Nikdy bych nevěřil, že mohou být dvojčata tak rozdílná, jak vzhledem, tak i povahou. Vystřídal jsem je obě, i když jsem jednu z nich ošklivě ponížil a ta druhá pro změnu ublížila mně.
Jarku a Julii jsem poznal na začátku střední školy, když jsme se přestěhovali a já s nimi nastoupil do prváku. Jarka se narodila o pár minut dřív a jakoby byla ve všem o krok napřed a o kus lepší, čímž Julii odsunula do svého závěsu a stínu. Byla to právě ona, která svou figurou a svým provokativním přístupem dokázala rozpálit erotické představy nás kluků puberťáků doběla a obtočit si nás kolem prstu. Obskakovali jsme ji a plnili každé její přání s naivní vidinou ztráty panictví v její posteli. Naproti tomu Julie oplývala vzhledovou nevýrazností a povahovou neprůbojností, takže si jí nikdo z nás prakticky ani nevšimnul.
Podobně jako ostatní kluci ve třídě jsem i já snil o Jarce, ale všichni jsme měli smůlu. Tahle svůdná kráska lovila v lepších vodách nejvyšších ročníků a nás cucáky s přeskakujícími hlasy povýšeně přehlížela. S oběma sestrami jsem měl společnou cestu tramvají ze školy a nebylo žádnou výjimkou, že jsme jezdívali s Julií sami, zatímco Jarka se zdržela sbližováním na randeti s nějakým starým mazákem. A právě při těchto společných jízdách jsem si nemohl nevšimnout, že po mně Julie jede. Jenomže jak byla neprůbojná, tak jí trvalo spoustu času, než sebrala odvahu k nesmělé nabídce:
„Petře, nechtěl bys jít se mnou večer do kina?“ Špitla tiše celá rudá, když jsme se chystali vystoupit.
Já na ni kouknul, na jejím místě jsem si představil Jarku spoře oděnou v letních šatech, jak na mě dychtivě špulí rty k pořádnému francouzáku, a rozhodnul jsem se upřímnou snahu téhle její tokající ségry ošklivě zneužít: „Super nápad, Julčo. Večer se jako chystej, těsně než vyrazíš, tak se zatvař, že se ti udělalo blbě a popros Jarku, aby šla místo tebe.“
Rázná holka by mi v tu ránu vrazila takovou facku, že bych z té tramvaje vylítnul po hlavě a chytil druhou o sloupek s jízdními řády. Jenomže Julie byla taková, jaká byla, tak jen zoufale zakroutila hlavou, rozbrečela se a utekla. Snad ani nemusím dodávat, že pak už jsme spolu tramvají nejezdili, Julie se mi vyhýbala a já se styděl, co jsem jí řeknul v zaslepení touhou po její sestře.
***
Říká se, že když někdo po něčem strašně moc touží, tak mu to nakonec osud přihraje, i kdyby to mělo být v jeho neprospěch. Jarku jsem do té postele dostal asi po deseti létech, ale to už jsem dávno nebyl masturbující puberťák. Po škole jsem se dal tak trochu na kšeft, na hraně zákonů jsem venku kupoval levné zboží a u nás ho prodával s obrovským ziskem. Ta holka byla odevždy pořádně vypočítavá, a jakmile ucítila moje prachy, milostivě mi dovolila, abych si ji nastěhoval do parádní vilky, kterou jsem nechal postavit nedaleko našeho starého baráčku, do kterého jsem se nastěhoval s rodiči tehdy na začátku střední školy.
Jarka si ode mě nechala několik dalších let vozit své vykroužené pozadí v luxusních auťákách a dobronzova si opalovala svoje výstavní tělo na plážích exotických destinací, kam jsme létali na dovolenou. Jako odměnu za všechno tohle, za drahé róby, které jsem jí financoval a za nóbl večírky s takzvanou smetánkou mi v prachových peřinách naší ložnice dávala k dispozici své pevné čtyřky a fantastický klín. Já se topil v prachách, kupoval si její lásku, cítil se šťastnej a snažil se zapudit vtíravé myšlenky, že vlastně nejsem vůbec nic jiného než jeden obrovský pitomec.
Tohle období zaslepenosti skončilo s příchodem krize v roce 2008, kdy se mi přestaly dařit kšefty, musel jsem omezit výdaje a Jarka se poohlédla po něčem lukrativnějším. K mé smůle jí přišel do rány jeden mazaný právník, který jí zřejmě v nějaké zvlášť pikantní intimní chvíli poradil, jak se mnou pořádně vydrbat. Nechci zacházet do detailů a nepopírám, že jsem si to dílem zavinil i sám svou hloupostí, řeknu jen, že jsem skončil bez peněz, bez vilky a pochopitelně i bez Jarky. Ani jsem se nemohl vrátit do baráčku svých rodičů, ti, když před léty viděli, jaký se ze mě stal bezcitný sobec, tak ho prodali a odstěhovali se na druhý konec republiky, aby se na mě nemuseli koukat.
***
Teď si představte, jak mám pár dní na to, abych se vystěhoval z původně svojí vilky, jsem bez peněz, nemám kam jít, sedím na prázdné posteli s prachovými peřinami a nemůžu se rozhodnout, jestli se mám zastřelit pistolí, která mi už vlastně nepatří nebo si to jít hodit na půdu, kterou jsem onehdy předělal na parádní chlastací bar.
Nechci z toho dělat červenou knihovnu, ale bylo to tak. Když mi bylo nejhůř, objevila se Julie ve svých nenápadných šedých šatečkách. Měla o něco užší obličej, než aby byla půvabná, o trochu menší prsa, než aby působila svůdně a o kus větší pozadí, než aby byla pro chlapy neodolatelná. Ona jako jediná znala kódy zámků vilky, protože se nám tam o leccos starávala, když jsme si s Jarkou užívali po světě. Teď se přede mnou zjevila jako duch, viděla, jak si dávám pistoli střídavě k levému a pravému spánku. Postavila se ve dveřích a zakřičela na mě tak rozhodným hlasem, jaký jsem od ní v životě neslyšel:
„Petře, teď hned se seber, všechno tu nech a pojď se mnou!“ No, já z ní byl úplně v šoku, stejně jsem už neměl co ztratit, tak jsem ani nepřemýšlel, prostě se sebral, všechno, co už stejně nebylo moje, tam nechal a šel. Šel za Julií, která mě posadila do otřískaného Fiatu, odvezla do svého minibytečku, nahnala do sprchy, nakrmila a uložila do rezervní postele úplně jako nějaké malé děcko. Asi jí bylo jasné, že v tu chvíli jsem duševně ničím jiným než tím děckem rozhodně nebyl.
Když bych to chtěl shrnout, tak vlastně tomu dvojčeti, které bylo vždy ve stínu své krásné sestry, vděčím za mnohé. Nejen za to, že mě dokázala přesvědčit, jak je ten její úzký obličej tajuplně půvabný, jak jsou ta její ňadra nepředstavitelně svůdná svou drobností a jak je to její větší pozadí v průsvitné noční košilce roztomilé. Hlavně jí vděčím za to, jak mi dala poznat, že když pánbůh mezi obě sestry rozděloval krásu, oč víc dal Jarce té vnější, o to bohatěji obdařil Julii o tu vnitřní, k níž ji vrchovatě přidal upřímnost, čest, cit a vnímavost ke druhým lidem.
Nevím, jestli má pánbůh smysl pro cynický humor, ale občas dokáže nalajnovat lidské osudy pořádně klikatě. Tak dlouho jsme se s Julií snažili o dítě, až se nakonec ukázalo, že ho nikdy nebude moct mít. Dohnala ji ta ošklivá nemoc, jejíž jméno se ani neodvažuji vyslovit a nedovedete si představit, jak jsem se bál, že o ni přijdu. Nakonec svůj boj nad touto zákeřnou chorobou vyhrála, ale za cenu operace, která ji navždy vzala možnost mateřství. Nicméně aby se paradox osudu dvojčat završil, adoptovali jsme s Julií Jarčino dítě, maličkou Ivanku.
Pamatujete, jak jsem vám vyprávěl o tom mazaném právníkovi, který mi odlákal Jarku, když se mi přestalo dařit v kšeftování? Tak to dítě je jeho, a když Jarka zemřela krátce po porodu, tak o něj jaksi nestál. Vím jistě, že u mojí Julči je Ivanka v těch nejlepších rukou. Máme ji jako vlastní a já tajně doufám, že se jí z rodových genů obou sester dostal ten nejlepší díl.
