Jo, jsem trochu levá nebo občas něco nedomyslím, ale dá se s tím žít a takové nemehlo zas nejsem, aby se mi to muselo připomínat skoro každý den. Jenže v té době se Petr ve ztrapňování mé osoby přímo vyžíval.
Nemyslela jsem si, že by byl v jádru zlý nebo že by mě neměl rád, ale často se mi stávalo, že jsem třeba ve zbrklosti něco rozbila a on se toho pokaždé hned chytil.
„Nešahej na to nádobí, počkej, až trochu oschne a vystydne,“ něco si kutil na kuchyňském stole, úkosem mě pozoroval a tuhle větu vyslovil, když jsem chtěla vyndávat věci z myčky těsně po domytí. Trochu jsem pospíchala, potřebovala to mít rychle hotové, vytáhla první skleničku, ta byla horká a mokrá, vyklouzla mi z ruky a rozbila se na zemi. „No, že jsem ti to neříkal!“ Plácnul si Petr s gustem hranou jedné ruky o dlaň té druhé. Já odsekla něco ve smyslu, že si to nádobí může příště klidně uklidit sám a připadala si jako blbka.
„Nechceš si zapnout navigaci?“ Zeptal se mě, když jsme jeli jednou k našim. Jezdíme za nimi léta každý měsíc, je to dvacet kilometrů za městem a nedá se to poplést, tak proč bych si měla pouštět navigaci, že jo? Ne tak Petr, ten si ji zapíná, i když třeba jede vyzvednout Květušku ze školky, což je prakticky za rohem. No nic, jedeme tedy k našim, najednou půlhodinová kolona a popojíždění, protože někdo nedal někomu přednost na křižovatce, sťuklo se to tam prakticky uprostřed silnice a muselo kyvadlově objíždět. „Jsem ti přece říkal, že si máš pustit navigaci, ta by nás poslala jinudy a nemuseli jsme tady tvrdnout.“ No, zase měl pravdu, zdůrazňoval mi to jako ředitel zeměkoule a já mu ani nemohla odseknout, že teda mohl klidně řídit sám, protože on by si to určitě zapnul.
Takže samá prkotina, nad kterou by se normálně mávnulo rukou, ale Petr mi to nechával pěkně sežrat. Ale na rozvrat manželství to v žádném případě nebylo, spíš občas trochu italská domácnost, protože já se snažila bránit, když to bylo jen trochu možné, i když bych se bez těch výstupů klidně obešla. Ale mstivá jsem nebyla, přestože ani Petr nebyl bez chyb a občas jsem se nemohla ubránit dojmu, že mi ustřelil s nějakou cizí ženskou. Ale jistá jsem si nebyla, tak jsem radši ani nepátrala a tvářila se, jakoby nic.
Malér nakonec přišel celkem nečekaně právě z té druhé strany. Jednou seděl Petr ve křesle s notebookem na kolenou, já prošla náhodou za ním a všimla si, že si čte mail, ve kterém je i obrázek nějaké mladé ženy. Vypadala jako, no, jak bych to řekla, jako by ji koukalo z každého oka deset chlapů. Na tohle máme my ženské čuch, akorát mužští to nedokážou poznat. Nevěděla jsem, oč jde a neměla nejmenší zájem se po tom pídit, ale zarazilo mě, jak se Petr zachoval, když si všiml, že jsem se nečekaně zjevila za ním. Rychle ten mail s její fotkou zavřel, otočil ke mně hlavu a zatvářil se provinile.
Myslela jsem si, jestli to není zas jeden z těch jeho ústřelů, o kterých jsem si nikdy nebyla jistá, ale tentokrát jsem měla spíš pocit zadostiučinění. Napadla mě věta: „Tak u téhle teda fakt šanci nemáš, milánku, to bys musel mít balík.“ Ale mlčela jsem, zapomněla na to, jenomže ono se mi to celkem brzy připomnělo samo. Petr se totiž do té ženské zbláznil a rozhodl se, že k ní od nás odejde.
Co může dělat manželka, když se ten její dostane do říje vůči nějaké jiné ženě? Scény. Prosit. Přemlouvat. Vyhrožovat. Nebo cokoli podobného, ale stejně jí to není nic platné. U mě to byly ty scény, připadala jsem si strašně podvedená a pustila se do něj, jakej je lempl, když dokáže odejít od manželky s malým děckem, že by si zasloužil nafackovat a že ať si teda táhne, když tamta mu připadá lepší než já. On se pochopitelně bránil, bylo mu jasné, že se přede mnou neobhájí, tak se asi chtěl obhájit aspoň sám před sebou a nenapadlo ho nic duchaplnějšího, než mi říct, že ona aspoň není tak levá jako já. To byla voda na můj mlejn a odsekla jsem mu: „Však ty ještě rád přilezeš zpátky, milánku!“ A nechala jsem ho běžet.
S Květuškou jsme si nějak poradily samy, jednoduché to nebylo, ale zvládly to jiné ženy, tak proč ne my dvě. Nakonec jsme měly kliku i v tom, že jsem měla po ruce naše a ti mi pomohli, když bylo potřeba. Ale rozvod jsem zatím neřešila, na ten bylo vždycky času dost. S Petrem jsme se sice nerozešli zrovna v nejlepším, ale Květušku jsem mu půjčovala, jak si řeknul, což bylo tak ob týden.
***
„Radko, můžu se u vás večer zastavit?“ Volal mi Petr asi čtvrt roku po svém odchodu a mě napřed napadlo, že se chce nejspíš na něčem domluvit ohledně Květušky. Jenže hned mi to přišlo divné, protože na těchto věcech jsme se normálně domlouvali, když jsme si ji předávali, ale hlavně mě zarazil jeho tón. Přišlo mi na mysl, jestli se nestalo něco zásadního, ale do telefonu jsem se ho neptala. Řekla jsem mu, ať teda přijde v sedm a přemýšlela, jak se zachovám, kdyby náhodou jo. Jsem celkem racionálně uvažující ženská, pokusila jsem se potlačit hlubokou uraženost a čekala na něj připravená. A Květušku jsem pro jistotu hodila na noc k našim.
„Ahoj, tak jsem tady,“ když jsem mu otevřela, snažil se tvářit ledabyle, jakoby nic, jako kdyby snad přišel normálně večer z práce, ale přitom mu to moc nešlo. A něco měl za zády.
„Tak pojď dál, Petře, copak potřebuješ?“ Zeptala jsem se ledově, div, že se mi před pusou nezačal srážet vzduch v jinovatku. To ho vyhodilo z role, jestli teda vůbec v nějaké byl.
„Já,“ začal koktat, „já bych se chtěl k vám vrátit, mám vás obě rád, můžete mi to odpustit?“ A zpoza zad vytáhl pugét růží, jakoby si myslel, že jednou kytkou to všechno celé napraví. Měla jsem ho na lopatkách, věděla, že ho můžu celkem snadno poslat do háje, ale přes všechno, co mi provedl, jsem byla rozhodnutá ho vzít zpátky. A kupodivu nejenom kvůli Květušce. A tak jsem měla nejlepší příležitost trochu srovnat skóre.
„Ale copak, Petře, ta kočka tě už přestala bavit? Nebo tě snad už nechce?“ Protáhla jsem s ironickým úsměvem.
„Našla si jinýho,“ zabručel.
„A to tam teď žijete na hromádce ve třech?“
„Ne, vyrazila mě, jsem na hotelu.“ Koukal se mi střídavě do očí a střídavě na moje domácí střevíce.
„No, a kdyby tě nevyrazila, tak bys asi sám od sebe nepřišel, nebo snad jó?“ Napnula jsem ho trochu na skřipec.
„Když já teprve teďka poznal, jakej mám doma poklad,“ zakličkoval přede mnou jako zajíc.
Přišel čas, abych začala hrát trumfy: „Vidíš, vidíš, já ti říkala, že přilezeš zpátky s prosíkem,“ vrátila jsem mu to všechno najednou i s úrokama. Zmlkla jsem a chvíli čekala, co to s ním udělá.
On na mě koukal, jako když přistihnete psa, jak se zapomenul a ukradnul vám ze stolu obložený chlebíček. Pak si přede mnou kleknul na kolena a spustil: „Raduško, já už to víckrát neudělám, přísahám.“ Teda v tu chvíli jsem nevěděla, jestli měl na mysli jen tu nevěru nebo taky to svoje dřívější věčný komandování, na to jsem přišla až později. Ale už mi to stačilo, tak jsem ho vzala za ty jeho sepnutý ruce a poslala na ten hotel, aby si odtamtud přinesl svoje věci domů.
***
Fakt je, že ani tahle příhoda mě nepřiměla k tomu, abych začala Petra hlídat ohledně ženských, poznala jsem na něm, že je vytrestaný na celý život. A dokonce si s odstupem času říkám, že jsem vlastně paradoxně docela ráda, že se to stalo. V jednom se totiž Petr úplně změnil.
Nedávno jsem dělala k večeři šunkofleky, a jak jsem na začátku říkala, že jsem občas levá nebo něco nedomyslím, tak se mi je podařilo omylem dvakrát osolit. Petr zas něco kutil u kuchyňského stolu, nemohl si toho nevšimnout, ale mlčel. Já na to přišla, až když jsme začali jíst a jak vím, že mu přesolené věci dost vadí, musím uznat, že se držel opravdu statečně a dokonce mi to jídlo pochválil. Nevydržela jsem to, sáhla do lednice pro jednoho dobře utajeného lahváče, nalila ho Petrovi do půllitru a zlehka ho pohladila po ruce se slovy: „Promiň, já vím.“
Dřív by z toho byla scéna, ale tentokrát jsme se tomu akorát pořádně zasmáli. Zvlášť, když na mě Květuška obrátila svá dětská kukadla a zeptala se zvonivým hláskem: „Maminko, můžu to pak zajíst čokoládou, když je to tak slané?“ Dostala hořkou, tu má nejradši.
