„Haničko, můžu na chvilku? Potřebuju se s tebou poradit.“ Dáša ustaraně odložila mobil, prohrábla si tmavohnědý melírovaný přeliv na hlavě a rozběhla se za svou kamarádkou, bydlící ob dva vchody panelákového domu.
„Posaď se, udělala jsem ti silný kafe, jak ho máš ráda. Zakousni si buchtu, akorát jsem je vytáhla z trouby. A hlavně spusť, poslední dobou mi připadáš nějaká divná, tak ven s tím.“ Hanka nebyla zvyklá chodit dlouze kolem horké kaše a rázně usadila Dášu na židli ke kuchyňskému stolu.
„Víš, Hani, koukni se mi na hlavu, mám pocit, že se mi nějak moc třepí vlasy, netušíš, co se s tím dá nejlíp dělat?“ Začala váhavě Dáša a bezmyšlenkovitě si míchala kávu.
„Třepí, netřepí, Dášo, není tam nic vidět,“ odpověděla jí hostitelka po krátké kontrole Dášiny kštice. „Ale kvůli tomu jsi přece nepřišla, to na tobě poznám.“
„Hanko, já mám milence. Manžel o tom samozřejmě neví. Já se ti to skoro stydím říct, bůhví, co si teď o mně pomyslíš. Víš…“ A bylo to venku.
„Aha,“ skočila jí do řeči hostitelka, „něco takovýho jsem tušila. Nedělej z toho vědu, milence má dneska kdekdo, a jestli se ten tvůj už k ničemu nemá, tak se ti ani moc nedivím. Hlavně, jestli ti to tak vyhovuje.“
„Hani, ty mi tak docela nerozumíš. Michal je fantastickej, ale on je o hodně mladší než já. Je mu třiadvacet a mně přes šedesát, vždyť už jsem rok v důchodu.“ Dáša teď nebyla k zastavení a chrlila to ze sebe, jako když otevřeš stavidla rybníka. Jakoby chtěla tou překotnou řečí skrýt rozpaky. „Víš, no prostě v posteli jsem snad nikdy nic takovýho nezažila a nedovedeš si představit, jak je ke mně pozornej. Chodí za mnou každý pondělí a čtvrtek, přijde vždycky kolem desátý, to je manžel samozřejmě v práci. Říká mi Dášenko růžičko a tvrdí, že kdybych nebyla vdaná, tak by si mě vzal. Holka, já jsem se do něj na starý kolena doopravdy zamilovala.“
Hanka zbystřila. Ten kluk jí někoho připomínal, ale nebyla si jistá: „Proboha, Dášo, chápu, že milenec je příjemný zpestření všedního života a takovej mlaďas zvlášť. Ale nechceš se snad rozvést a vzít si ho?“
„Michal je krásnej, Haničko,“ Dáša se teď zasnila s nakousnutou buchtou v ruce. „Urostlej, černovasej, trochu kudrnatej. A jakou má sílu, představ si, že mě uzvedne jako pírko. A tady vlevo na tváři má takovou chlapáckou jizvu, říkal mi, že ji má ze rvačky. Prý se popral s nějakým úchylem a zabránil mu ve znásilnění jedný mladý holky. To je pašák, viď? Ale neboj, brát si ho nebudu, co by dělal s takovou starou bábou, jako jsem já. Jenomže, víš, Hani, on by chtěl, abych mu půjčila peníze, tak jsem se s tebou přišla poradit.“
Urostlý černovlasý kudrnáč s jizvou na levé tváři. Hanka už věděla, která bije. Krátce koukla na hodiny na zdi a jen se zeptala: „A kolik po tobě chce, prosím tebe?“
No, on studuje a musí se živit sám, tak mu občas šoupnu něco na přilepšenou. Ale teď potřebuje splatit dluh po rodičích, tak jsem mu slíbila tři sta tisíc. Jenomže, Hanko, to jsou všechny moje úspory, tak se tě chci zeptat, co si o tom myslíš.“
„Myslím, nemyslím, Dášo, teď mě dobře poslouchej,“ Hanka slupla jednu ze svých buchet na dvě skousnutí a pokračovala: „Jestli ti nevadí, že tenhleten tvůj Michálek chodí dvakrát do tejdne taky za Jouzovou, co bydlí tady hned vedle za zdí a že ty svoje peníze nejspíš už nikdy neuvidíš, tak mu je klidně dej.“
Ale Haničko, ty mi zase nerozumíš,“ bránila se Dáša. „Mně přece nevadí, že má Michal dívku, i když přede mnou o ní nemluví. Dobře vím, že to s tou svatbou nemyslí vážně a říká mi to, jen aby mi udělal radost. Mně stačí, co s ním prožívám, jsem šťastná, ale nedělám si iluze, že to tak bude napořád. Navíc mi svatosvatě slíbil, že když mu ty peníze půjčím, tak mi je začne co nejdřív splácet zpátky.“
„Dášo jakoupak dívku? Copak ty neznáš tu mojí sousedku Jouzovou a nevíš, že je stejně stará jako ty nebo já?“
„Cože? Jak to můžeš vědět, Hanko? To není možný, vždyť ty ani netušíš, jak Michal vypadá. Bůhví, kdo vlastně za tou tvou Jouzovou chodí.“ Dáša se teď rozzlobila a snažila se bránit svého milence.
Hanka se znova podívala na hodiny na zdi, bylo pět minut po desáté. „Včera bylo pondělí, tak byl u tebe, ne? Dneska je úterý, tak jde jako obvykle za Jouzovou, koukej, je to on?“ A ukázala na postavu mladého muže, která se blížila k jejich vchodu.
„Jé, Michal, to je on,“ vykřikla Dáša. Potěšilo ji, že ho vidí a vůbec jí nedocházelo, oč tady vlastně jde.
„Moc se neraduj,“ zmrazila ji Hanka pohledem. „Seď, pij kafe, jez buchty a poslouchej.“
„Ale přece to ještě nic neznamená. Jak můžeš vědět, že…“
„Mlč, povídám!“
Výtah cvaknul na patře.
Radostné uvítání hned ve vedlejších dveřích.
Zvuk sprchy ze sousedního bytu.
Dáša se konsternovaně zvedla ze židle a jako nějaký mechanický stroj odešla do koupelny. Hanka ji tiše následovala.
Koupelny obou panelákových bytů byly od sebe odděleny jen tenoučkým umakartovým, zvuky netlumícím jádrem a Michal s Jouzovou se jako na potvoru rozhodli, že si to tentokrát rozdají hned ve sprše.
Okamžitý přerod zamilované ženy v nenávistně rozlícenou saň si dovede představit snad jen ten, kdo něco podobného poznal na vlastní kůži. Dáše se zatemnil mozek, vylítla z bytu s Hankou v patách a bušila pěstí na sousední dveře tak dlouho, dokud jí s napůl překvapeným a napůl otráveným výrazem neotevřela rozcuchaná Jouzová v županu: „Proboha, co tady děláte za kravál ženská?“
„Pusťte mě na něj!“ vykřikla Dáša, odstrčila Jouzovou a hnala se do její koupelny. Uvnitř stojící mladý kudrnatý pán s jizvou na levé tváři a omotaným ručníkem kolem beder jen vytřeštil oči. V běsnící blížící se čarodějnici poznal svou milou Dášu, a kdyby to bylo jen trochu možné, nejradši by v ten moment uniknul záchodovou mísou i se svou jizvou a s ručníkem kolem beder.
Leč k inzultaci prozatím ještě nedošlo, Jouzové se na poslední chvíli společnými silami s Hankou podařilo strhnout Dášu zpátky.
„Co tady vyvádíte, osobo, nechte mýho snoubence na pokoji a okamžitě zmizte nebo na vás zavolám policajty!“ Durdila se Jouzová, netušíc o co tady vlastně kráčí.
„Tak snoubence? A vašeho jó?“ Obrátila Dáša pozornost ke své sokyni. A vmetla jí do tváře nezvratný důkaz, že tenhleten chlapec zdaleka není pouze a jen její: „Tak to určitě víte o těch dvou velkejch pihách, který má schovaný pod ručníkem na tom svým…“ Ne, promiňte, to pojmenování pánského přirození sem opravdu nemůžu napsat, avšak Dášina věta bohatě stačila k tomu, aby Jouzová přesunula svůj hněv z ní na Michala.
No nic, zkrátím to. Nedošlo k boji dvou sokyň, nýbrž k fyzickému pokoření mladého pána, jemuž nedokázala zabránit ani Hanka, která vše sledovala s vytřeštěnýma očima. Michal byl společnou rukou Dáši a paní Jouzové vyhozen z bytu a sražen ze schodů panelákového domu. O patro níž si vyděšeně protřel naražené koleno a předloktí, chvatně posbíral své propriety, které dámy vztekle mrštily za ním, ani se nestihl pořádně obléct a polonahý spěšně odkulhal pryč. Nemít natlučené koleno, snad by byl překonal světový rekord v běhu na půl míle.
Doma pak Michal hořce zaplakal, jaký je osel, že přišel nejen o pravidelnou podporu od obou dam, o přislíbených tři sta tisíc od Dáši, ale hlavně o ten byt, k jehož převodu na svou osobu už téměř ukecal pod fiktivní nabídkou sňatku tu starou bábu vdovu Jouzovou. „Do háje, teď snad abych začal chodit do práce,“ zahořekoval s odporem. Přejel si prsty svou jizvu na levé tváři a se zachvěním vzpomněl na břitvu manžela své dávné bohaté milenky Sýkorové, jejíž choť se tehdy nečekaně předčasně vrátil ze služební cesty.
A naše tři dámy? Dáša s Jouzovou zamáčkly v oku slzu zhrzení, a aby spláchly všechen ten adrenalin, ochotně přijaly Hančino pozvání na zbytek buchet a na lahev jejího domácího vaječňáku.
