S Renátou se to celý semlelo asi dva měsíce poté, co jsem se rozešel s předchozí dívkou, se kterou jsme spíš než vážnej vztah měli jen takový postelově vylepšený kamarádství.
V tý době mi bylo akorát dvaatřicet, řekl jsem si, že si dám nějakej čas pauzu od ženskejch a teprve potom si začnu hledat nějakou další na pobavení. Jenomže pak mi do toho mýho pauzírování vlítla Renáta a já se nestačil divit.
Tahle vdaná o pár let starší drobná ženská bydlela s manželem a se synem v bytě ve stejným činžáku jako já ve svý garsonce. Byli jsme tam jen dvě partaje na patře a dost se po sousedsku kamarádili. Začalo to, když jsem se kdysi nastěhoval, tehdy se nabídli, že mi pomůžou s rekonstrukcí a já jim to pak oplatil, než šel jejich kluk do školy. Renátin Jirka byl chlap, co nezkazí žádnou legraci a občas jsme spolu s chutí zašli na jedno. Jindy jsem jim pohlídal mladýho, když potřebovali někam vypadnout, prostě jak to má mezi sousedama správně bejt.
Už od začátku mi přišlo, že nejsem Renátě tak úplně lhostejnej. Sice mi nikdy nic takovýho ani nenaznačila, ale občas udělala nevědomky nějaký gesto, ze kterýho to bylo znát. Ne, že by to byla ošklivá ženská, figuru měla parádní a já mám tyhle drobný brunetky rád. Jenomže byla vdaná a já nikdy neměl povahu na to, abych lezl někomu do zelí, zvlášť když šlo o mýho kámoše. A tím ten její Jirka rozhodně byl.
Co jsem Renátu znal, vždycky byla veselá, samá sranda, smích a měla v sobě spoustu životní energie, ale poslední dobou mi začala připadat trochu zvadlá. A taky zhubla. Jenomže si přede mnou nikdy na nic nestěžovala, tak jsem si myslel, že má jen nějaký běžný starosti jako asi každej, že třeba drží tajli a na nic jsem se neptal. Všichni máme svý lepší a horší období, tak jsem to neřešil a vůbec mě nenapadlo, že přede mnou oba dva tajej obrovskej průšvih.
***
„Karle, neruším tě, máš čas, můžu se na chvilku stavit?“ Zazvonila mi jednoho zimního sobotního podvečera Renáta u dveří.
Já se chvilku předtím vrátil ze squashe, hodil sprchu a koukal na nějaký nesmysly v bedně, tak mi přátelská společnost akorát přišla vhod: „Jasně, Reni, skoč pro svoje kluky, posedíme a pokecáme, budu rád.“
„Budu ti muset stačit já, kluci jeli na dva dny na hory.“
„A proč jsi nejela s nima?“
„No, to ti právě chci říct. Spoustu ti toho potřebju říct, nevadí? Počkej, skočím pro červený, ať nesedíme nasucho.“
Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, Renáta se tvářila napůl zoufale a napůl, jakoby se chystala k nějakýmu důležitýmu kroku. Takovou jsem ji neznal, ale každopádně jsem ji vzal dovnitř s tím, že červený mám a jako hostitel ji zvu na to svý.
Kecali jsme asi hodinu, v podstatě o ničem, Renáta se snažila maskovat nervozitu, to důležitý se neodvažovala nakousnout a já ji nechával, až s tím začne sama.
Když byla láhev skoro prázdná, najednou zvážněla: „Karle, udělal bys pro mě něco hodně zvláštního?“ Zeptala se prakticky šeptem a trochu se u toho zakoktala.
„Jasně, co potřebuješ, Reni?“
„Můžu ti to neříct dopředu?“ V očích měla něco mezi prosbou a výzvou. Chvilku jsem váhal a pak tiše kejvnul.
„Tak vstaň, zavři oči a až je otevřeš, nic, prosím tě, neříkej.“
Hrál jsem poctivě, nekoukal se ani štěrbinkama a slyšel jen nějaký šustění. V momentě, když mi začala prudce rozepínat knoflíky u košile, tak jsem ty oči otevřel. Stála přede mnou úplně nahá, strašně vyzáblá, musela zhubnout daleko víc, než jsem si myslel. Všimla si, že se koukám, zajela mi rukama na prsa a zatnula do nich nehty, jakoby mi chtěla dát najevo, že teď nesmím ucuknout. Manželka mýho kámoše, se kterou jsem nikdy nechtěl nic mít a která mě navzdory svý hubenosti přitahovala nejen svou postavou, ale teď hlavně tím, jak po mě zničehonic vyjela. Nebyl čas na přemejšlení.
Byla strašně divoká, celý se to odehrálo podle jejího scénáře, milovala se, jako by to mělo bejt naposled v životě. Nic tak příšerně smyslnýho a strašně krásnýho jsem před tím nezažil a pochybuju, že někdy zažiju s nějakou jinou. Když to skončilo, zhroutila se mi hlavou na rameno a rozplakala se. Jen jsem ji jemně hladil ve vlasech a čekal, co bude dál. Byl bych úplně blbej, kdybych v tu chvíli netušil, co za vším tímhle vězí.
Asi po deseti minutách zvedla hlavu, prudkým pohybem odhodila vlasy z tváře, rukama si otřela rozmazaný oči od pláče a spustila překvapivě klidným a věcným hlasem:
„Karle, promiň, já jsem to prostě musela udělat, protože… protože umírám. V mým těle je spousta metastáz, netuším, jestli vydržím do jara. Jirka to snáší snad hůř než já, je na mě strašně hodnej, náš kluk neví, že je to tak vážný a já jsem nešťastná, že jim to udělám. Že jim umřu a nechám je tady v tom samotný. Karle, nesnaž se mě utěšovat, na mně nezáleží. Já jen potřebovala… potřebuju ještě aspoň trochu žít…“
Renáta zmlkla, ani nečekala, jestli jí na to něco řeknu, vyskočila z postele a jen tak na holý tělo si hodila šaty, ve kterejch ke mně prve přišla. Najednou byla jak vyměněná, jako by se jí vrátila její dávná energie a dokonce i někdejší smích: „Karle, lež, prozraď mi, kde máš lékárničku a nehejbej se, než ti ošetřím ty škrábance, který jsem ti nadělala.“
***
Tahle zvláštní epizoda s Renátou se odehrála před šesti léty a nikdo se o ní nikdy nedozvěděl. Byla to obdivuhodná ženská, který se po našem společným večeru navzdory tomu těžkýmu stavu aspoň na chvilku vrátila špetka její někdejší životní síly. Neměla strach z vlastní smrti, bála se, co si počnou Jirka se synem, až tady nebude.
Odešla v klidu a smíření na konci dubna. Kluci se záhy po pohřbu odstěhovali na Vysočinu k Jirkovejm rodičům. Pořád jsem s tímhle svým dávným kámošem v kontaktu, zůstal už sám a tvrdí, že druhou takovou jako byla Renáta, by už nenašel. Ale je spokojenej, propadnul farmaření, pořídil si ovce a žije tím.
Nedovedete si představit, jak moc jsem se po týhle epizodě s Renátou změnil. Jako by mi ta holka konečně otevřela oči a ukázala, co je v životě důležitý. Kdepak starat se jen o sebe, o svou zábavu a vlastní pohodlí, jak jsem to dělal dřív. Naučila mě, jak je potřebný, aby měl člověk někoho, na kom mu záleží a pro koho může žít.
Však už jsem si jednu takovou našel a kdybych věřil na věci mezi nebem a zemí, tvrdil bych, že mi ji poslala Renáta tam z druhý strany. Je jí trochu podobná, teda spíš povahou než postavou a má trefný jméno Lucie, protože vnesla světlo do mýho života. A dala mi navíc ještě jedno světýlko v podobě naší maličký Lucinky.
