Má každodenní cesta z práce z pražského centra do Nehvizd zahrnuje i jízdu příměstským autobusem. Trasa vede přes jirenské skladové a výrobní haly, ve kterých pracují především cizinci, s nimiž člověk občas zažije nevídané.
Tentokrát jsem to celé mohl sledovat ze zastrčeného koutku jako nějaké divadelní představení, takovou tragikomickou komorní jednoaktovku. Osoby a obsazení spočívalo v řidiči s ocelovými nervy, mladíčkovi s kouzelnickými vlohami, cizince neznalé místních mravů a pobledlé nastávající mamince. Zbytek cestujících tvořil kompars.
Bylo po páté hodině odpolední a já chytil spoj, kterým jezdím nerad. Časově na něj navazuje počátek nějaké noční směny v těch halách, a tudíž bývá i za současné situace nacpaný k prasknutí. Měl jsem celkem kliku, nastoupil jako jeden z prvních a zasunul se do místa k okénku pár řad za řidičem, odkud jsem měl na následné dění perfektní výhled.
Záhy za mnou nastoupila cizinka neurčitého věku s umaštěnými vlasy, které jí bez ladu a skladu vylézaly zpod kulicha. V ruce třímajíc objemnou kabelu mávla u řidiče kartičkou přes strojek a chystala se pokračovat dál.
„Kam jedete?“ Zarazil ji muž za volantem.
„Jirny logističný park,“ odpověděla se silným ruským přízvukem.
„Tak to musíte doplatit čtrnáct korun,“ upozornil ji šofér.
„Počemu mne nužno platit bolše?“ Cizince zjevně došla česká slovní zásoba, a tak plynule přešla do své mateřštiny.
„V kartičce máte jen Prahu, Jirny jsou dál, vždyť vám to říkám pokaždé,“ vysvětloval jí řidič trpělivě a s ledovým klidem. Následovalo ještě pár protestů z její strany a řidičovo ujištění, že bez doplatku to nepůjde. Pak cizinka zdlouhavě vyštrachala drobné, zaplatila, obdržela lístek a konečně přestala zdržovat. Odebrala se ke v tu chvíli ještě volné dvousedačce kousek šikmo přede mnou, objemnou kabelu umístila na sedadlo k okénku a na to do uličky umístila své pozadí. Načež si stáhla roušku pod nos a ponořila se do svého mobilu.
Autobus se zvolna plnil dalšími cestujícími, místa k sezení došla a v uličce mezi sedadly už začínalo být též poměrně těsno. Jako jeden z posledních nastoupil mladý kouzelník. Hubeňour tak kolem dvacítky zvesela pozdravil řidiče a kartičku protočil mezi prsty tak šikovně, že se mu náhle objevila v dlani malá plyšová myška, jako kdyby vyskočila ze strojku. Kouzelník se zatvářil naoko překvapeně a udělal bleskurychlý pohyb rukou, až to vypadalo, že myšku zastrčil zpátky do strojku na čtení kartiček. Řidič se krátce zasmál a mávl rukou na kouzelníka: „Běž, ty jeden, musíme jet.“
Jako poslední nastoupila do autobusu těhotná mladá žena. Řidič se už rozjížděl, ale zřejmě ji zahlédl, jak spěchá k jeho vozu, tak znovu zastavil a počkal na ni. Ani ji nenechal hledat kartičku, se slovy: „jen jděte, vždyť vás znám“ ji poslal dál do vozu a znovu se rozjel. Těhulka byla pobledlá ve tváři, možná jela z poradny a nebylo ji zrovna nejlíp, kdo ví. Postavila se k sedící cizince, toužebně se zadívala na místo u okýnka, obsazené velkou kabelou, ale nesebrala odvahu si o ně říct.
Zato kdo sebral odvahu, byl mladičký kouzelník, který stál hned vedle těhotné paní. „Prosím vás, byla byste tak laskavá a posunula se k okýnku, aby si tady ta mladá paní mohla sednout?“ Zeptal se slušně a bezelstně cizinky s umaštěnými vlasy, vylézajícími jí zpod kulicha.
„Něpanimáju.“ Pravila oslovená a zůstala na něj překvapeně koukat.
Kouzelník se však nenechal odradit a předvedl cizince pantomimu. Nejprve rukou pokynul směrem k těhulce a sám na sobě druhou rukou napodobil vypouklé břicho, aby cizince jasně naznačil, co má na mysli. Nato naznačil pohyb, jakože se natahuje přes cizinku a zvedá její kabelu ze sedadla u okýnka. Pak naznačil samotnou cizinku, jak se posouvá k tomu okýnku a pokládá si kabelu na klín. Nu a na závěr znovu pokynul směrem k těhotné ženě a nabídl ji imaginární uvolněné místo.
Těhulka to celé sledovala a téměř neznatelně se usmála. Zato cizinka nabyla skálopevného přesvědčení, že tedy ona je někdo a na tuhle hru rozhodně nepřistoupí: „Eto moje miesto, ja byla zdes pěrvá!“
Mladému kouzelníkovi sotva znatelně blýsklo v očích a rozhodl se to zahrát tak, jako by si myslel, že mu cizinka stále nerozumí a on musí svou pantomimu zopakovat důraznějším způsobem. I natáhl ruku před cizinčin obličej a směřoval ji ke kabele, jako kdyby chtěl předvést její nadzvednutí a umístění na cizinčin klín. Jenomže v momentě, kdy měl ruku těsně před jejím odrouškovaným nosem, učinil nepatrný úhyb ke škvíře mezi opěradly před ní, neznatelně cukl malíčkem a ejhle, najednou se mu v dlani znovu objevila malá šedivá myška.
„Jé, myš! Éééééééééé! Úúúúúúú!“ Nedivme se nebohé cizince s mastnými vlasy pod kulichem, že ze vzdálenosti pouhých pár centimetrů nerozeznala plyšovou myšku od živé. Její ječení ééééé přešlo v úúúúú v okamžiku, kdy si instinktivně natáhla roušku až někam k očím a celá se schoulila sama do sebe. Nicméně mladíček se svými kouzly ještě neskončil. Vítězoslavně pronesl: „mám ji,“ uchopil to šedé stvoření za ocásek a zahrál to tak, že se mu cukala pod prsty hlavou dolů. Na závěr udělal prudký pohyb směrem k zemi, vzápětí se vztyčil, pokrčil rameny a suše vyřkl jen dvě krátká slova: „Hm, utekla.“ Cizinka se znovu rozječela.
V tu chvíli autobus zastavil, řidič vystrčil hlavu z kabinky a rozhlížel se, kdože mu tam dělá takový kravál. Když spatřil, jak cizinka neznalá místních mravů klopýtá se svou obrovskou kabelou přes nohy cestujících až někam úplně dozadu a jak mladíček kyne těhotné paní, aby se posadila na teď už doopravdy uvolněné místo, rychle pochopil. Ukázal kouzelníkovi ruku s palcem otočeným směrem vzhůru, vrátil se do své kabinky a v poklidu se znovu rozjel.
A to už byl vlastně závěr celého divadelního představení. V poslední scéně jsem viděl, jak těhotná paní viditelně pookřála a pobaveně sledovala mladého kouzelníka. Ten milý hoch usedl vedle ní a ukazoval jí droboučké nitky a pružinky, jimiž tu plyšovou potvůrku svými hbitými prsty nenápadně ovládal.
