„Honzo, dělals to někdy v telefonní budce?“ S touto překvapivou otázkou na mě vyrukovala Maruška minulý pátek, když jsme po práci prchli před nesnesitelným vedrem do příjemného ovzduší klimatizované cukrárny.
Moje plnoštíhlá blonďatá kamarádka se potutelně usmívala a v jejích očích se objevil záblesk nostalgie. K této otázce ji zřejmě přimělo chování páru mladých lidí, sedících kousek od nás na malé pohodlné pohovce pro dva. Dívka měla položenou hlavu na rameni svého kluka, zavřené oči a ve tváři bezděčný nezaměnitelný výraz nedávno naplněné touhy. Mladý muž ji jednou rukou jemně držel okolo ramen a druhou si velmi opatrně nesl sklenici džusu k ústům takovým způsobem, aby svou partnerku nevytrhl z podřimování. V očích měl zasněný pohled hluboce zamilovaného samce živočišného druhu homo sapiens.
Zavzpomínal jsem na své dávné zážitky, v nichž jsem si z nedostatku jiných možností k této odvěké lidské činnost vybral místo v bezprostřední blízkosti mraveniště (nevědomky), mělké bažiny plné komárů (též nevědomky) nebo starého polorozpadlého činžovního domu den před demolicí (vědomě), ale telefonní budku jsem mezi nimi nenašel. „Nedělal, Maruško, proč se ptáš?“
Marušce se konečně podařilo odtrhnout pohled od zamilovaného páru, zasněně se na mě podívala a odpověděla: „Honzo, vzpomínám na svoje dávno ztracené mládí. Teď je to rok, co definitivně zrušili poslední telefonní budky a je mi to líto. Chápu, že už asi nebyly k ničemu, ale mely své kouzlo a pro mě zvlášť, v jedné takové jsem měla s Frantou zážitek, na který se prostě nezapomíná. Támhleti dva na pohovce mi ho připomněli, tak mi dovol, abych já stará ženská, která je asi jako ty budky už taky pomalu na zrušení, se ti s ním svěřila.“
Pokusil jsem se důrazně protestovat proti slovům o Maruščině dávno ztraceném mládí a přirovnání k telefonním budkám stran aspirace na zrušení, ale Maruška si jen labužnicky uďobla větrníku, usrkla kávy a s gestem, abych ji nepřerušoval, se pustila do vyprávění.
***
Honzo, Franta byl tehdy na vojně a poslal mi telegram, že má po spoustě týdnů podepsanou vycházku na celou neděli. Já byla tak zamilovaná, že jsem se sebrala a hned brzy ráno za ním vyrazila vlakem sto padesát kilometrů. Byly podobně horké dny jako teďka, já si navlíkla lehké letní šatičky, sbalila plavky do tašky a celou cestu se těšila, jak si to spolu užijeme. Zajdeme si za město k rybníku, budeme se koupat, u stánku si dáme párek s hořčicí nebo zmrzlinu, budeme courat po lese a taky… V každém dopise mi Franta psal, jak mu scházím, jak po mně strašně touží, tak asi víš, co mám na mysli.
Jenomže Honzo, když jsem dorazila k bráně kasáren, že si tam na něj jako počkám, tak Franta nikde. Dovnitř jezdila nějaká vojenská auta, u brány stál lampasák se šňůrou na prsou, tvářil se hrozně důležitě a přísně. Když jsem čekala víc jak hodinu, tak jsem se ho chtěla zeptat, kde je můj Franta, ale jak jsem se k němu přiblížila, tak se zamračil, koukal na mě jako na nějakou špionku ze západu a já si ho netroufla oslovit. Po další hodině se konečně objevil Franta, našponoval se před lampasákem jako pravítko s rukou u čepice a ukazoval mu nějaké papíry. Lampasák si dával na čas, někam volal, pak Frantu milostivě pustil a něco mu řeknul, z čehož jsem zaslechla jen „… nebo vyfasujete čtrnáct vostrejch.“
„Maruško, průšvih,“ řeknul mi Franta, sotva jsme zahnuli za roh a dali si prví pusu na uvítanou, „najela nám sem technika na opravy, vycházku mám sice napsanou, ale musíme dělat v autoparku. Podařilo se mi ukecat náčelníka, aby mě pustil aspoň na chvilku ven, ale musel jsem mu slíbit, že mu příště dám ty skvělé buchty, které mi posíláš. I tak mi dal jen půl hodiny, pak se musím vrátit.“ Franta chtěl možná ještě něco říct, ale přerušil ho hrom, přihnaly se mraky a vypadalo to, že k tomu všemu začne navíc za pár minut boží dopuštění. Franta na mě koukal napůl zoufale a napůl roztouženě, až mi bylo jasné, že z těch mých krásných plánů na dnešní den zůstane jen ten jediný. No jo, ale kde? Do lesa bylo daleko, tam se to nedalo stihnout, jinak soukromí nikde žádné a navíc déšť na spadnutí.
No nic, Honzo, nebudu to protahovat, skončili jsme v telefonní budce na náměstí, kam nás zahnalo krupobití. Franta mě ujišťoval, že tam v té průtrži nikdo nepřijde a ani na nás skrz ty provazce deště a krup nikdo neuvidí, tak jsem se nechala přemluvit i těm touhám. Okolo nás práskal hrom za hromem, do budky bušily kroupy, já se bála, jestli se přece jen někdo neobjeví a do zad mě tlačil telefonní seznam. Vlastně jsem z toho moc neměla, ale byla jsem ráda, že můžu Frantovi vyhovět a navíc to byl zážitek, na který do smrti nezapomenu.
Jó zážitek, Honzo, to už je strašně dávno. Dneska bych se už do telefonní budky s nikým dalším nevešla, a když chci s Frantou něco mít, musím se před ním čtrnáct dní producírovat v rajcovné noční košili. Navíc si ho navnadit těmi buchtami, které mu tolik chutnaly už tenkrát a jichž se byl ochoten vzdát jen proto, aby mohl být chvilku se mnou. Tak proto jsem byla při pohledu na támhleten vrkající pár a při vzpomínce na telefonní budky trochu naměkko, promiň.
***
Mladý samec ze zamilované dvojice příslušníků živočišného druhu homo sapiens zaplatil útratu, vzal svou mladou samičku něžně okolo pasu a společně s ní opustil cukrárnu, neznámo zda za účelem pokračování v páření.
Pohladil jsem Marušku očima a jen tak polohlasně spíš pro sebe řeknul: „Být na Frantově místě, dal bych před buchtami přednost telefonní budce nejen tenkrát, ale i dneska.“
„Nech toho, Honzo nebo ti už nikdy nic nepovím,“ napomenula mě Maruška. Z očí jí zmizel nostalgický pohled a vystřídaly ho drobné šibalské jiskřičky rošťáctví. Pak zvážněla: „Honzo, dík za kafe, ale teď už musím běžet, ještě potřebuju koupit mouku, abych hned ráno mohla zadělat těsto na ty buchty.“
Cestou domů jsem šel okolo pošty a vzpomněl si, že vedle vchodu bývaly dvě telefonní budky. Dlouhá desetiletí stály vedle sebe jako nerozlučný pár milenců, před rokem zmizely, protože přestaly být potřebné a zbylo po nich jen divně prázdné místo. Přišlo mi po nich nějak smutno.
