Tak takovou semetriku bych teda doma doopravdy nechtěl. Tvářila se pořádně nasupeně, už když vycházela z ordinace, kam doprovázela svého manžela. Spílala mu úsečným pro okolí nesrozumitelným šepotem a rezolutně mávala rukou.
Leč začnu raději od začátku. V úterý jsem byl na preventivní lékařské kontrole, jak už to obvykle v mém velice silně postpubertálním věku bývá. Tyhle návštěvy vykonávám tak dvakrát do roka a mám k nim rozporuplný vztah. Obecně k doktorům chodím nerad, neb znám spoustu lepších a zábavnějších způsobů, jak trávit čas, ale zrovna tady mi to z jednoho důvodu moc nevadí. Proč? No jasně, je v tom ženská, jak jinak. Příjemná, milá a hezká paní doktorka, drobná hnědovláska. Drobná postavou, avšak mohutná svými vědomostmi a krásná svým lidským a pečlivým přístupem k nám pacientům. Pacientům? Je zvláštní, že člověk je pacient, i když mu vlastně nic není a jde jenom na prevenčku.
Po chvilce čekání se otevřely dveře ordinace, vylítla z nich načuřená vyzáblá paní svraskalého vzhledu a za ní pomalu vykráčel usměvavý růžolící pán. Její manžel, jak jsem se později dozvěděl. Paní mu polohlasným šeptem cosi vyčítala a rezolutně u toho trhala rukou, jako když přísná macecha něco zakazuje svému neoblíbenému nevlastnímu dítěti. Nakonec na něj zasyčela: „Aby sses nezzapomněl objednat jako minule, jak tě zznám.“ On se přestal usmívat, rezignovaně prohlásil: „ale, no jó“ a stavil se u malé recepce, aby si domluvil příští termín. Pak oba za doprovodu jejího dalšího syčení zmizeli z čekárny a mně se ulevilo, přestože jsem s tou semetrikou neměl nic společného.
„Tak si pojďte dál, pane Pražák,“ vykoukla paní doktorka ze dveří ordinace a usadila mě na židli vedle svého pracovního stolu. Prohrábla se výsledky z laboratoře, koukla na krevní tlak, který mi před chvilkou změřila sestřička, zeptala se, jak se mám, jestli mě něco nebolí, jestli jsem měl tu současnou virovou nemoc, a tak dál, prostě jak se obvykle doktoři vyptávají. Usmívala se u toho, leč její úsměv mi na rozdíl od jindy připadal takový strojený. Skoro vynucený, až jsem se začal obávat, jestli není něco špatně třeba s těmi mými výsledky.
A ono bylo špatně. Paní doktorka se na mě zamyšleně podívala a váhala, jestli mi to má říct. Pak z ní vypadla další otázka: „Pane Pražák, můžete mi, prosím vás, povědět, co všechno si musí doktor nechat líbit od pacientů?“ Nikdy dřív v životě jsem od lékaře takovou otázku neslyšel a nemyslím si, že by byla zrovna z nejobvyklejších. Překvapením mi spadla brada, horečně jsem přemýšlel, co jí na to mám odpovědět a nenapadlo mě nic lepšího, než se zcela nepacientsky zeptat: „Proboha, paní doktorko, co se… stalo se něco?“
A paní doktorka spustila: „Ta dáma před vámi mi opravovala diagnózu svého manžela a vmetla mi do tváře, že jsem ho špatně vyšetřila. Napsala jsem tam, že netrpí dušností, poslech plic a srdce je normální a laboratoř je až na dvě téměř hraniční hodnoty v normě. Předepsala jsem mu léky na mírně zvýšený krevní tlak, napsala jsem zprávu a chtěla mu ji dát přečíst. Jenomže ona mi ji vytrhla z ruky, koukla do toho, prohlásila, že její manžel tedy dušností rozhodně trpí, že má šelest na srdci, zvýšený cukr a bůhvíco ještě. Nakonec mi řekla, že se mnou končí a najde mu jiného doktora.“ Načež paní doktorka zmlkla a koukala na mě, jako by čekala, že s tím teď něco udělám.
Vím, že existují doktoři, kteří prohlédnou člověka jen jako z rychlíku, už se mi to párkrát stalo. Ale jsem si jistý, že tahleta paní doktorka mezi ně rozhodně nepatří, pečlivější bych těžko pohledal. „Nic si z toho nedělej, dcerunko, já ti to bebíčko pofoukám,“ napadlo mě jako první, věkově by to vyšlo tak akorát. Jenomže společensky by mi to asi neprošlo, tak jsem jen cosi vyblekotal, že tohle by si neměla nechat líbit a ona mi opáčila, že na to zákony bohužel nepamatují.
Nu a pak mě napadlo, že si na chvilku vyměníme role a já budu léčit ji. Humorem: „Paní doktorko, tohle je ještě dobré. Představte si, že byste byla v kůži toho jejího růžolícího manžela a musela každodenně poslouchat to její láteření a věčné vyčítání. Viděl jsem je odcházet, už v čekárně na něj startovala a jsem si jistý, že poprvé to pěkně schytal hned na ulici. A potom nejspíš doma ještě jednou. Docela ho obdivuji, že se ještě dokáže usmívat.“
Paní doktorka na mě vážně pohlédla, až jsem se polekal, jestli jsem to nějak nepřehnal. Třeba neřekl něco, co se nesluší, aby pacienti říkali doktorkám. A jak jsem se tak bál, tak mi zcela nedoktorsky suše odpověděla: „Máte pravdu, je to chudák, zvlášť když ho ta jeho semetrika kvůli svým názorům na jeho zdravotní stav ani nepustí do hospody.“
Zákony tedy nepamatují na to, aby ohlídaly, co všechno si může dovolit pacient vůči lékařům. Lékař se musí umět nějak bránit sám, třeba tak jako tahle skvělá paní doktorka, která všechno to láteření nerudné svraskalé paní nakonec dokázala obrátit v humor.
Pak už se se mnou jen rozloučila slovy: „Pane Pražák, napříště bohatě postačí, když se uvidíme až v zimě. Stavte se v recepci, sestřička vám dá termín.“ A podala mi ruku, čehož jsem si nesmírně vážil, protože tohle dříve úplně samozřejmé gesto se po všech těch covidových vlnách mezi lidmi bohužel nějak vytrácí.
