„Honzo, představ si, že můj Franta bere viagru!“ Vypustila Maruška neočekávanou informaci do prostoru nad šálky voňavé horké kávy a slaďoučké větrníky, kterými jsme se přišli potěšit do naší oblíbené cukrárny.
Podíval jsem se zkoumavě na svou krásnou macatou kamarádku. Použila celkem neutrální tón, zatvářila se nevyzpytatelně a já nedokázal odhadnout, jestli to má Frantovi za zlé nebo mu to přičítá k dobru. Teď vyčkávala na moji reakci a já se do toho z pocitu chlapské soudržnosti začal poněkud zamotávat:
„Víš, Maruško, neber si to proti sobě,“ lezlo ze mě jak z chlupaté deky. „Jsme s Frantou asi tak stejně staří, tedy chci říct, že už nejsme vůbec nejmladší a já moc dobře chápu, že chce mít jistotu, přestože má tak neodolatelně svůdnou manželku, jako jsi ty. Rozhodně si nesmíš myslet, že bys ho už nepřitahovala…“
„Vy chlapi jste všichni stejní,“ skočila mi Maruška do řeči a já jí byl vděčný, že přerušila moje blekotání. „Koukáte se na život místo očima rozkrokem, a když vám to nefunguje podle představ, myslíte si, že se zhroutí svět. Honzo, já mu to přece nevyčítám, a potřebuju ti to povědět od začátku. Ale nezírej mi tam dolů, stejně tam přes šaty nic neuvidíš a uvědom si, že pro mě tohle svěřování nebude zas až tak jednoduché.“ Konečně se usmála, já opanoval svůj pohled a zaposlouchal se do jejího povídání.
***
Víš, Honzo, celé to začalo před několika léty, když se Frantovi přestalo dařit v posteli. On byl v tomhle odevždy trochu svéráz, jednak jsme to měli postavené obráceně než většina párů, já měla větší potřebu než on, takže to ukecávání a svádění bylo spíš na mně. Ale hlavně za druhé, on byl v tomhle klasik, nějaké intimní mazlení ho nezajímalo ani pasivně, natož aktivně, takže když se mu nepostavil, bral to jako průšvih. No a jak se mu to párkrát nepodařilo, znejistěl, přestal si věřit, tím míň mu to šlo a dostal se do začarovaného kruhu. Nejen, že byl kvůli tomu permanentně nabručenej, horší bylo, že už o to ze strachu před dalším selháním ztratil úplně zájem.
No a to já nechtěla, přece jen jsem pořád ženská se vším všudy a nehodlala jsem se smířit s myšlenkou, že už teda nic nebude a my začneme žít jako bratr se sestrou. Napadnul mě vedlejší vztah, ale to ti snad ani nebudu říkat, však víš, nechtěla jsem bejt Frantovi nevěrná a zvlášť ne s někým, s kým se léta kamarádím… Tak jsem si řekla, že zkusím Frantu ukecat, aby si zašel za doktorem a nechal si napsat viagru nebo něco podobného, že to jako dneska chlapi běžně dělají a není to nic, zač by se musel stydět.
„Marie, přece si nebudu pomáhat chemií,“ odseknul mi a byl naštvanej, protože jindy mě takhle neoslovuje. Honzo, hodila jsem zpátečku, nechala to chvilku uležet a pak tohle téma otevřela ještě párkrát. Ale pokaždý ho to jen popudilo, jednou se ohradil, abych mu to jako starýmu dědkovi nedělala ještě horší a podruhé na mě vyjel, abych si teda našla milence. A pak, když jsem mu řekla, že pokud teda odmítá viagru, tak bychom si mohli vystačit s intimním mazlením, tak na mě vyletěl, že to teda v žádným případě a že s něčím takovým si dokáže pomoct sám. No a já se pochopitelně urazila.
Honzo, promiň mi upřímnost, ale představ si, že bys měl vedle sebe někoho, koho máš rád a po kom toužíš, ale bylo by to k ničemu a musel by sis to dělat tajně sám. Já z toho byla nešťastná, asi to na mě bylo dost vidět, že to došlo i Frantovi, něco se v něm muselo hnout, chtěl mi vyhovět a proti svému přesvědčení si se mnou zkusil párkrát pohrát rukou. Jenomže jak na to nikdy nebyl, tak nedokázal pořádně poznat, kam a jak šáhnout a celý to skončilo fiaskem. To ho dorazilo a on se nakonec po dlouhém váhání a sebepřemáhání rozhodnul, že si teda zajde za tím doktorem a nechá něco napsat.
Ne, Honzo, neusmívej se, tak jednoduchý to zas nebylo. On se mi to totiž neodvážil říct, nevím, jestli mu to bylo hloupý kvůli tomu, že jsem mu to předtím poradila já nebo kvůli něčemu jinýmu. Prostě jsem to na něm poznala hned na začátku, když si to vzal poprvé, tak půldne nemluvil o ničem jiným, než že na mě najednou dostal chuť a že se těší na večer. Přišlo mi, jakoby se ujišťoval, že budu chtít, aby si to náhodou nevzal zbytečně, a když k tomu nakonec došlo, tak se mu dařilo a já si po dlouhé době připadala zase jako ženská. No a od tý doby se nám sice pročistilo manželství, ale on mi nikdy neprozradil, že to začal brát, jakoby se za to přede mnou styděl. To víš, že jsem byla ráda, nechtěla jsem mu to kazit a přijala jeho hru, že jako prostě o žádnejch práškách nic nevím.
Takhle nám to fungovalo donedávna, až jsme se jednou chystali na nákup, Franta nervózně hledal klíče od auta po kapsách, já už byla nachystaná s taškama, koukala na něj a on jak se šacoval, tak mu akorát před mýma očima vypadla na zem krabička s viagrou. Já si hned nevšimla, co to je, sehnula se, sebrala to a bezmyšlenkovitě mu to podávala. On to vzal z mý ruky, zarazil se, zrudnul, kouknul na mě a honem si to schoval do kapsy. Pak jsme nastoupili a vyjeli, Franta chvíli mlčel, cestou se mu to rozleželo v hlavě, asi se začal cejtit hloupě a vypadlo z něj: „Tak vidíš, jakýho máš doma kapouna.“ Honzo, to víš, že jsem se to snažila zamluvit, říct mu, že jsem mu to přece kdysi poradila já, že mi to samozřejmě nevadí, a jak jsem ho chtěla nějak uklidnit, nasadila jsem tomu korunu, usmála se na něj a prohlásila: „Franto, tak si z toho proboha nic nedělej, vždyť já už to dávno vím.“
No a ta byl konec, Honzo, od té doby mám doma smutnýho chlapa, kterej se tváří, jakože se přede mnou strašně stydí, nechce se na mě ani podívat, natož aby se odhodlal k nějakejm intimitám. Honzo, promiň, že tě tady krmím svýma postelovýma problémama, sama si připadám, jako bych se tady před tebou vysvlíkla do naha, ale ty Frantu znáš, dokázal bys mi jako chlap poradit, co s ním mám dělat?
***
Maruška zmlkla, koukala na mě svýma velkýma kulatýma očima a mně konečně došlo, proč mi to tady celé vypráví. Ale co teď? Co jí mám na to říct? Na nějakou sexuologickou přednášku nemám, stejně by asi byla k ničemu. A pak mě konečně něco napadlo, i když to asi nepomůže, musím tuhle bezvadnou holku aspoň na chvilku rozesmát.
„Maruško, máš ráda srandu a seš pro každou špatnost?“
„Jo,“ odpověděla pochybovačně.
„Franta miluje řízky, viď? Máš doma nějaké jedlé barvy? Tak teda vyzkoušej něco, co ti radí chlap, kterej kouká na život místo očima rozkrokem.“
„Honzo, jaký barvy? Co sem pleteš řízky a, proboha, nekoukej se tak, já to přece prve nemyslela zle.“
Konečně jsem tu dámu přestal napínat a šel s pravdou ven: „Maruško, naservíruj Frantovi tuhle jeho oblíbenou krmi, oblíkni si k tomu ty světlemodrý šaty, ve kterých vypadáš tak neodolatelně a až Franta dojí, nabídni mu dezert. Vezmi jednu z těch jeho modrejch kosočtvercovejch pilulek, červenou barvou na ní namaluj doprostředka svislou čárku, no, víš jak to myslím, polož mu to na prťavej talířek, zatvař se nevinně a řekni mu něco jako, že bys pro něj měla takovej maličkej zákusek, kterýmu přece nedokáže odolat.“
Maruška se konečně rozesmála na celé kolo, až se servírka od pultu zvědavě podívala naším směrem, cože jí tam jako pořádáme za mejdan. Nakonec se se mnou má krásná kamarádka rozloučila se slovy, že když nic, tak se aspoň pobavila, sice to nejspíš nebude moc platný, ale vyzkouší to a dá mi vědět.
Ozvala se mi až třetí den telefonem, když už jsem se začal bát, jestli jsem to nepřehnal a nedorazil jim už tak pošramocené manželství. Chvilku mě napínala, že mi teda poví, jakej jsem kujón, a co jsem jim doma způsobil. Potom to celé uzavřela slovy: „Honzo, máš mě na svědomí, tohle ti nedaruju. Ten řízek, moje světlemodrý šaty a modrej kosočtverec se svislou červenou čárečkou rozpálily toho mýho rošťáka tak, že jsem si pak druhej den nemohla pořádně sednout. A abys věděl, nakonec mi řeknul, jak je strašně rád, že mě má a že byl vlastně celou tu dobu hloupej, když se tu viagru snažil přede mnou utajit.“
