchu jsem dostala od Ivoše, sotva jsem k němu vlezla zpátky do auta. Chápu, že pro chlapa musí být utrpení, čekat na nakupující ženskou, ale já si v tu ránu vzpomněla na ta jeho slova, jak už nejsem nejmladší a nejštíhlejší, a měla jsem po náladě. Jak jsem byla jednu chvilku s hlavou v oblacích, tak tohle mě srazilo úplně na zem a způsobilo zlom.
Od té doby si už vůbec nedovedu představit, že by na mě Ivoš šáhnul. Mám celkem kliku, o nic se nepokouší, protože stejně ví, že by se nebyl schopný se mnou vyspat. Několikrát mě napadlo, že bych udělala nejlíp, kdybych od něj odešla a zkusila začít znovu. Ale neudělala jsem to a nikdy to neudělám. Prostě nejsem rozvodový typ a rodina pro mě není jen prázdné slovo, i když manžel je takový, jaký je, a děti jsou už dávno dospělé. A za druhé, můžete mi někdo říct, kde se ve vyšším středním věku dají sehnat volní mužští, kteří by stáli za pokus o nový začátek? Nevíte? No, já taky ne.
Teď si o mně možná pomyslíte, že jsem špatná ženská, ale jednoho jsem nakonec přece jen našla. Ne, není volný, stejně jako já nejsem volná a scházíme se tajně. Prostě jsem si jednoho krásného dne řekla, že chci mít v životě taky něco pro sebe a on mi dokáže fyzicky a asi hlavně psychicky poskytovat to, co jsem od Ivoše nikdy neměla. Sice si občas připadám jako pěkná potvora a nemůžu říct, že bych byla zrovna šťastná, ale takhle se mi daleko líp snáší ta věčná Ivošova nabručenost a ani já sama pak na něj nejsem doma tak protivná.
