„Honzo, nechtěl bys po práci skočit Na růžek s jedním fakt těžkým zločincem?“ Ozval se mi Maruščin Franta v jednom z mála mrazivejch dní loňského ledna. Rád jsem mu na to kývnul a byl zvědavej, co se mezi těma dvěma zas odehrálo.
Franta si chvilku zadumaně prohlížel zlatavou jemně zakalenou nefiltrovanou jedenáctku a tvářil se přitom zkoumavě. Zřejmě se snažil naštelovat svý chuťový buňky na ten lahodnej mok a zároveň přemejšlel, čím začne. Znám ho a vím, že nikdy nechodí dlouho kolem horký kaše, a tak jsem čekal, co z něj vypadne.
„Honzo,“ prohlásil s úmyslně přehrávanou hrdostí, maličko šmrncnutou provinilým tónem. „Jsem zločinec a zloduch nejtěžšího kalibru, vyčůral jsem se Marušce do čerstvě nablejskanýho umyvadla a ta holka mi to už několik dní nechává pěkně sežrat.“
„J… jo ták, taková pr… prkotina,“ úlevou jsem se nedokázal nerozesmát. „Franto, já už myslel, že se snad po těch létech rozvádíte.“
„No, počkej, nesměj se, člověče, pomalu od toho nemáme daleko.“ Z Frantova hlasu se vytratila hraná hrdost a zbyl jenom ten provinilej ton.
Zarazilo mě to a přešel mě humor: „Proč jsi to udě… Vlastně chci říct, tos byl tak blbej, žes to po sobě neumyl?“
„Honzo, počkej, radši ti to řeknu celý, abys byl ve vobraze.“ Franta se dlouze napil a bylo na něm poznat, že ani ta skvělá jedenáctka nedokáže zahnat jeho chmury. „Víš, v úterý ráno jsem našel na mobilu zprávu od systému, že se podělalo automatický noční počítačový zpracování, a tak jsem hrozně pospíchal do práce, abych s tím něco udělal, než se začnou lidi scházet a bude malér. Ta moje akorát dlouze trůnila na záchodě, já nechtěl ztrácet čas, tak jsem to prostě pustil vedle v koupelně do umyvadla. Samozřejmě jsem ho po sobě pořádně opláchnul, takový prase zas nejsem, abys věděl, no a pak jsem vyrazil do tý práce. Potom jsem na to na celý zapomněl a večer se nestačil divit, když…“
„Pojď, dáme utonulýho, chceš?“ Skočil jsem Frantovi do řeči nabídkou místní lahůdky. Na růžku takhle říkají vlastnoručně naloženejm suprově kořeněnejm utopencům.
„Jo, jo,“ odpověděl bezmyšlenkovitě, nejspíš ani nevnímal, nač se ho ptám a plynule pokračoval v líčení svýho hrdelního prohřešku. „No, večer jsem našel v bedně s nářadím několik špinavejch vatovejch koleček, dvě jetý tyčinky na čištění uší a k tomu navrch jeden posmrkanej papírovej kapesník. ‚Copak jsem vůl, abych si sem cpal takovej svinčík?‘ Zarazil jsem se nejdřív. Bylo my jasný, že mi to tam musela šoupnout ta moje. Nedošlo mi, že to asi má bejt pomsta za to čůrání a nenapadlo mě nic lepšího, než se jí ironicky zeptat, jestli si nespletla moje nářadí s odpadkovým košem.“
„No, Maruška si to pochopitelně nenechala líbit a pak už to šlo ráz na ráz,“ pokračoval Franta ve svý obhajovací řeči před soudní stolicí. Utonulýho přitom žvejkal, jako by to byl tejden starej nedopečenej chleba. „Řekla mi, že když já jí můžu čůrat do umyvadla, který před tím skoro o půlnoci vyglancovala jako zrcadlo, tak se nesmím divit, že si bude házet bordel, kam se jí zlíbí. A sarkasticky mi nabídla, že jestli by se mi to příště chtělo zkusit do dřezu v kuchyni, tak mi ho přitom milostivě přidrží. Honzo, já jsem takovej hlupák. Než abych se jí se schlíplejma ušima omluvil jako malej kluk a slíbil, že už to víckrát neudělám, tak jsem tomu dodal korunu: ‚Marie,‘ oslovil jsem ji tak, jak to dělávám, když jsem naštvanej, ‚co jsem asi tak měl dělat, když jsem pospíchal a tys trůnila na záchodě dvě hodiny?‘ Honzo, kdyby mi to takhle blbě neujelo, už jsem mohl mít dávno klid, ale teďka se mnou doma nemluví ani klika ode dveří.“ Franta zmlknul a tvářil se jako malý dítě, kterýmu spadnul čerstvě načepovanej kornout borůvkový zmrzliny rovnou do kanálu.
„Franto, tak koukej,“ mimovolně jsem mávnul na procházející servírku, že jako ještě jedno nefiltrovaný si na cestu určitě dáme. „Každýmu správnýmu odsouzenci je před popravou splněno poslední přání a ty se teď určitě chceš aspoň trochu najíst a napít. Tak si, prosím tebe, zbytek toho svýho utonulýho vychutnej tak, jak si to ten buřt zaslouží a to druhý pivo nepij, jako kdyby to byl tejden odstátej nedovařenej čaj. A přitom mi prozraď jednu věc, to umyvadlo, do kterýho ses Marušce vyčůral, bylo nový?“
„Jak nový? Proč bysme ho měli mít nový, prosím tebe?“ Kroutil Franta nechápavě hlavou. Pak protočil panenky a prásknul se dlaní do čela: „Ježíšmarjá, Honzo, já jsem hňup, dík, žes mě nakopnul.“ Ten kluk se konečně uvolnil a rozesmál. Zbytek utonulýho spořádal, jakoby to byla mana přímo božská a druhou jedenáctku několikrát po sobě ocenil znaleckým pomlasknutím. Frantovi totiž docvaklo, že jeho drahé polovici zhruba před půl rokem vyklouzla v koupelně z ruky plná kovová konvička na zalejvání na hranu umyvadla a jako na potvoru z ní kousek urazila. A on Marušce z náhlého popudu manželské lásky řekl, že je to prkotina a slíbil, že celej ten lavór co nejdřív vymění za novej.
Když jsme se pak loučili, byl Franta plnej elánu a byl tak rozjařenej, že si do toho mrazivýho podvečera málem zapomněl oblíknout kabát. Dva dny nato mi pak volal, že už to má doma zase dobrý. Maruška ho omilostnila od jeho čůracího zločinu a vzkazuje, abysme k nim v sobotu přišli se Soňou zkontrolovat její zbrusu nový umyvadlo v koupelně.
PS: Milí čtenáři, berte, prosím, v současné složité době tuto historku jako malé odlehčení, kterým bych vás rád přivedl na chvilku na jiné myšlenky a trochu pobavil. Držte se, s humorem se nám to celé podaří snáze překonat.
