„Honzo, pokud na tebe budu protivná, tak mi to odpust, ale dneska jsem fakt naštvaná.“ Pravila Maruška v naší oblíbené cukrárně a zprudka zamíchala svou kávu, až pár kapek vystříklo na podšálek.
Mé krásné plnoštíhlé společnosti to v její rozdurděnosti sice moc slušelo, ale mě spíš napadla otázka, co se jí stalo a jestli ji třeba někdo neurazil. Když jsem se jí na to zeptal, odpověděla mi jen krátce: „Ále, Honzo, snad se mě radši ani neptej, babičkovala jsem.“ Teď už jsem byl úplně zmatený. Pokud vím, tak Maruška žádná vnoučata nemá, tak jsem nechápal, jak by mohla být babičkou. Bylo mi však hloupé se jí na to ptát, tak jsem nejapně zíral a jen tak mimoděk se kochal pohledem na její bohaté barokní tvary.
„Já vím, začala jsem zprostředka, promiň,“ vykouzlila Maruška ve své naštvanosti skromný úsměv. „Víš, Honzo, my ženský někdy dokážeme bejt hrozný potvory, a jestli ty teď chceš pro mě něco udělat, tak mě, prosím tebe, v klidu vyslechni. Potřebuju se z toho vypovídat, a když trochu zkrotíš své oči, abych se před tebou nemusela stydět, tak ti to teď tady celý vyklopím.“
„Maruško, povídej, bude mi ctí a potěšením vychutnávat melodii tvého hlasu a nit tvého příběhu, jen za ty oči neručím, prostě mě přitahuješ, promiň,“ odtušil jsem možná poněkud odvážněji, abych tu dámu naproti sobě trochu povzbudil. A pak už jsem jen tiše seděl, ani nedutal a poslouchal.
***
Honzo, jde o Jožku, o dvacet let mladšího kolegu, než jsem já. Je to spolehlivej vstřícnej chlapík, dělá už řadu let ve skladu a minulej tejden mě po dlouhým osmělování poprosil, jestli bych mu v sobotu neohlídala jeho čtyřletýho kluka Pepíka. Jožka je původem z Moravy, žije tam jeho dlouhodobě nemocná ovdovělá maminka, která se sice ze všech sil a ze svý hrdosti snaží bejt za každou cenu soběstačná, ale prej se jí nějak přitížilo. Jožka tam za ní nutně potřeboval zajet a toho svýho kluka pochopitelně nechtěl brát s sebou, protože pořádně nevěděl, jak to s maminkou vypadá.
Vím, že Jožka je rozvedenej a Pepíka má v péči jeho bejvalka, tak jsem se ho nejdřív zeptala, jestli se s ní nějak nezkoušel domluvit, aby si ho v sobotu nechala u sebe a dala mu ho nějakej jinej den. Jožka se na mě smutně podíval, prohlásil, že to nejde a že neví, jak by to jinak zařídil. No tak jsem mu na to kejvla a on nám Pepíka v sobotu přivezl hned ráno v půl sedmý, aby mohl brzo vyrazit a bejt do večera zpátky.
S Pepíkem to bylo celkem fajn, vzali jsme ho s Frantou do ZOO a užili jsme si to. Ten kluk je trochu zvláštní, Honzo, většinu času byl hodnej, poslušnej a úplně stejně vstřícnej jako jeho táta, ale několikrát ho to chytlo, začal se vztekat jako rozmazlenej fracek a nebylo to s ním k vydržení. Pak ho to za pár minut přešlo a byl zase v pohodě. Napadlo mě, bůhví, jak ho ta jeho máma vychovává, a že to budu muset z Jožky nějak opatrně vytáhnout.
No nic, Honzo, abych to moc neprotahovala, v osm večer se u nás pro svýho kluka Jožka stavil. Bylo na něm vidět, jak je utahanej, ale vypadal spokojeně. V krátkosti mi stačil říct, že to s maminkou není tak zlý, sice ji dost zloběj kolena a chodí se jí hůř než dřív, ale podařilo se mu ji přemluvit, aby jela s ním a bydlela nějakej čas u nich doma. „Víte, paní Marie,“ povídal Jožka, on si to vykání snad nikdy nenechá vymluvit, „já už to s maminkou nějak skoulím, aby u nás zůstala napořád, budu ji mít pod dohledem, můžu se o ni postarat. A hlavně se uvidí s Pepíkem, když bude kluk zrovna u mě, oni si spolu moc rozumějí.“ Pak mi Jožka asi pětkrát poděkoval za to hlídání, desetkrát se omluvil a honem vypadnul, aby mohl bejt s nima doma.
Honzo, já měla sice fajn pocit, že jsem mohla Jožkovi pomoct a že to s jeho maminkou celkem dobře vypadá, ale vrtalo mi hlavou, jak to mají ohledně Pepíka zařízený se svou bejvalkou. Dneska dopoledne jsem měla cestu do skladu, narazila tam na Jožku, tak jsem jen zlehka naťukla, jestli by nebylo lepší, kdyby měli Pepíka ve střídavý péči.
A to jsem asi neměla, Honzo. Jožka se zamyslel, smutně se na mě podíval a spustil: „Víte, paní Marie, kdyby střídavka, to by bylo zlaté. Mirka si po několika létech manželství nabrnka nějakého borce, odstěhovala se k němu i s klukem a mě prostě odepsala, přestože jsem se vždycky snažil dělat pro ni první poslední. Požádala o rozvod, já jí nabídnul, že bychom se mohli dohodnout na střídavé péči, ale ona to odmítla. Řekla mi, že soud určitě svěří Pepíka jí a s určováním jeho návštěv si nemám dělat starosti, na tom se dokážeme domlouvat sami podle potřeby. Já se nechal ukecat, stejně vím, jak v tomhle soudy nadržují ženským a nic bych s tím nejspíš nenadělal.“
Pak se Jožka trochu ošíval, jakože mám určitě málo času a on mě s tím nechce zdržovat, ale mně bylo jasný, že se s tím potřebuje někomu svěřit. Tak jsem se tvářila chápavě a přiměla ho, aby mi to dovyprávěl celý. On teda pokračoval: „Paní Marie, po rozvodu mi Mirka řekla, že střídavku odmítla, aby nepřišla o alimenty. Prý jestli chci kluka vídat, tak ať pěkně platím a ať se podřídím tomu, jak to chce ona, jinak se s ním můžu rovnou rozloučit. Tak mi ho dává každý týden ve čtvrtek odpoledne, já jí ho vracím v neděli večer a není ochotná udělat žádnou výjimku, i kdybych to bůhvíjak potřeboval. Vlastně ani pořádně nevím, co ona dělá a jak ho vychovává, asi ho rozmazluje nebo si ho moc nevšímá, kluk je od ní vždycky úplně rozhozený. Takže jsem vlastně rád, že je Pepík skoro víc se mnou než s ní a teď, když mám doma maminku, tak to bude ještě lepší, ona mi pomůže s výchovou a já jí se vším ostatním.“
Honzo, pak se mi Jožka zase omluvil, že mě zdržel a postesknul si, že by byl nejradši, kdyby mohl mít i sebe kluka napořád. Já vypadla z toho jeho sladu a nevěděla, jestli mám brečet nebo nahlas na celou firmu nadávat na tu jeho bejvalou manželku. Proto jsem ti tak narychlo volala, jestli bys se mnou neskočil na tohle kafe a proto tě tím tady celej čas krmím. Tak mi to odpust, prosím tebe, já prostě tyhle sviňárny nesnáším a lidi, který jsou schopný je dělat, bych nejradši poslala, no, však víš kam. Zvlášť, když to odnášej malý nevinný děti.
***
Ta vzácná dáma naproti mně zmlkla a chvatně dojedla zbytek větrníku, aby zajedla svá slova něčím sladkým. Kývl jsem na servírku, aby nám přinesla maličkou stopečku něčeho ostřejšího na zapití a pak se obrátil na svou společnici: „Maruško, však vím, ty nejsi jen krásná ženská, ale jsi navíc člověk se zlatou duší a já si tě za to nesmírně vážím. Dík, žes Jožkovi pomohla, a to nejen tím babičkováním.“
„Nech toho, Honzo a nepochlebuj mi pořád. Pomohla, nepomohla, daleko víc by pro něj bylo důležitý, kdyby se mu podařilo najít nějakou lepší ženskou, než byla ta jeho bejvalka a kdyby si mohl Pepíka vzít natrvalo. Jenomže víš, jak to chodí, s tím já bohužel nic nenadělám.“
Byl středeční podvečer, venku začalo mrholit, přišel takový ten drobný déšť, jehož kapičky mají v adventním čase kouzelnou moc a dokážou přinášet štěstí i tam, kde by to člověk nečekal. Rozloučili jsme se Maruškou kamarádským polibkem a vydali se domů ke svým nejbližším.
