„Ahoj Honzo, to jsem já Mirek, neskočil bys se mnou na jedno? Potřeboval bych s tebou něco probrat.“ Byla polovina osmdesátých let minulého století, když mi najednou zčistajasna zatelefonoval můj bývalý spolužák.
S Mirkem jsme se znali ze střední školy, a přestože jsme chodili do stejné třídy, byl asi o dva roky starší než já. Dost jsme se kamarádili, protože jsme měli podobné zájmy, rocková muzika, která se tehdy sháněla pouze pod rukou, čundrování v přírodě a tak podobně, jak to tehdy středoškolští kluci mívali. Po matuře jsme ještě nějaký čas pokračovali ve společných aktivitách, ale pak se naše cesty rozdělily a já o Mirkovi věděl jen to, že se oženil a pořídil si dítě. Vlastně dvě, jak se později ukázalo. V době, kdy se mi ozval, jsem byl zrovna doma sám, bylo léto, Soňa pobývala s naší maličkou dcerou u rodičů na venkově a já mu na to jedno s radostí kývnul. Jen mě trochu zarazil jeho tón, do telefonu zněl dost ustaraně, tak jsem čekal, co z něj vyleze.
Jakmile jsme s Mirkem zasedli k hospodskému stolu, na první pohled to vypadalo, jako když se sejdou dva staří známí, kteří se dlouho neviděli. Lítaly mezi námi větičky typu: „Pořád posloucháš Zepelíny?“ „No jasně a ještě radši Purply nebo Sabbathy.“ „A kde vlastně teď děláš?“ A tak dál. Přestože se Mirek snažil tvářit bezstarostně, občas se zarazil a na chvilku zakoukal do prázdna, pivo proti svému dávnému zvyku ucucával po troškách a v tlačence s octem a s cibulí se jen krátce pošťoural, i když byl z dřívějška šampionem v rychlosti jejího pojídání. Byl nervózní, pobledlý a ve tváři měl tik, který jsem u něj nikdy předtím neviděl. Něco ho zjevně trápilo a já to něco nevědomky rozčísnul nevinnou otázkou: „Mirku, kolik ty máš vlastně dětí, pořád jedno nebo už jste se rozmnožili víc?“
„Honzo, dvě… totiž teď už vlastně žádný. Miluška mi utekla a vzala si je s sebou.“ Odvětil Mirek, krátce se na mě kouknul a pak upřel zrak na hladinu svého prakticky plného půllitru. Zarazilo mě to, nechtělo se mi uvěřit. Mirkovu manželku Milušku jsem viděl jen jednou, když jsem se u nich asi o dva roky dřív zastavil za účelem pomoci se stěhováním a připadala mi jako hrozně milá a pohodová holka.
Hlavou se mi prohnaly nejapné otázky typu, jestli si nenašla jiného chlapa, jestli jí Mirek něco špatného neudělal nebo jestli se nezbláznila, prostě proč to udělala, ale bylo mi hloupé je vyslovit nahlas. Tak jsem se nakonec zmohl na jedinou: „Mirku, chceš o tom mluvit?“ I tahle otázka se ukázala býti nejapnou, protože Mirek odpověděl ve smyslu, že zrovna kvůli tomuhle mě vytáhnul na pivo. A že si vybral akorát mě jako jediného člověka, kterému řekne celou pravdu. Teď s odstupem mnoha let o tom můžu takhle napsat, protože už je to dávno pryč, Mirek je v docela jiné situaci a hlavně se ve skutečnosti nejmenuje Mirek, ale úplně jinak.
„Honzo, kdyby mi utekla normálně, tak bych to snad nějak skousnul, vždyť bych nebyl zdaleka první ani poslední…“ Začátek lezl z Mirka pomalu jako z chlupatý deky. „Jenomže ona mi odešla za ženskou…“ Teď už jeho slova nabrala grády, jakoby chtěl přede mnou nebo možná spíš sám před sebou honem zamluvit právě vyřčené. „Já nevím, co si o tom mám myslet, jestli jsem pro ni byl špatnej chlap hned od začátku a ona to na mě jen hrála, já prostě nevím… Honzo, přísahám, já si to chtěl v první chvíli hodit… A co moje děti, jak teď budou žít?“ V tomto smyslu se Mirek svěřovat ještě chvilku, ale pak najednou zmlknul a zacukala mu tvář pod okem. Zadíval se z okna a nervózně ťukal krabičkou od sirek do stolu, jakoby se přede mnou za to všechno stydět.
Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Tehdy byla jiná doba, na homosexualitu se koukalo dost skrz prsty a člověk, kterému utekl partner s osobou stejného pohlaví byl v očích okolí exotickým tvorem, kterého je potřeba buď bezbřeze litovat nebo nekompromisně odsoudit, přestože za nic nemohl. Dnes by se na to možná nahlíželo trochu jinak, o Mirkově Milušce by se řeklo, že teprve za manželství poznala, kým vlastně je, udělala coming out a zařídila se podle sebe bez ohledu na ostatní. A na Mirka samotného by se koukalo jako na člověka, kterého prostě opustila partnerka.
Jenomže…
Jenomže ať je jakákoli doba a jakýkoli pohled společnosti na tuhle otázku, jsem si jistý, že i dnes by odchod partnera za osobou stejného pohlaví dokázal Mirka, respektive mnohého jiného z nás zasáhnout podobně bolestným způsobem. Proč? Odpověď je prostá, i když by si to člověk nakrásně nechtěl vědomě připustit, těžko by se vyrovnával s myšlenkou: „Vždyť já jí nikdy nemohl stačit, nedokázal jsem být dobrým plnohodnotným partnerem, protože ona byla prostě jiná.“ Obávám se, že korektnost dnešní doby a „svoboda sexuální orientace“ (nebo jak to nazvat) není soudobým Mirkům nic moc platná. Nebo soudobým Mirkám, protože úplně stejně to platí i v obráceném gardu.
No nic, zanechme úvah a vraťme se ještě na chvilku do onoho večera poloviny osmdesátých let, kdy mě Mirek vytáhnul na pivo. Snažil jsem se ho tehdy nějak uklidnit, snad jsem celou věc i trochu bagatelizoval, prostě jsem chtěl, aby se přes to dokázal nějak přenést. Moc dlouho jsme se tam nezdrželi, jak jsem byl doma sám, tak jsem ho pozval k nám a my spolu poslouchali ty stařičké Zepelíny, Purply, Sabbathy z magnetofonového pásku a z gramofonových desek, pořízených na nelegální burze skoro až do rána.
Mirek to nakonec celé ustál, ono mu ani nic jiného nezbývalo. Ale stalo se s ním něco, co jsem za celý život u nikoho jiného neviděl. Tehdy mu ještě nebylo ani pětatřicet a on během pár týdnů komplet a nenávratně zešedivěl.
Je to už dávno, několik let po téhle příhodě se Mirek znovu oženil a vzal si Jitku, svou kolegyni z práce. Moc milou ženskou, kterou jsem s ním párkrát viděl a která byla o dost mladší než on. Měli spolu dceru, ta už je dneska dávno dospělá a má svojí rodinu. A Mirek? Ačkoli by už nemusel, stále dělá a čeká na svou Jitku, aby mohli odejít do důchodu zároveň.
