A víte, že to nebylo vůbec těžký? Akorát jsem si musela dát pozor, aby byl přesvědčenej, že si vlastně ve skutečnosti ochočil on mě.
Ale popořádku. Když se na mě podíváte, tak si asi budete myslet, že to mám s těma svejma čtyřkama snadný. Že se okolo mě chlapi jen motaj a já si můžu ukazovat prstem. Jo, to teda můžu. Ale akorát tak na chvilku do postele, aby si udělali čárku, že zas dostali jednu kozatou babu a pak šli lovit o kousek dál.
Jenomže já chtěla chlapa pro život, zázemí, rodinu, no však to znáte. A právě takovej se mi jevil Luděk. On si sice přede mnou hrál na ředitele zeměkoule, snad proto, že chtěl na ty moje kozy udělat dojem, ale já ho prokoukla. Třeba když jsme potkali mladou rodinku, kam myslíte, že nenápadně házel očima? Po tý ženský? Ale kdepak. Kouknul na jejich malý děcko, pak zasněně otočil oči na mě, jako by si myslel „s tebou bych takový dítě chtěl mít.“ Ale protože hrál tu roli ředitele zeměkoule, tak honem stočil pohled na můj hrudník, abych jako pochopila, jakej je dobyvatel. Rozumíte, jak to myslím? Prostě takovej velkej maleh kluk.
Už tehdy jsem pochopila, že když se o to jeho ředitelování postarám, tak bude zlatej. Spolehlivej, milej a udělá všechno, co mi uvidí na očích. Dám příklad. Když jsme se chystali zařídit koupelnu, měla bych radši sprcháč, ale věděla jsem, že on je vanovej typ. „Jedině vanu, Ireno, ta je praktičtější, sprcháč je nesmysl,“ tvrdil. Tak jsem mu to nevymlouvala, ale koupila jsem nám víkend v penzionu na horách. Dala jsem si záležet a jako náhodou vybrala pokoj, kterej měl koupelnu s parádním prostorných sprcháčem. No, a pak jsem s ním na těch horách v tom sprcháči předvedla takovej sex, že úplně otočil a na nějakou vanu honem rychle zapomněl. Když jsme se vrátili, měl trochu starost, jak to udělat, abych nepoznala, proč tak najednou obrátil, a tak jsem se tvářila, jako bych si ani ničeho nevšimla. Potom ten sprcháč do naší koupelny namontoval docela sám, já mu to chválila horem dolem a on byl pyšněj a šťastnej.
No, já vím, možná si říkáte, že jsem si měla najít někoho jinýho, před kým bych nemusela takhle hrát. Luděk má svoje chyby, to je mi jasný, ale kdo je nemá, vždyť já taky nejsem dokonalá. Teď už máme svoje děti a on se v nich vidí. Mít takovýho tátu od svých dětí je přece k nezaplacení.
Když se to tak vezme, tak každá rozumná ženská si může vybrat. Kterej chlap jí připadá dobrej, to si ho ochočí. Nejenom sexem, ale taky vařením, chválením, jakej je skvělej a vůbec hlazením jeho ega. Chlapi, nezlobte se, že to tak říkám, vy za to nemůžete, že vás pánbůh takový udělal a dal nám ženskejm silnou zbraň jak na vás.
Nakonec vám ještě něco prozradím. Jsou výjimky, taková hrstka chlapů, který si naopak dokážou ochočit nás ženský. Jednou se mi to stalo, byla jsem tehdy Luďkovi nevěrná. Luděk byl fajn, je fajn a vždycky bude fajn a je mi s ním dobře. Když od něj potřebuju nějakej ředitelskej majstrštych, tak to třeba v posteli trochu přihraju, aby se cejtil, jakej je suprovej samec. S tím druhým, s Ríšou jsem nemusela nic hrát. Byli jsme spolu jen párkrát, ale pokaždý stačilo, aby se na mě podíval a já byla hned jako rozžhavenej drát. Ale žít bych s ním nemohla, byl strašně na ženský, měl dluhy a taky dost chlastal. Já vím, ten úlet byl ode mě vůči Luďkovi hrozně hnusnej a už mu snad nikdy nic takovýho neudělám. Ale zároveň to bylo i k něčemu dobrý. Dovedete si vůbec představit, jak bylo to jeho klučičí ředitelský ego na koni, když mi to všechno nakonec milostivě odpustil?
