Můj manžel se narození našeho syna bohužel nedožil. Nechci zde zacházet do podrobností, řeknu jen, že jeho tragický a zcela nečekaný skon se mnou dva měsíce před porodem hluboce otřásl.
Chtěla bych vyjádřit upřímný vděk svým rodičům, díky nimž jsem dokázala vše psychicky ustát a kteří mi pomáhali s péčí o syna. Dala jsem mu po tátovi jméno Martin, byl mu podobný, jako by mu z oka vypadnul a svým způsobem mi ho niterně nahrazoval. Vím, že to ode mě byla bláhová myšlenka, ale já to tak tehdy vnímala a pomáhalo mi to.
Když byly Martinovi asi dva roky, začala mě maminka přesvědčovat, že bych měla konečně vystoupit ze své ulity truchlení. Říkala, že život musí jít dál, je na čase, abych se poohlédla po nějakém šikovném mužském, který by dokázal být synovi novým tatínkem. Věděla jak na mě, bylo jí jasné, že spíš než na chlapa pro sebe uslyším na tátu pro kluka. Nu a já se k tomu postavila asi tak, že pokud vůbec někdy někdo, musí to být mužský, který aspoň trochu dosahuje formátu mého zesnulého manžela.
***
„Jé, Lucinko, ty sis našla bezvadnou kamarádku.“ Tuto větu vypustil po dalším roce z úst nějaký chlápek, jehož dcerka si hrála s mým Martinem na pískovišti v parčíku před domem. „To je kluk!“ Zavrčela jsem na něj skrz zuby a myslela si, že ho snad praštím. Jak si to mohl splést? No, vlastně mohl, Martin měl světlé kudrnaté vlasy a já mu je nechala dost dlouhé, jak je nosíval můj manžel. Navíc měl na sobě světle červenou mikinu, kterou jsem dostala od kamarádky po její malé, protože jako samoživitelka jsem musela obracet v ruce každou korunu. Ale stejně mě to naštvalo, Martin je přece chlap, i když zatím úplně maličký.
„Ježíšmarjá, promiňte, já myslel, že je to holčička. Nezlobte se na mě, to jsem celý já, všechno popletu,“ začal se mi ten chlápek omlouvat a bezradně se drbal rukou ve vlasech. Musela jsem se na něj přestat zlobit, protože se mi chtělo začít smát, ale zachovala jsem vážnou tvář, jen kývla a pozorovala dění na pískovišti. Děti si vystačily samy pro sebe, Martin začal vozit Lucince písek ve svém barevném sklápěcím náklaďáku a ona z takto získaného materiálu stavěla hrad.
„Můžu se k vám posadit?“ Ozval se zase ten chlápek a ukázal na lavičku vedle mě. Nečekal na odpověď, usednul opatrně na samý kraj, jakoby se bál, abych si nemyslela, že se na mě chce lepit a spustil: „Víte, já jsem tu nový, přistěhovali jsme se sem s Lucinkou před pár dny a…“ na chvilku se zarazil, „a byla byste tak hodná a poradila mi, kam se tady chodí nejlíp nakupovat, a tak podobně, ještě to tu skoro neznám. Jo, a jmenuju se Karel Mach, málem bych se vám zapomněl představit.“
Zase se mi chtělo smát, ale bylo v tom i něco jiného. Ten člověk na jedné straně vypadal jako bezradný popleta, ale na druhé straně měl v sobě něco, co jsem nedokázala pojmenovat a co mě po strašně dlouhé době dokázalo upřímně pobavit. A tak jsem mu prozradila, že jsem Věra Hradecká, obeznámila ho s nejbližším okolím a pak jsem si dovolila drobné dloubnutí: „Dobře si to zapamatujte, abyste neposlal manželku do optiky, až si bude chtít zajít do kadeřnictví.“ Načež mi Karel suše oznámil, že manželku nemá, protože mu před rokem utekla s nějakým pracháčem a je strašně rád, že mu zůstala aspoň Lucinka. Takže jsme si vlastně byli fifty, fifty, teď jsem se pro změnu cítila trapně já za tu hloupou poznámku a abych to nějak zamluvila, řekla jsem mu, že v tom není sám, protože my to s Martinem taky táhneme ve dvou.
Další příhodu jsme s Karlem a jeho Lucinkou zažili asi za měsíc. Martin byl trochu nastydlý, byla jsem s ním u doktorky, ta mě ujistila, že sice nejde o nic vážného, ale nařídila nám klidový režim. Středisko je sice jen pár bloků od našeho domu, ale já vezla kluka na golfkách, aby v tom stavu nemusel ťapat pěšky.
Když jsme vylezli ze střediska, srazili jsme se tam s Karlem a Lucinkou, akorát vycházeli vedle z cukrárny. Blížila se bouřka, ale my přesto vyrazili na cestu v domnění, že ten kousek stihneme suchou nohou. Asi uprostřed naší cesty začaly padat první velké kapky a já chtěla zvednout boudu u golfek, aby mi na Martina nepršelo. „Ukažte, Věro, já to udělám,“ přiskočil Karel a já ho ani nestačila varovat, že musí opatrně, protože je ta bouda na jedné straně vypdávací. Vrhnul se na konstrukci, jak se ji snažil zvednout, ozvalo se křup a zůstalo mu to v rukou.
„Proboha, zase jsem před vámi něco zvoral, promiňte, počkejte,“ omluvil se a otevřel svůj deštník. Pak na nás musel být fakt perfektní pohled, jak chlap drží rozevřené paraple nad dvěma malými dětmi a ženskou, která spravuje kočárek, ale sám mokne, protože se k nim pod ten deštník už nevejde. Naštěstí jsem znala grif, jak ty golfky rychle umravnit, protože se mi to samé stalo už dřív, ale Karlovi jsem to v tu chvíli neřekla, aby si myslel, jak jsem šikovná.
Jo, přiznávám, zas mě Karel pobavil těmi svými omluvami a svou nemotorností, i když tentokrát za to vlastně nemohl, protože netušil, jak jsou ty golfky zrádné. Na jedné straně jsem si uvědomila, že on je jeden z mála lidí, který mě dokáže upřímně rozesmát, ale na druhé straně mi bylo jasné, že jako chlapa bych ho asi nechtěla. Měla jsem zkrátka hodně vysoko posazenou laťku. Občas jsme se s nimi sešli na procházce nebo v parčíku a děti mi to trochu komplikovaly, protože v sobě našly zalíbení a hrály si spolu jako sourozenci. Váhala jsem, Karel se ke mně i k Martinovi choval hezky, poznala jsem na něm, že by o nás asi stál, ale prostě to nešlo. Když si jednou odskočil do krámu, já ho poprosila, aby nám vzal medvídky a on místo gumových přinesl dva plyšáky, došlo mi, že tohle teda fakt ne.
„Kde máte Lucinku?“ Zeptala jsem se Karla, když jsme jednou na podzim krmili s Martinem kachny u rybníčka na konci parčíku a on okolo náš prošel sám se sportovní taškou přes rameno.
„Běžím na squash jako každé první úterý v měsíci. Potřebuju se aspoň trochu pořádně protáhnout, Lucku si pak vyzvednu ve školce. Věro, nechceš… pardon, nechcete jít příště se mnou?“
Karlovo nechtěné tyknutí, představa rozpohybování těla u squashe, který jsem nehrála už několik let. Nu, zasnila jsem se trochu. A nedala pozor na Martina, který se na mokré trávě snažil dohonit jednu z kachen… A uklouznul… A po hlavě vletěl do rybníčka, zmizel pod hladinou. Jako správná matka jsem tam měla skočit pro něj, ale mně v tu chvíli prolétla hlavou myšlenka, že se mi utopí a já o něj přijdu, jako jsem kdysi nečekaně přišla o jeho tátu. Zastavilo se mi srce a já se nedokázala pohnout z místa, mozek křičel „skoč!“ ale tělo neposlouchalo.
Karel skočil. Bez váhání. Z roztomilého bezradného poplety se ve zlomku vteřiny proměnil ve chlapa, který ví, co je třeba. Břeh rybníčka v těch místech tvořila zídka, pod kterou bylo něco přes metr vody, Karel párkrát máchnul rukama, vytáhnul Martina a podal mi ho ven. Pak celý zmáčený vylezl, na nic se mě neptal, kluka svlíknul, vydrbal ručníkem, který si nesl na squash a zabalil ho do svého sportovního oblečení. Kluk sice vypadal jako hastroš, ale byl v suchu a hlavně živý a celý. Karel mi ho odnesl v náručí až domů, odmítnul nabídku, aby se u mě usušil, vypadnul se slovy, že se skočí převléct a vyjde mu to tak akorát, aby se stavil ve školce pro Lucinku.
***
Tahle příhoda mi otevřela oči a já poznala, jaký je Karel doopravdy. Konečně jsem pochopila někdejší maminčina slova, že život musí jít dál, že Martin potřebuje tátu a já mužského. Rozhodla jsem se změnit svůj život a začnu tím, že ostříhám Martinovi ten holčičí účes, jak říkám, vždyť je to přece chlap, i když zatím úplně maličký.
A pak? Hned potom přijdou na řadu Karel s Lucinkou, tedy jestli nás budou chtít. Určitě budou, to jako ženská a máma od malého dítěte rozhodně poznám. Nu, a když Karel zas náhodou něco poplete, aspoň se budeme mít čemu společně zasmát.
