Aneb příhoda z doby předkovidové.
„Honzo, musím ti vynadat!“ Pravila Maruška a pohlédla na mě přísně přes cukrárenský stolek s dvěma šálky vonící kávy a dvěma talířky se zatím nenačatými větrníky.
„Copak strašnýho jsem ti udělal?“ Zeptal jsem se nevěřícně.
„Za ty tvoje články. Po jejich přečtení si připadám jako nějaká královna krásy, ale když si pak stoupnu na váhu, tak je mi trapně ze sebe samotný.“
„Ale vždyť ty jsi královna krásy,“ snažil jsem se nedat svou kůži tak levně. „Pro Frantu určitě a pro mě taky, teda pokud nepočítám svou zákonnou.“ Soňu jsem vynechat nemohl, to se prostě nedělá, ale Marušku to zjevně potěšilo a do přísného pohledu se jí vloudily rošťácké plamínky.
„Zas přeháníš. Jako vždycky. To bych nesměla mít tohle.“ Ta dobrá žena se maličko pozvedla ve svém křesílku a přejela si dlaněmi přes vypolštářkované boky. „Vždyť já jsem s tou svou figurou rozsedla záchod, Honzo. Jestli ti takový téma nepřipadá pro článek hloupý a primitivní, tak ti o tom klidně povyprávím.“
„Maruško, vůbec nepřipadá, budu rád, vždyť je to lidský. Blog je plnej politiky a já věřím, že dost čtenářů si od ní rádo odpočine u něčeho lehčího k pobavení. Povídej, prosím a já se zatím budu tiše kochat, jak ti to dneska v tý nový přiléhavý halence náramně sluší.“
„Tak dobře, Honzo, ale počkej, až dojím ten větrník. A s tím kocháním to moc nepřeháněj nebo se před tebou začnu stydět, že jsem si neoblíkla něco volnějšího.“
***
Víš, Honzo, takový ty klasický spory zvednutýho záchodovýho prkýnka jsme s Frantou donedávna nikdy neřešili. Když se šel Franta vyčůrat, tak si to prostě zvednul, když jsem na záchod potřebovala já, bez přemejšlení jsem si to sklopila.
Takhle nám to klapalo až do tý doby, než jsem se jednoho krásnýho dne odbyla v poledne v práci nějakým pochybným vlašákem, kterej mě pak doma večer pořádně prohnal. Akorát jsme si Frantou povídali, jakej jsme kdo měli den, když mi to v břiše zaškrundalo a já musela vylítnout v půlce slova s vidinou jediný záchrany v tý malý místnůstce se záchodovou mísou. To víš, doběhnout, otevřít dvéře, svlíknout, trvalo to sice jen pár vteřin, ale já to měla fakt na knap. Dosedla s tou svojí váhou tak zprudka, až mi pod zadkem křuplo a prkýnko bylo vedví. Teda ne, že by se úplně rozpadlo, ale na levý straně se v něm udělala trhlina po celý šířce.
Hned jsem to zčerstva řekla Frantovi a poprosila ho, aby to prkýnko vyměnil, protože je chlap a tyhle věci má u nás na starosti on. Sám byl rád, že jsem stihla doběhnout a slíbil, že to udělá co nejdřív. Jenomže to bych ho nesměla znát, čas běžel, já mu to připomínala furt dokola, ale on se pořád nedokázal rozhoupat. Už jsem se pomalu začala smiřovat s tím, že budeme mít doma prasklý prkýnko až někdy do jara. Pak jsem se na něm jednou ňák divně zavrtěla a ono mě tou prasklinou kouslo. Honzo, já zařvala, viděla, jakej mi udělalo na zadku červenej šlic a rozhodla se, že tohle teda ne. Stalo se to ráno, než jsem šla do práce a Franta už byl pryč. Já vytáhla metr, změřila, jak je ten krám velkej, jak daleko má od sebe šrouby na uchycení, a ještě ten den jsem koupila nový. Jakmile jsem se vrátila domů, řekla jsem Frantovi, co se mi stalo a že nedostane večeři, dokud to prkýnko nevymění.
Smál se mi, rošťák jeden a nechal se slyšet, ať klidně začnu dělat ten bramborák, kterej jsem nám den předtím slíbila, že to bude mít do čtvrt hodiny hotový. Honzo, jenomže já už měla dávno usmažíno, těšila jsem se, jak si společně pochutnáme, ale Franta to pořád neměl udělaný. Tak jsem se šla kouknout, co se stalo, jak jsem se blížila k záchodu, slyšela jsem nějaký sakrování, a když jsem otevřela dvéře, tak se na mě otočil a zeptal se: „Marie, proč jsi koupila feministický prkýnko, tys mi to udělala naschvál?“
Zarazila jsem se, Honzo. „Marie“ mi říká, jen když se na mě zlobí, tak jsem se opatrně zeptala: „Franto, jaký feministický? Já přece koupila úplně normální, jen trochu do modra, aby nám ladilo k obkladačkám.“
„Normální, nenormální, nejde postavit, když ho zvedeš, tak nedrží a spadne, koukej.“ Pronesl Franta jedinou větou a osudovým hlasem, jakoby chtěl zvěstovat příchod konce světa. A názorně mi předvedl, že když to prkýnko zvedne a opře o nádržku s vodou, tak zůstane trochu našikmo a sklopí se zpátky. Honzo, mně v tu ránu došlo, že jsem něco zvorala a řekla jsem Frantovi, ať se na mě nezlobí. Pak jsem to chtěla trochu odlehčit: „Franto, nic si z toho nedělej, když budeš chtít, tak ti to při čůrání vždycky podržím… Teda myslím to prkýnko, pinďoura si samozřejmě budeš muset držet sám. A teď pojď na ten bramborák, než nám úplně vystydne.“
„Seš blbá blondýna, ani to pitomý záchodový prkýnko nedokážeš pořádně koupit!“ Ne Honzo, to mi neřekl Franta, za něco takovýho bych ho hnala tou největší vařečkou až na druhej konec Prahy. Horší bylo, že jsem si to pomyslela já sama o sobě a rozhodla se, že to hned další den napravím. Jsem přece holka od rány, tak jakýpak copak.
Druhej den jsem zas počkala, až Franta vypadne, popadla jeho nářadí, to padací prkýnko sundala a vzala s sebou. V práci jsem si vzala na odpoledne volno, zajela zase do toho obchodu, že to jako vyměním. Honzo, to je jeden z těch krámů, kde sice koupíš prakticky všechno, ale když se potřebuješ na něco zeptat, tak nemůžeš nikoho sehnat. Tak jsem tam chvíli bezradně bloudila mezi dlouhejma regálama, plnejma záchodovejch prkýnek všech možnejch barev a tvarů, až jsem konečně v dálce zahlídla ňákýho mladýho prodavače. Dohnala jsem ho a řekla mu, jakej mám problém, ale on jen kroutil hlavou, jakože neví a přivolal si na pomoc kolegu, takovýho starýho praktika. Ten se jen rozhlídnul po těch nekonečnejch regálech, ukázal na jedno místo a řekl: „Hm, hm, hm, jasný, mladá paní, vy potřebujete tohleto, jestli vám nevadí, že máme jenom bílý, tak vám to hnedka vyměním.“
Honzo, já to nový prkýnko popadla, vůbec mi nevadilo, že mi nebude ladit k obkladačkám a letěla jsem s ním domů, abych ho stihla namontovat, než se Franta vrátí z práce. Jo, sice mi to trvalo asi hodinu, ale povedlo se a já ho jako třešničku na dortu nechala zvednutý, aby byl ten můj mužskej pořádně překvapenej. A taky, že byl, prohlásil, že jsem nejlepší ženská pod sluncem, že mě miluje a začal se shánět po zbytku těch bramboráků z předchozího dne. Pozdějc večer šel ještě po mně tajně přitáhnout šrouby, aby to prkýnko nejezdilo po míse. Nechtěl mi kazit radost, snažil se to udělat tak, abych o tom nevěděla, já ho sice viděla, ale tvářila, že o tom nevím.
***
„Honzo, to je celý. Teďka už zase zvedáme a sklápíme tak jako dřív a neděláme z toho žádnou vědu,“ uzavřela Maruška svoje vyprávění.
Nezklamala mě, holka zlatá, plnoštíhle krásná a sebejistě šikovná. Ale v jednom mě odmítla, jak se ve svém povídání zmínila o třešničce na dortu, chtěl jsem objednat kakaový řez se šlehačkou a třešní, ale ona mi to nedovolila: „Honzo, nezlob už zase a měj na paměti, že máš před sebou ženskou, která se chce líbit. A jestli tě za tohle záchodový téma lidi pomluvěj, dobře ti tak, nemáš mě pořád dokola svádět ke sladkostem.“
