„Prosil bych dvakrát tureckou kávu a k tomu po větrníku, když budete tak laskavá.“ S Maruškou jsme se usadili do pohodlných křesílek uvnitř cukrárny na příjemnou chvilku před cestou domů.
„Omlouvám se,“ odpověděla mi mladičká servírka posmutnělým tónem, „ale dnes musím výjimečně za dvacet minut zavřít, asi jste přehlédli cedulku na dveřích. Mám doma řemeslníky a ti bohužel nepočkají. Ale jestli si pospíšíte, ráda to přinesu a dám vám slevu.“ Povzbudila nás s úsměvem, nejspíš si všimla našich zprvu natěšených a pak zklamaných výrazů.
„Neměla bych,“ pravila polohlasně moje krásná plnoštíhlá kamarádka mým směrem, „za poslední dobu jsem nezhubla ani gram, spíš naopak.“ Na dotvrzení svých slov si zlehka přejela dlaněmi přes široké boky a já musel tiše uznat, jak jí to v jejích oblíbených světlých šatech náramně sluší. Pak se však obrátila na mladou servírku: „Však my to stihneme a nezdržíme vás.“
Kouřící voňavá káva s lákavými zákusky byla za chvilku na stole a my zůstali v cukrárně sami. Venku se po chladných dnech udělalo konečně hezky a lidé si chtěli užít podvečerního slunka. Nebo si možná na rozdíl od nás dvou všimli té cedulky, upozorňující, že dnes se zavírá už v pět hodin.
„Jé, pojď ke mně, ty seš ale krasavice.“ Maruška usrkla kávy, labužnicky si ďobla větrníku a poté s širokým úsměvem oslovila macatou černou kočku, která se u nás znenadání zjevila. Číča se tvářila, jakoby jí to tam celé patřilo, velmi zvolna zamířila k nám, pozdravila mě letmým otřením se o nohu, poté došla až k Marušce a začala jí očichávat spodní lem šatů. „Netušila jsem, Honzo, že jsme vlezli do kočičí cukrárny, to mě moc těší. Jen se trochu bojím, aby jim žádná neutekla ven, vždyť ani nemají zajištěné dveře.“
„Ježíšmarjá, promiňte, Eliško, pojď sem, já tě odnesu zpátky do košíku,“ přihnala se servírka za kočkou a začala se nám omlouvat. „Ale ne, nejsme kočičí cukrárna, jen jsem ji sem dneska musela vzít kvůli těm řemeslníkům.“ Dívka zjevně zaslechla naše slova a pokračovala: „Nebojte se, neuteče, je už stará, bude jí devatenáct, moc toho nenaběhá, trápí ji klouby a potrpí si na pohodlí.“ Láskyplně se dívala na to své čtyřnohé stvoření, chtěla ho vzít do náručí a odnést, ale kočka měla jiné plány. Položila přední tlapky na Maruščina kolena, postavila se na zadní a otočila hlavu trochu na stranu.
„Můžu?“ Zeptala se Maruška servírky, a aniž by čekala na odpověď, vysadila si Elišku na klín a začala ji drbat za ušima. „Holka, ty se mi líbíš,“ promluvila ke kočce, „seš jako já. Stará a skoro tak tlustá.“ Kočka se v odpověď na její slova hlasitě rozpředla. Snažil jsem se ze sebe vykoktat krátký protest, že to není pravda, že to Marušce i kočce moc sluší, ale přerušil mě následující běh událostí.
Z pultu cukrárny se ozval servírčin mobil, ta koukla na hodinky, zjistila, že je pět minut před pátou, podruhé krátce po sobě vykřikla „ježíšmarjá“ a odběhla přijmout hovor. My s Maruškou spěšně do sebe hodili pár soust větrníku, ale přišlo nám škoda ho tak rychle sníst, tak jsme se raději věnovali Elišce. Když se servírka vrátila k našemu stolku, nalezla mě, jak sedím na bobku u nohou své společnice, hladím kočku pod bradou, Maruška ji přejíždí rukou po zádech a Eliška se může upříst blahem.
„Nemusíte pospíchat, volali řemeslníci, že nestíhají a skončí o něco později,“ pravila dívka zvesela, ale pak zvážněla: „Líbíte se jí, opravdu. Určitě máte doma taky kočku.“
„Honza má dvě, ale já žádnou, můj manžel je bohužel alergik,“ vyvedla ji Maruška z omylu.
„A… aha,“ přijala servírka poněkud překvapeně informaci, že k sobě s Maruškou tak úplně nepatříme, ale pak se posadila k nám a spustila: „Nezdržuju vás? Víte, já mám Elišku po své babičce. Když se tahle číča narodila, tam mi bylo osm a uprosila jsem babičku, aby si ji vzala od sousedky, která ji chtěla utopit. Vyrůstaly jsme spolu, vlastně jsme vychovávaly jedna druhou a pak, když jsem se stěhovala sem do Prahy, radily jsme se s babičkou, jestli si mám vzít Elišku s sebou. Pak jsme se dohodly, že jí bude líp, když zůstane s ní, to ještě nebyla tak stará, byla zvyklá běhat venku a lovit myši, to by tady v bytě nemohla. Tak jsem za nima jezdila, jak jen to šlo, klidně i několikrát za týden… Ale potom… Loni v lednu… Ten covid zatracenej… Babička to nepřežila a Eliška je teď se mnou už napořád.“ Zpočátku bylo servírčino vyprávění veselé, plné radosti a optimizmu, ale při posledních větách se zajíkala a v očích se jí objevily slzy.
Maruška přestala hladit kočku, vzala servírčinu ruku do svých roztomile baculatých měkkých dlaní a tiše k ní promluvila: „Já vím, rozumím vám. Jste statečná. A nesmírně hodná. Vždyť vám ta kočka vděčí za celý svůj život.“
Eliška, jakoby chápala význam našich slov, upřela na Marušku pohled svých žlutých, stářím lehce zamžených očí, pak opatrně seskočila z jejího klína, pomalu odkráčela ke košíku vedle cukrárenského pultu, tam se stočila do klubíčka a usnula.
„Eliška mi nosí štěstí, to černé kočky umí,“ odpověděla servírka už trochu veselejším tónem, ale pak do třetice zopakovala své oblíbené citoslovce: „Ježíšmarjá, nezlobte se na mě, že jsem vás otravovala svými řečmi, to se před hosty nedělá.“ Kradmo se znovu podívala na hodinky a nám s Maruškou bylo jasné, že teď už ji opravdu nemůžeme dál zdržovat od jejích řemeslníků. Vnutili jsme jí plnou cenu naší útraty i se zpropitným a rádi přijali pozvání k příští návštěvě.
Slunce se schovalo za činžák na druhé straně ulice a my se s Maruškou vydali na cestu ke svým domovům. I beze slov nám oběma bylo jasné, kam odteďka budeme chodit na kafe se zákuskem.
