Tuhle zahradní restauraci mám rád. Je pár kroků od koupaliště a dá se tam se tam sedět v příjemném stínu pod platany. Ten žhavý den jsme se tam s Maruškou zastavili, abychom se cestou domů schladili jedním příjemně oroseným.
Maruška si mi jen tak mezi řečí stěžovala na svého Frantu, že se mu zas rozpadají několikery trenky a ona s tím má problém: „Těžko je na něj sháním, Honzo. Ty s delšíma nohavičkama nechce nosit a z těch s kratšíma mi pro změnu dole vypadává. Chápej, že to vypadá dost blbě, když chodí jenom v nich a někdo ho takhle vidí.“
O Frantových podtrenýrkových rozměrech něco vím. Párkrát jsme s nimi byli ve čtyřech na plavčáku a v pánských sprchách si člověk prostě nemůže nevšimnout. Pohlédl jsem tedy na svou barokní kamarádku se širokými boky a velkými ňadry, ledabyle uschovanými pod lehoučkými letními šaty, a dovolil si poněkud dvojsmyslnou poznámku: „Nojo, holka, máš holt kliku, k pořádný ženský přece patří pořádnej chlap.“
Byla to ode mě taková nahrávka na smeč. Maruška maličko zrůžověla ve tváři a potutelně se usmála: „Jasně, Honzo, ale před cizíma ženskejma se mi vokazovat nemusí. A nech toho nebo tě…“ Věta s jejích úst zůstala nedokončená. Okolo našeho stolku zrovna přešel párek mladých lidí v plavkách. Pěkně rostlá kočka si vedla za ruku, no, spíš táhla krok za sebou huběňoura, k němuž byla příroda zjevně skoupá i na plavkově inkriminovaném místě. A tak než abych se dozvěděl, co mi Maruška udělá, jestli tohohle plážového tématu nenechám, krátce se ohlédla za vzdalující se dvojicí a špitla na adresu té dívky: „Chudinka.“ Pak se zamyšleně dlouze napila ze svého půllitru: „No, asi má ten kluk jiný přednosti, jinak to přece není možný.“
„Určitě má, Maruško…“ Chtěl jsem se pokusit spekulovat o poměru vlivu velikosti mužského přirození v porovnání s objemem bankovního konta na přízeň ze strany žen, ale naštěstí mi nebulo dáno. Maruška si totiž vzpomněla na příhodu, která se jí stala loni na podzim, naznačila mi, abych byl už konečně zticha a dala se do vyprávění.
***
Honzo, já mám na tuhle sortu chlapů asi smůlu. Franta měl tehdy svátek a jako obvykle si na mně vyprosil svíčkovou. „Přece mu k ní nenaservíruju kupovaný knedlíky,“ špekulovala jsem toho sobotního dopoledne, když jsem se pouštěla do vaření. Rozdělala jsem si droždí, nakrájela pár starejch housek, šáhla pro mouku a vyndala vajíčka z lednice. Byly tam dvě poslední, ale když jsem to první z nich rozklepla do hrnku, tak ve mně hrklo. Bylo zkažený, normální pukavec, Honzo, co ti mám povídat, ani to druhý na tom nebylo o moc líp. Tak jsem si pěkně od plic zasakrovala, vyvětrala ten smrad z kuchyně a skočila za sousedkou, jestli by mě jako nezaložila.
„Jasně, Marie, vajíček mám dost,“ uvítala mě Věrka u dveří a hned mě zvala dovnitř, „pojď na kafe, zrovna jsem pověsila prádlo na balkón a potřebuju si na chvilku sednout.“
„Ráda, ale jen pár minut, mám rozdělanej oběd.“ Sedla jsem si u ní ke stolu, a když přede mě postavila prťavej šálek toho svýho jedinečnýho smrťáku, kterej umí udělat jedině ona, tak jsem se zeptala, kde má svýho Karla.
Věrka se nadmula pýchou: „Od rána něco kutil pod autem, prskal, že za to nebude platit majlant v servisu a před chvilkou přišel, že to má hotový. Tak jsem ho hned hnala do sprchy, aby mi nezadělal bejvák, protože…“ Pak se ti, Honzo, Věrka zarazila v půlce věty, vyskočila ze židle a hnala se ke skříni: „Ježíšmarjá, já mu tam zapomněla dát ručník!“
Honzo, já si akorát stihla srknout kafe, když se otevřely dvéře a dovnitř napochodoval Věrčin Karel. Byl celej mokrej a nahatej, jak zrovna vylezl z koupelny, a asi taky naštvanej, že se po tý svý šichtě pod auťákem neměl do čeho utřít, protože mu Věrka odnesla ručník do pračky.
Beze slova si to zamračeně namířil ke skříni, pak si všimnul, že mu jde manželka s tou osuškou naproti, tak trochu roztál a zastavil se. Potom konečně zaregistroval moji maličkost a úplně ztvrdnul. Než aby se otočil zády nebo se aspoň zakryl, tak na mě vyvalil oči jako na nějaký strašidlo ze starýho hradu a zůstal stát jako tvrdý y. Teprve, když po něm Věrka hodila ten čistej a ze skříně voňavej ručník, tak si ho omotal kolem pasu, otočil se, zmizel zpátky v předsíni a zavřel se v koupelně.
Věrka byla nějaká zaražená, asi jí to bylo za Karla blbý, tak jsem to chtěla rozčísnout a říct, že jako o nic nejde. Že jsem dávno dospělá a pár nahatejch chlapů jsem už v životě viděla. Jenomže, Honzo, já to nedokázala říct, protože Karel ho měl snad ještě menšího než ten chlápek, co tady před chvilkou prošel, a já se bála, aby to Věrka nevzala jako ňákou blbou narážku. Tak jsem to radši celý přešla, a aby řeč nestála, poprosila jsem ji, aby my mi nalila ještě jeden šálek toho svýho báječnýho kafe. Nakonec jsme celej ten Karlův striptýz nějak úspěšně zamluvily.
Věrka mi dala z lednice dvě vajíčka, já se chtěla zvednout, že půjdu konečně vařit, ale v tom se znovu objevil Karel. Tentokrát už byl samozřejmě oblečenej a trochu provinilým hlasem se mi omlouval: „Marie, nezlob se na mě, já netušil, že jsi u nás, jen jsem si chtěl skočit pro ručník.“
Mně přišlo trochu blbý, aby se mi omlouval ve svým vlastním bytě, tak jsem to chtěla přejít nevinnou poznámkou, jakože je všechno dobrý. Jenomže jsem nepřemejšlela a nasadila tomu korunu: „Karle, to je v pohodě, vždyť já jsem si na tobě vlastně ani vůbec ničeho nevšimla.“
Ale Honzo, neboj, nakonec to celý dobře dopadlo. Karel se neurazil, dokonce jsme s ním a s Věrkou jeli v zimě na tejden na hory. Jsem ráda, že máme tak dobrý sousedy, to se ve velkým městě v paneláku zas tak často nestává.
***
Trochu se ochladilo, byl čas se rozloučit a vyrazit ke svým domovům. Cestou na tramvaj jsme s Maruškou ještě jednou zahlédli ten párek mladých lidí, kteří prve přešli v plavkách okolo našeho stolu. Teď už byli oblečení, jako kdyby se chystali na nějakou recepci ve vyšších kruzích, takže jeho droboučké podplavkové proporce nebyly patrné. Hubeňour svou kočku předběhl a otevřel jí dvířka nejnovějšího modelu Porsche.
Zřejmě nás s Maruškou napadla stejná hláška z jedné pohádky. Podívali jsme se na sebe a se špetkou nevinného sarkazmu dvojhlasně řekli: „Já jsem malej, ale šikovnej!“ Pak už náš smích nepřehlušil ani řev motoru jejich odjíždějícího sporťáku.
