Vlahý letní podvečer uprostřed červencové dovolené. Vrátili jsme se z lesa, manželka odběhla s foťákem, že si pořídí ještě pár záběrů krajiny a já si na terase u penzionu objednal kávu.
Rozhodl jsem se chvíli čistě dovolenkově lenošit, jen tak pozorovat oblaka letící oblohou a sladovat místní mourovatou kočku, která se tvářila, jako by jí to tam celé patřilo.
„Pro mě borůvkový pohár, prosím,“ objednala si ta starší. „A já bych si dala jahodový,“ připojila se k ní ta mladší. Obě dámy se usadily u vedlejšího stolku a já měl hned námět k přemýšlení. „Máma s dcerou?“ Položil jsem si v duchu otázku. No, podle rysů v obličeji nebyly k rozeznání, ale to bylo asi tak všechno, čím si byly podobné. Starší měla na sobě slušivé modré šaty, zdůrazňující úzký pas a oblé boky, doplněné hlubokým výstřihem, prozrazujícím, že se stále má hodně čím chlubit. Krása mladší ženy spočívala v něčem jiném, byla štíhlá jak proutek v celé své postavě bez výraznějších zaoblenin. Dlouhé nohy jí zdobily sportovní džíny, v pase lehce překryté oranžovým tričkem s krátkými rukávy a prakticky bez výstřihu.
Ty dvě musely přijet, zatímco jsme byli s manželkou v lese, protože jsme tam bydleli už pár dní a zatím jsme si jich nevšimli. Teď si nabíraly sousta prťavými lžičkami ze svých pohárů a spřádaly plány, kam vyrazí druhý den na kolech.
„Pojeďme autem nahoru do Horské Kvildy a tam se provětráme po pláních,“ navrhovala ta mladší.
„Ale ne Julčo, auto necháme odpočívat a hezky si ty kopce vyšlapeme samy. Koukej, potřebuju tady trochu zhubnout,“ oponovala ta starší a podvědomě si poplácala své prakticky neznatelné bříško.
„Mami, prosím tě,“ zakroutila hlavou ta, která mi právě mimoděk potvrdila jejich příbuzenský vztah. „Ráda si s tebou máknu, to je jasný, ale jakýpak zhubnout? Tvou figuru by ti mohla závidět i spousta mladších.“ Pak dodala ztišeným hlasem: „Třeba takový dekolt jako máš ty, bych si já dovolit nemohla.“ V jejím hlase nebyla závist, spíš jen úsměvné popíchnutí.
„No promiň, dcerunko, že jsme si s tátou nedali víc záležet,“ odpálila jí míček mamka.
Dceři zajiskřilo v očích a já v tušení rodinného slovního pošťuchování pořádně našpicoval uši, aby mi neuniklo ani jediné slůvko. Julča si toho musela všimnout, zřejmě měla v sobě bavičské vlohy a rozhodla se, že mě potrestá za to, jak mé oči věnují víc pozornosti její mámě než jí samotné.
„Mami, buď ráda, že žiješ tady u nás ne v Kalifornii,“ začala po krátké pauze úplně z jiného konce a labužnicky olízla lžičku s nákladem jahodové zmrzliny.
„Proč, prosím tebe, co sem pleteš Kalifornii?“ Vyvalila oči mamka.
„Tam by sis od srpna nemohla dovolit chodit na veřejnosti takhle polonahá,“ informovala ji suše dcera.
„Cože? Jakápak polonahá? To je zas nějaký nový me too?“ Mamka si bezmyšlenkovitě uhladila šaty a trochu zatáhla překypující hrudník.
„Ale kdepak me too. Copak tys neslyšela, že jim tam začíná platit nový zákon, který má zrovnoprávnit holky jako jsem já s těmi, kterým pánbůh nadělil pořádnou figuru?“ Pustila se Julča do poučování své rodičky, která si na ní nedala záležet.
„Si zase vymýšlíš, nesmysly, že jo? Jsme si měli dát s tátou spíš víc záležet na výchově, aby tě furt nenapadaly takový blbosti, řekla bych.“ Mamka si teď asi nebyla jistá, jestli se má smát nebo jestli její dcera přece jen nemluví pravdu.
„Ale mami,“ nedala se Julča, „to je Amerika, rozumíš? To není jako tady, tam je všechno možný. V Kalifornii prostě začne platit zákon, zakazující, aby ženám vyčuhovaly z výstřihů vršky ňader, taky se nebudou smět nosit věci, které těsně obepínají partie pod pasem a bikiny budou dočista tabu. No zkrátka, kdybys tam vylezla na ulici v tom, co máš teďka na sobě, tak by tě rovnou zabásli, musela by ses začít oblíkat jako já.“
Rodinné geny jsou rodinné geny, v tu chvíli jsem měl pocit, jakby mamce sotva znatelně zacukalo v koutcích, ale nebyl jsem si jistý, jestli to dceři baští nebo jestli začíná taky hrát: „Proboha, Julčo, jestli mě netaháš za fusekli, tak to snad ani není možný. No, já jen doufám, že to zůstane jako místní výstřelek a nebude se to šířit dál.“
„Místní výstřelek, mami, co blázníš? Co vím, tak na jih v Arizoně totéž chystají od září a asi deset dalších států se nechalo slyšet, že je to správná korektní cesta a že do toho taky půjdou. Teď už jen zbývá, aby se toho chytily federální úřady, přeletělo to oceán a napřesrok v létě to máme tady u nás.“ Julča se natolik rozparádila při svém povídání, až šermující rukou málem převrhla svůj teď už poloprázdný zmrzlinový pohár.
V dáli jsem spatřil blížící se siluetu své manželky a vydal se jí v ústrety s tím, že ji též zatáhnu na kafe, aby si na chvilku sedla po tom fotografickém lovení. „Hm, má drahá, tak napřesrok si též budeš muset dávat pozor s oblékáním,“ pomyslel jsem si obdivně a zpovzdálí za sebou zaslechl hlasitý veselý smích od stolku matky s dcerou.
Vrátili jsme se na terasu, manželka letmo pohlédla na ty dvě dámy, které teď v tichosti studovaly cyklistickou mapu Šumavy. Odložila foťák a zálibně se usmála: „Kafe teď nechci, dala bych si taky zmrzlinový pohár.“ A oblaka nad námi letěla kamsi do dáli a mourovatá kočka usnula na zápraží v šikmých podvečerních slunečních paprscích.
