Pravila Maruška a začala si nenápadně ubrouskem otírat skvrnku od kapičky latté, která jí ukápla z prťavé lžičky a omylem přistála ve výstřihu.
Odpoledne se udělalo horko. Opravdu vedro, až mouchy padaly za letu k zemi od náhlého kolapsu a zvonění projíždějících tramvají doprovázela zvláštní mihotavá ozvěna. Přes to přese všechno jsme se s Maruškou vypravili na jednu rychlou odpolední kávu do zahradní restauračky.
Nevím, jestli mi to ta holka dělá schválně, ale už si zase vzala tu lehoučkou halenku, do které se nahoře nemůže pořádně vejít. Navíc zrovna ve chvíli, kdy si nesla první lžičku svého lahodného nápoje k ústům, zaskřípěly v přilehlé ulici brzdy, ona se lekla a trochu polila vnitřek své výkladní skříně. „No, jen se podívej, já vím, že prostě nemůžeš jinak,“ zachovala i v tuto chvíli svůj pověstný humor. „Ale buď si jistej, že my prsatý holky to občas máme docela těžký.“ Načež provedla rychlou očistnou operaci, zahalila se, jak jen to bylo vzhledem k její na látku střídmé halence možné, a hodila po mně krátkou větičku: „Tak, Honzo a pro dnešek máš utrum.“
„Jak těžký, Maruško, vždyť je to přece krásný, no ne?“ Pokusil jsem se returnovat míček na její půlku.
„Jo, krásný, bývávalo, tehdy byly ještě pevný. Když mi bylo ňákejch třináct, tak mi tyhle prsiska narostly snad ze dne na den. Bylo jaro, udělalo se hezky a já tehdá vyrazila docela nalehko s mamkou nakupovat do Bílý labutě. Honzo, já měla najednou pocit, že na mě všichni koukaj jak na nějaký svatý zjevení. Připadala jsem si jako prašivá a začala se nenápadně prohlížet, jestli na mně není něco špatně. Jestli nemám něco roztrženýho nebo ušpiněnýho nebo já nevím co, celá jsem zrudla a začala se cejtit trapně. Pak na mě mamka vrhla jedinej krátkej pohled, začala se tiše smát, ukázala si na prsa a řekla jen: ‚Milá zlatá, seš po mně a budeš si muset zvyknout, že se líbíš chlapům.‘ Ale to už je hrozně dávno, Honzo.“
„Vidíš támhle toho maníka s obrovským baťohem, co kvůli němu nemůže vylézt ze dveří tramvaje? Tak si představ, jako bys takovej baťoh nosil celej život ne na zádech, ale tady vepředu. A navíc dvojitej. Až ten kluk někam dojde, tak to celý v pohodě shodí na zem, sedne si na židli a dá si chlazený pivo. Ale co já, nemůžu si je sundat ani na noc, jak se převracím v posteli, tak se mi přelejvaj ze strany na stranu. A běda, když si je zalehnu, ani nevíš, jak to dokáže zabolet. Koukej na něj, na rošťáka, jak s tím svým ruksakem svižně utíká. Na něco takovýho nemůžu ani pomyslet, třásly by se mi jako sulc a vlály by za mnou ve větru.“
„Ježíšmarjá, to je horko, Honzo, nepřej si vědět, jak jsem pod nima zpocená. Mám tam úplný jezírka, už jen čekám, kdy mi tam začnou kvákat žáby. Prosím tě, pojď, odneseme si to kafe dovnitř, maj to tam klimatizovaný.“
Uvnitř bylo o poznání chladněji, ruch z ulice tam zavřenými okny nedoléhal, o zvuky se návštěvníkům starala detektivka z puštěné televize. Všechny stolky byly obsazené krom jednoho a my hned po usednutí poznali, proč se zrovna k němu nikdo nehrnul. Byl totiž umístěný přesně pod jedním z výstupů chladicího systému a proud studeného vzduchu byl tak silný, až nám způsobil drobný příboj v šálcích se zbytkem kávy.
„Brr, to je kosa, to byl ale blbej nápad sem lézt.“ Maruška se pokusila schoulit sama do sebe v marné snaze skrýt dva nádherně velké knoflíky, které jí ten ledový vánek vykouzlil pod halenkou. Zachytila můj zkoumavý pohled, na moment se zarazila a pak přede mnou vypjala hruď v celé své nádheře: „Vidíš, Honzo, tohle je další nevýhoda velkejch prsou, prostě tyhle maliny neschováš, ani kdyby ses rozkrájel.“
Hluk výstřelů z televizního přístroje utichl a vystřídala ho reklama. Na obrazovce se objevilo několik žen, každá ve dvou vydáních, vždy před a po plastické operaci. Oba jsme na moment zmlkli a tiše sledovali ty zázračné proměny, umožněné moderní lékařskou vědou.
„Jestli si teď myslíš to samý co já, Honzo, tak to teda v žádným případě né!“ Zabodla do mě Maruška pohled ostrý jako indiánský šíp. „Občas to s nima sice není k vydržení, ale zmenšit si je v žádným případě nenechám. Jsou to prostě moje dvě trochu přerostlý zralý holky a basta! A navíc něco takovýho bych přece nemohla Frantovi udělat, to snad jako chlap pochopíš.“
Najednou jsem nevěděl, co jí na to mám říct. Ulevilo se mi, nedokázal jsem si představit, že by Maruška vypadala jinak, než jak ji znám. Ta dobrá holka to na mně musela poznat a zahrozila mi prstem: „No dyť jó, z koho bych si pak asi tak měla dělat srandu za to tvý okukování? Ale teď promiň, dík za kafe, už musím domů. Slíbila jsem Frantovi pořádný řízky a ještě je musím někde koupit. To víš, on má rád, když je všechno fajnově veliký.“
