Nevím, jestli si někdo dovede představit zoufalství matky, které zemře její vlastní dítě. Můj syn Ruda zahynul při dopravní nehodě nedlouho před tím, než by oslavil deváté narozeniny. Zabil se, když jeli s tátou na výlet.
Ruda se nám narodil rok po svatbě. Tehdy jsme měli s Mirkem oči jen jeden pro druhého a pro ten maličký lidský uzlíček, který byl plodem naší lásky. Já byla šťastná a věřila, že nám to krásné manželství vydrží po celý život. Jenomže nevydrželo. Byla jsem natolik zaujatá péčí o synka, že jsem si počátků Mirkova odcizení od mé osoby ani nestihla pořádně všimnout. Možná jsem na tom měla i svůj podíl viny, nevím. Mirek byl hodně sebestředný a vadilo mu, že jsem většinu své pozornosti přenesla z něj na našeho syna. Kdyby o tom aspoň mluvil, mohli jsme to spolu probírat a hledat oboustranně přijatelné kompromisy, ale on si to nechával pro sebe až do chvíle, než mě postavil před hotovou věc.
Tou hotovou věcí byla Jarmila. O pět let mladší a nejmíň o dvacet kilo štíhlejší než já. „Hani, nezlob se, já od vás odcházím, budu ti samozřejmě platit, kolik bude potřeba, ale nemohu jinak, nesnaž se mě přemlouvat, nebylo by to nic platné.“ Když přede mnou Mirek tuhle větu vyslovil, tak mi najednou všechno došlo. Jeho čím dál, tím častější noční směny, služební cesty a jakási trvalá podrážděnost vůči mé osobě. Ten večer jsme se do krve pohádali, snad jsem doufala, že to tou hádkou nějak zvrátím, ale bylo to marné. Ve svém sporu plném emocí jsme zašli tak daleko, že mi Mirek ukázal Jarmilinu fotku a vmetl do očí, jak je ve všem lepší než já. Zasel tím ve mně sémě nenávisti vůči té osobně, která mi ho sebrala a já na něj zařvala, ať si teda za ní běžel. A on? Hned druhý den se sbalil a odstěhoval od nás z našeho městečka do padesát kilometrů vzdálené Prahy. Rudovi tehdy nebylo ani pět let.
***
Rozvodový soud přiřkl Rudolfa do mojí péče a já se s Mirkem dohodla, že mu ho budu dávat jednou za čtrnáct dní na víkend. Ano, dohodla, samotnou mě překvapilo, jak jsem se dokázala brzy ovládnout a na tyhle organizační záležitosti nazírat věcným pohledem. Co jsem však ustát nedokázala, byla Jarmilina přítomnost, když jsme si Rudolfa předávali. Občas si ho brával cestou na její chatu, která byla stejným směrem, a chápu, že považoval za zbytečně se pro Jarmilu vracet do Prahy a pak jet ještě jednou. Auto vždycky nechával před vraty do zahrady a ona nikdy nevystoupila, takže jsem se s ní nemusela setkávat tváří v tvář. Ale stačilo mi ji vidět, jak tam sedí, kouká strnule před sebe a snaží se pokrytecky tvářit, jakoby snad cítila vinu za to, co se stalo. Kdybych mohla, vrhla bych se na ni, z toho auta ji vytáhla a vyškrábala jí oči.
Ruda postupně rostl a po každém návratu od táty mi povídal, jaká je na něj teta Jarmilka hodná, jak ho má ráda a chválí, že je dobře vychovaný. Nebyla jsem taková, že bych se mu ji snažila zošklivit, přišlo by mi to vůči němu nespravedlivé, svou nenávist vůči Jarmile jsem prožívala hlavně vnitřně. Ruda o ní mluvil s takovou dětskou upřímností, až mi bylo jasné, že to nemá od nich naučené a já si říkala, aspoň, že tak, mohlo to dopadnout hůř. Nicméně na mém postoji vůči Jarmile to nedokázalo nic změnit, a když se Ruda ve své dětské naivitě zeptal, jestli bych s nimi někdy nechtěla zajet na chatu, musela jsem mu říct, že to prostě nejde. Faktem je, že párkrát jsem si všimla, jak se na mě Jarmila z auta krátce podívala. V jejím pohledu jsem vytušila jakýsi náznak skromnosti, omluvy a snad i prosby, ale zůstala jsem neoblomná a ignorovala ji. Jednou mi ukradla manžela, tak co by teď chtěla, no né?
***
Asi měsíc před tou osudnou sobotou mi Ruda po návratu od táty říkal, že je teta Jarmila těhotná a on bude mít sourozence. Rozpovídal se, jak se na něj těší, bude o něj pomáhat pečovat, a jak doufá, že to bude kluk, aby měl parťáka na klučičí dovádění. „Samozřejmě, až trochu povyroste, mami,“ dodal jako nějaký rozumbrada.
Byla jsem překvapená vlastní reakcí. Než abych se proti Jarmile zatvrdila ještě víc a řekla si, že jí nestačí, když mi ukradla manžela a teď si s ním ausgerechnet musí přijít do jiného stavu, začala jsem to vnímat opačně. Možná mě k tomu přimělo Rudovo nadšení, možná ženská sounáležitost v těhotenství, možná čtyřletý časový odstup, nevím. Ne, že bych jí rázem všechno odpustila, ale natolik jsem začala Rudovi přát toho sourozence, až to trochu zmírnilo mou nenávist.
Jenomže pak přišel den, kdy se mi zhroutil svět. Začalo to tím, že si ráno Mirek přijel pro Rudu sám. Byl nervózní, říkal, že Jarmile není dobře, tak zůstala doma, on zajede s Rudou na chatu jen na otočku a večer se s ním vrátí do Prahy.
Ne, už se nevrátili… Nedojeli… Mirek nedal přednost, přehlídnul kamion… Tátu odvezla helikoptéra a náš syn byl na místě mrtvej… Dovedete si to představit?
***
Nebudu vám popisovat svoje pocity, řeknu jen, že jsem měla co dělat, abych si nevzala hrst prášků a nevypravila se za Rudou. Vypnula jsem mozek a jednala jako nějaký mechanický stroj. Zařídit pohřeb a všechno ostatní, rozeslat parte, Rudu samozřejmě pochovám tady u nás na hřbitov ke svojí rodině. Nejhorší byly soustrastné telefonáty od příbuzných a známých. Říkala jsem si, nemysli na nic, jenom tak to teď můžeš ustát, ale každý ten rozhovor mě hodil zpátky na dno. Smuteční hostinu jsem neplánovala, to ať mi všichni prominou. Přijmu kondolence, po pohřbu vypadnu co nejdřív a půjdu domů. Budu chtít být sama se sebou.
Mirek na pohřeb nepřijel, ležel ve špitále v kómatu, po té bouračce se neprobral, prognóza nebyla dobrá, naděje na přežití sotva pár procent. Zato tam přijela Jarmila. Stála až vzadu, drobná postava v černém, kterou nikdo neznal. Dívala se do země.
Po celý obřad jsem měla pocit, že tam nejsem já, ale jen moje tělo. Tělo, kterému slzí oči a jemuž po doznění posledních tónů všichni účastně stisknou ruku, říkají slova útěchy a pak od něj odcházejí, aby se vrátili ke svým záležitostem. Tělo, které tam najednou zůstalo samo a k němuž se blíží ta drobná postava v černém, která tam zbyla jako jediná.
Vrátila jsem se do sebe ve chvíli, když už byla Jarmila těsně přede mnou. „Paní Haničko, tohle jsem nechtěla, všechno je moje vina, já jsem tak nešťastná…“ Omdlela a zhroutila se mi do náručí. Ta, kterou jsem tolik nenáviděla a chtěla jí vyškrábat oči, se mi teď vydala napospas, můžu ji odstrčit a nechat spadnout hlavou na hranu tvrdé dřevěné židle. Ta, která stejně jako já milovala muže, který teď umírá v nemocnici. Ta, která nosí pod srdcem jeho dítě, na nějž se tak moc těšil můj zesnulý syn.
Co všechno se musí v životě stát, aby byla zlomena nenávist?
Vzala jsem Jarmilu k sobě domů a tu samotu po pohřbu jsme trávily spolu ve dvou.
Další den Mirek zemřel a já pak Jarmile nabídla, že u mě může bydlet tak dlouho, jak bude chtít. Tehdy jsme si hodně pomohly navzájem a ona u mě zůstala ještě několik měsíců poté, co se jí narodil Rudolf druhý. Můj Rudolf první by měl radost, že má brášku…
