Čtyř a půlletý Lukášek si na svou maminku prakticky nepamatoval, občas se mu vynořovaly v mysli spíš pocity než konkrétní vzpomínky. Bezpečí maminčina konejšivého obětí, uklidňující hlas, vůně její bytosti.
Lukášova maminka Lenka zemřela o dva roky dřív, když byl příliš malý na to, aby na ni mohl mít konkrétnější vzpomínky, ale už dost velký, aby se mu po ní mohlo stýskat. Šlo o tragickou dopravní nehodu, maminka si jen odskočila přes ulici do krámu pro droždí do vánočky. Lukáška nesla v úvazu v náručí, řidič dodávky ji na přechodu pokynul, že jim dává přednost, ale další auto ho začalo velkou rychlostí předjíždět a ona ho přes tu dodávku nemohla vidět. V posledním zlomku vteřiny si všimla, jak se to auto řítí přímo na ně, nestačila uskočit, stihla se jen pootočit tak, aby své dítě chránila vlastním tělem. Lukášek přežil s několika oděrkami, jeho maminka svým zraněním podlehla.
Tehdy se blížil konec adventu a Lukášův tatínek Milan se málem zhroutil. Pracoval jako prodavač v knihkupectví, jiná léta si vychutnával předvánoční nápor zákazníků, dychtících obdarovat své blízké. Na každého si dokázal udělat chvilku času, aby ho vyslechl, popovídal si s ním, odhadl a poradil, jaká kniha by obdarovanému mohla udělat největší radost pod stromečkem.
Ten rok měl však Milan úplně jiné starosti a jediné, co ho dokázalo udržet nad vodou, bylo vědomí povinnosti žít život dál a starat se o Lukáška, synka, který mu zbyl po ženě, jíž tolik miloval. Měl svým způsobem štěstí v neštěstí, na pomoc s domácností, s Lukáškem a se vším ostatním mu přispěchala jeho stará ovdovělá maminka. Nastěhovala se k němu a k Lukáškovi a společně s nimi strávila smutné Vánoce.
***
Čas plynul zvolna ve stereotypu všedních dní, Milan se věnoval své práci v knihovně, a jak na vlastní kůži poznal tíži života, byl ještě vstřícnější ke svým zákazníkům. Pociťoval vůči nim sounáležitost ve velké čtenářské rodině.
„Tak co to bude tentokrát, mladá paní?“ Zeptal se před následujícími Vánocemi jedné své stále zákaznice. „Měl bych tu pro vás jednu Agathu Christie a pro vaši dceru knihu od Geralda Durrella, která u nás vychází poprvé, pojďte, ukážu vám je.“
„S tou Aghatou teď nevím, ale Durrella si vezmu určitě, víte, moje dcera… Ne, nemůžu vás s tím zdržovat…“ Odpověděla ta paní a rozplakala se před Milanovýma očima.
Vzal ji zlehka pod paží, odvedl do klidného koutu prodejny k malému stolku a tam ji přiměl, aby trochu odlehčila své tíži a svěřila se mu. Dozvěděl se, že její dcera má prudký autoimunitní atak a bojuje v nemocnici o život: „Víte, ona teď nemůže ani číst, ale tu knížku si pro ni vezmu. Bude to pro mě naděje, že se uzdraví a přečte si ji. Chtěla bych umět rozdávat radost jako vy, určitě jste šťastný, máte milující manželku a nejmíň dvě krásné děti. Já to nedokážu, snad někdy až bude dcera zase v pořádku a nebudu na všechno tak sama,“ zakončila Milanova zákaznice své svěřování. Milan vycítil, že ji v tu chvíli nejvíc pomůže tím, když jí dá najevo, že v přívalu starostí není sama. Vypověděl jí svůj příběh.
***
Uběhl další půlrok, Lukášova babička už nebyla nejmladší, a jak se o svého velkého a malého kluka starala ze všech sil, bývala přetažená a prohloubily se jí problémy s páteří. Milan ve snaze jí odlehčit navrhl, že dají čerstvě čtyřletého Lukáška od září do školky. Protestovala, snažila se ho přesvědčit, že vše v pohodě zvládne, ale nakonec nabídku s povděkem přijala a Lukášek do školky opravdu nastoupil.
„Lukáši, co by sis přál, aby ti přinesl Ježíšek pod stromeček?“ Zeptal se Milan svého syna pár týdnů před začátkem adventu.
Klučina se zamyslel. Měl všechno, co potřeboval, tatínka, babičku, spoustu nových kamarádů, hezké hračky, scházelo mu jen to nejdůležitější. Maminka. Ta bytost, která se jen matně vynořuje v jeho nejhlubších vzpomínkách, bytost plná lásky, něhy a porozumění. Mají ji všichni jeho kamarádi ze školky, dokonce i jeho tatínek ji má, ale jemu samotnému schází. Jaké to asi je mít vlastní maminku? Podíval se na svého otce a odpověděl: „Tatínku, já bych si moc přál od Ježíška maminku.“
Milana bodlo u srdce a zabolela ho dávná bezmála dva roky stará rána ze ztráty Lenky, ale snažil se to nedat na sobě znát a odpověděl: „Lukáši, Ježíšek maminky přinášet neumí, budeš si muset přát něco jiného.“ Synek se rozesmutněl a zakroutil nechápavě hlavou, pomyslel si, že Ježíšek je přece všemocný.
Následující den se v Milanově knihkupectví opět objevila jeho oblíbená zákaznice Ivana. Už nějaký čas se oslovovali křestními jmény, občas se za ním stavila v obchodě, i když žádnou knihu nekupovala. Stali se z nich přátelé, ona mu vyprávěla o tom, jak její dcera bojuje se svou nemocí, jak nad ní vítězí a postupně se uzdravuje. Nakonec měla velké štěstí a odnesla to jen několika dioptriemi navíc.
Milan se zamyslel. S Ivanou mu bylo dobře, dovedl by si ji představit po svém boku a vycítil, že i ona v něm spatřuje někoho, kdo jí v životě schází. Ale bylo by něco takového vůči jeho zemřelé manželce fér? Chvíli pochyboval, díval se Ivaně mlčky do očí, a pak se rozhodnul. Ano, život jde dál, cítil, že osud mu nabízí splnit Lukáškovi přání a že on sám dokáže milovat Ivanu tak, jak kdysi miloval svou nebožku Lenku.
„Ivanko, mám k tobě zvláštní přání,“ pronesl tiše u stolku pro dva v zastrčeném koutu knihkupectví. Vstal a vzal svou společnici za ruku. Vycítila sílu okamžiku, zlehoučka kývla a upřela na něj oči. „Přál bych si tě k Vánocům. Za sebe jako manželku, za Lukáška jako maminku, na oplátku ti budu manželem a tvé dceři otcem. Splníš tohle přání tomu chlapovi, který tu teď stojí před tebou, má tě rád a ve své opovážlivosti se asi dočista zbláznil?“
Ivaně poskočilo srdce. Dostala nabídku, po které už tak dlouho toužila, ale nikdy nevěřila, že se stane skutečností. Mlčela, vychutnávala si ten okamžik, až skoro zapomněla, že Milan na její odpověď netrpělivě čeká. Konečně kývla podruhé a sevřela jeho ruku.
***
Nadešel Štědrý večer a Lukášek nevěděl, co mu Ježíšek přinese. Pamatoval si tátova slova, že Ježíšek maminky nenosí, ale přesto tajně doufal, vlastně jiné dárky by ani nechtěl, nedokázaly by mu ji nahradit. Nakonec se dočkal a pod stromečkem objevil kromě maminky ještě i starší sestru. Tu si jen krátce prohlédl zvědavýma dětskýma očima a už, už se hrnul do maminčina náručí. Byl šťastný, byla to ona, hned v prvním okamžiku u ní nalezl to konejšivé obětí, uklidňující hlas a vůni milující bytosti tak, jak to měl zasuté ve svých dávných vzpomínkách.
Bylo pozdě, společně se ve skupince vraceli z Půlnoční, neměli to domů daleko. Vpředu kráčeli Milan s Ivanou a mlčky se drželi za ruce. Lukášek přemohl únavu, zvesela poskakoval okolo a tiše jen tak pro sebe si opakoval slovo „maminka.“ Úplně vzadu šla babička se svou čerstvou jedenáctiletou obrýlenou vnučkou a navzdory věkovému rozdílu se obě shodly na tom, jak je důležité mít kompletní rodinu. V Milanově mysli znovu vytanul obraz, který uviděl vedle oltáře během farářova kázání. Byl to jen takový kratičký záblesk, který mohl zpozorovat pouze on a v němž se mu zjevila duše jeho zemřelé Lenky. Požehnala mu a vyslovila telepatické přání, aby se o nově nabytou rodinu pečlivě staral.
