„Béďo, prej odcházíš od tý svý firmy, je to pravda nebo zas jednou někdo pěkně kecal? Co vím, taks tam byl docela spokojenej.“ Kluci se vraceli z fotbálku, kterým si pravidelně zpestřovali středeční podvečer.
Usadili se na předzahrádce, ten menší s počínající pleší na temeni hlavy znalecky odfoukl pěnu z vršku půllitru a tázavě se podíval na svého společníka.
„Vyhodili mě, Pepane,“ vypustil bombu Béďa. Otřel si pusu do rukávu kostkované košile a pokračoval: „A ne, abys to někomu vykládal, ty koni starej, říkám to jenom tobě, protože seš můj kámoš. Normálně sprostě se mnou vydrbali.“
„A kvůli čemu, prosím tebe?“ Dožadoval se plešoun podrobnějších informací.
„Páč se šéf bál, že mě regionální ředitel posadí na jeho místo, tak se mě potřeboval zbavit,“ zakličkoval košiláč.
„Jo, super. A tak tě jen tak na první dobrou poslal do háje. Úplně bezdůvodně. Hele, Béďo, nehraj to na mě a kápni božskou,“ přitvrdil plešoun.
„Nojo, tak úplně bezdůvodně to nebylo,“ košiláč se kroutil dál.
„A???“ Plešoun teď zbystřil.
„No,“ protáhnul košiláč a dlouze se napil, jakoby chtěl plešouna chvíli napínat. Pak vynesl eso: „Anžto a protože mě holka z ostrahy načapala, jak si to večer rozdávám v zasedačce s Majkou. A práskla to vejš.“
„Hu, hu, uhu…“ Plešoun se zakuckal překvapením. Pak spustil: „No, já vím, že to máš doma s Jitkou na prd a že si vylepšuješ kondičku s Majkou. Ale, do háje, to jste byli oba vážně tak pitomí, že vás ani jednoho nenapadlo jít do hodinovýho hotelu?“
„Ale napadlo, kamaráde, to si piš, že napadlo,“ odpověděl košiláč. „Jenomže ty seš jak malý děcko, copak nevíš, že byly v tý době všechny ubytovací podniky zavřený?“
Plešoun se nedal a přešel do útoku: „Tak abych to shrnul. Neměli jste kam jít, nemohli jste to vydržet, taks ji vzal do firmy a tam sis ji v zasedačce posadil na stůl. To chápu. Že jste přehlídli kameru, protože jste byli oba nadržený, to taky chápu. A ještě chápu i to, že vás holka z ostrahy musela nahlásit, když jste byli natočený na tý kameře. Ale pár věcí mi vysvětli. Tak za prvý, vy máte souložení v práci výslovně zakázaný, hahaha? A za druhý, jestli s tebou regionální počítal jako se šéfem, to to nedokázal celý nějak elegantně smést pod stůl?“
Plešoun po svém proslovu vyčerpaně dopil půllitr a s dovětkem, že tohle teda rozhodně chce ještě jedno na cestu, odkráčel do útrob hospody pro další rundu.
„Pepane, dík, ale ty seš vážně kůň,“ košiláč převzal znovunaplněný půllitr s povděkem a pak začal vyvracet plešounovy argumenty:
„Ne na stůl, ale na pěkně hrubej koberec, eště teď z toho mám, já pitomec, odřený kolena. A žádný kamery tam nebyly, jenomže strážná je závistivá trubka, co si nedokáže najít chlapa a práskla mě šéfovi o svý vlastní vůli. Ten si zamnul ruce, vzal to jako munici, kterou mě snadno sestřelí a hned zatepla běžel za regionálním. Souložení v kodexu sice vysloveně zakázaný není, ale regionální ředitel je Němec, jestlis to nevěděl. Ortodoxní katolík. Před tím vyhazovem si mě pozval na kobereček, asi třikrát se zeptal, jestli je to vážně pravda a pak mně celej smutnej řeknul, že se mnou měl velký plány, ale přes tohle se nedokáže přenýst.“
„Haha, katolík,“ plácal se plešoun smíchy do stehen, „takže kdyby sis tam na tom koberci odřel kolena s manželkou, tak by ti to prošlo a tys už dneska mohl sedět na místě svýho šéfa. Hele, nedělej si ze mě srandu, tos to nemoh před regionálním zatlouct, když vás ta strážná neměla natočený?“
Košiláč se zamyslel, pozvedl půllitr proti zapadajícímu slunci a spustil: „Víš, kamaráde, možná jsem to mohl zkusit zatlouct. Ale s Jitkou jsme před rozvodem, z práce mě vyrazili, takže mi vyhovuje, že budu volnej a budu moct tak nějak začít znovu.“
„No a co ta práce, do háje?“ Plešoun zakroutil hlavou a zatvářil se nechápavě. „Copak nevíš, jak se dneska těžko sháněj nový místa?“
Košiláč si položil prst přes pusu: „Hele, Pepane, jak jsem ti říkal, nikomu ani muk, ale věř mi, že tohle mám zmáknutý. Majka mi nabídla, že tam u nich ve firmě potřebujou spolehlivýho provozáka, a že kdybych chtěl, tak mi to dokáže zařídit. A že s taháním o byt si po rozvodu taky nemusím dělat starosti, protože konečně sehnala slušnej pronájem a od příštího měsíce bysme se tam mohli nastěhovat spolu.“ Na dotvrzení svých slov dopil košiláč půllitr a zprudka ho postavil na stůl, jakoby definitivně uzavíral jednu kapitolu svého života.
Plešoun už teď nejenže kroutil hlavou, ale zaškubal rameny a obrátil oči v sloup: „Béďo, já vím, že jsi ve svý profesi machr. Taky vím, že seš nejlepší útočník z naší party starejch žabáku, co spolu chodíme kopat. Ale že lezeš z jednoho chomoutu rovnou do druhýho, to seš teda podle mě dovopravdy úplnej vůl. Hele, dem radši domů nebo se tady nad tebou vážně rozbrečím.“
Košiláč ale plešounova moudra neposlouchal, jen pořád zasněně civěl do toho zapadajícího slunce a nevědomky se usmíval.
Pak se konečně probral: „Nojo, Pepane, budeme muset vyrazit. Tak zase za tejden a ať ti to na bicyklu šlape, ty koni starej.“
Kluci si plácli rukama o dlaně a vydali se každý svým směrem.
Poznámka: Některé výrazy v dialogu obou borců jsem nahradil synonymy, která jsou publikovatelná na tomto blogu, a několik obratů jsem úplně vypustil. Zpětný překlad rozhovoru do originální verze nechávám na fantazii čtenářů.
