„Honzo, jdu ze svatby,“ pravila Maruška, když jsem jí pomáhal ze zimního kabátu, než se stačila nasoukat do malého křesla v cukrárně. „A tyhle šaty s hlubokým výstřihem jsem si vzala úmyslně, abych trochu poškádlila novomanžele.“
Jenomže já v tu ránu přestal vnímat okolí a přišedší servírka musela dvakrát zopakovat svůj dotaz, cože si vlastně ráčíme objednat. Fascinovaně jsem zíral na Maruščiny dlouhé tmavomodré šaty s bílým lemováním a hlavně na jejich nádherně vyplněnou výkladní skříň na hrudi. „Dvakrát tureckou špičku a k tomu dvě koňakové kávy, prosím,“ řekl jsem zamyšleně.
„Samozřejmě obráceně, prosím vás,“ upřesnila Maruška mou objednávku lehce zmatené servírce a pak se otočila na mě: „Honzo, promiň. Vím, že je ode mě ošklivé, takhle tě dráždit, ale já jsem to prostě musela udělat. Hned ti budu vyprávět proč, ale snaž se mi přitom nezírat do výstřihu, to není slušný, víš?“ Dobře jsem věděl, jaký to pro mě bude v přítomnosti tak krásně barokně tvarované dámy nelehký úkol, ale přislíbil jsem Marušce, že se budu snažit. A poprosil ji, aby se pustila do vyprávění.
Maruška si dala trochu načas, ucvakla drobnými bělostnými zuby vršek koňakové špičky, sousto zapila lokem vonící turecké kávy a pak už konečně spustila.
***
Honzo, celé to začalo asi před pěti léty, když mě moje dávná známá Vlaďka vytáhla na dvojku vína. Dlouho jsem ji neviděla, znala ji jako prakticky bezprsou ženskou, která trpěla mindrákem, jak k ní byl pánbůh nespravedlivý a že si se svou figurou nedokáže najít žádnýho pořádnýcho chlapa. Když jsem vlezla do tý vinárny, tak mi málem vypadly oči z důlků úplně stejně jako tobě před chvilkou.
Vlaďka si totiž nechala udělat silikony veliký jako dva pumlíče a nacpala si je do tak odvážnýho dekoltu, že to přitahovalo i moje oči, přestože jsem normálně spoustu let celkem šťastně vdaná ženská. Samozřejmě, že jsem jí je pochválila, chtěla jsem jí udělat radost, ale nebylo to ode mě až tak docela upřímný. No, řekni mi, líbila by se ti celkem malá a dost hubená ženská s prsama, který jsou pomalu větší než ona samotná?
„Maruško, to je v háji,“ povídala mi tehdá Vlaďka u toho vína, „před plastikou o mě žádnej chlap nezavadil a teď se za mnou sice ohlídne každej druhej, ale všichni by se se mnou chtěli akorát vyspat.“ A v takovým pesimistickým duchu si mi stěžovala celý to naše posezení. Až jsem si pomyslela, že to v jejím případě asi nebude jen těma prsama, ale to jsem jí neřekla, nechtěla jsem ji urazit. Jen jsem jí vyslechla, trochu chlácholila, jako že to bude dobrý a nakonec se ňákej pořádnej mužskej určitě objeví.
No, Honzo, s tím jsme se tehdy rozešly, zase se dlouho neviděly, až asi před měsícem mi znovu zavolala, že se bude vdávat. A že se chce před tím se mnou ještě sejít. No, já vycejtila, že se mi bude chtít normálně polidsku pochlubit a říct mi, že jsem s tím pořádným mužským měla tehdá pravdu.
Honzo, my se sešly v tý samý vinárně a nebudeš mi to věřit, jak jsem ji uviděla, zas jsem jí musela čučet na hrudník. Ne, počkej, neměla je eště větší, to už by asi nebylo ani možný, ona si nechala dát ty silikony pryč a zase měla jen ty svoje původní maličký. No, mně ti najednou přišlo hloupý se jí ptát, proč to udělala, tak jsem si zahrála na zvědavou a chtěla z ní vytáhnout, jakýho si to vlastně našla chlapa.
Stačilo naznačit zájem, Honzo a Vlaďka přede mnou spustila slovní vodopád. Začala tím, jakej je ten její Milánek skvělej rytíř, protože jí zachránil život. Napřed se mi chtělo smát, bylo na ní vidět, že je zamilovaná a že v tom stavu by pro ni musel bejt rytířem snad i sud piva, kdyby si náhodou chtěla brát právě ten. Jenomže pak byl najednou konec srandy, Honzo, ono se totiž ukázalo, že to s tím zachráněným životem myslí vážně.
Nebudu tě zdržovat podrobnostmi, líčila mi to strašně zdlouhavě, ale já to radši zkrátím. Prej ji zas někdo opustil, ona byla zoufalá, prochodila celou noc, nad ránem se chtěla zabít a vlezla na křižovatce Milánkovi před jeho rozjetou pekařskou dodávku. Ten to pochopitelně neubrzdil, porazil ji, nechal rohlíky rohlíkama a odvezl ji do špitálu. Byla celkem dost potlučená, sice ji dali dohromady, ale jeden z těch silikonů jí museli vyndat, protože byl tím nárazem úplně zničenej.
No a pak mi Vlaďka řekla, že za ní Milánek chodil každej den do toho špitálu, nosil ji pugéty růží a když jí propouštěli domů, tak se jí zeptal, jestli by nepřišla k němu, že pro ni má překvapení. „Chvíli jsem váhala, Maruško,“ řekla mi u toho vína, „po těch zkušenostech jsem se dost bála začít si znovu s chlapem, ale když mi nosil tolik růží, tak mi to nedalo a já mu slíbila, že teda přijdu. A víš, jaký bylo to překvapení? Když jsem k němu dorazila, byl voháknutej ve svátečním, posadil mě za stůl, pohostil mě obědem, kterej sám uvařil a při moučníku mě požádal o ruku.“
No, Honzo, když mi to Vlaďka vyprávěla, tak jsem si říkala, že to snad ani není možný a připadala si, jako bych četla nějakej román od Rosamundy Pilcherový. Zvlášť, když mi nakonec prozradila, že se s Milánkem radila o těch svejch prsiskách a on ji ukecal, aby si místo výměny toho rozmačkanýho nechala vyndat i ten druhej silikon, protože by ji chtěl mít přirozenou.
Takže, Honzo, teď už pochopíš, že jsem se na tu jejich dnešní svatbu musela takhle vyštafírovat. To víš, že jim to přeju a byla bych ráda, kdyby spolu vydrželi nejmíň tak dlouho jako já s Frantou, ale popíchnout jsem je prostě musela.
***
Zezačátku svého povídání se Maruška snažila udržet vážný tón, ale teď na konci se už málem válela smíchy, až na ni profesorsky upjatě vyhlížející pán od vedlejšího stolu vrhal káravé pohledy. To mě dorazilo a profesor, neprofesor, rozchechtal jsem se taky. Ale pak jsem se najednou zarazil a upřel vystrašený pohled Marušce do její přetékající výkladní skříně.
Dobře pochopila, holka zlatá a úmyslně nahlas mě začala uklidňovat: „Neboj se, Honzo. Tyhle sice už dávno nejsou tak pevný jako dřív, ale jsou pravý a předělat si je rozhodně nenechám. Ani kdyby mě o to Franta prosil na kolenou.“
(listopad 2019)
