Bylo mi pětatřicet a byl jsem na dně. Předtím jsem se tak špatně neměl, měl jsem slušnou práci a bezvadnou holku. Chtěli jsme to dát dohromady, pořídit si bydlení na hypotéku a mít spolu dítě.
Jenomže pak jsem to všechno podělal. Na den, kdy to začalo, si budu pamatovat do smrti. To jsem ještě bydlel ve svým pronájmu, cestou z práce se stavil na jedno v hospodě a jen tak z hecu mě napadlo, že si zkusím zahrát. Hodil jsem do automatu pár korun a ejhle, on mi za chvilku vysypal několik tisícovek. Sebral jsem je a šel domů s tím, že jsem měl prostě kliku, a za vyhraný prachy jsem svý Majce koupil hezkej šperk jako překvapení. Rozhodnul jsem se, že tyhle mašinky už podruhý pokoušet nebudu.
„Odměny navíc, fakt? No, to bys měl nosit častějc,“ řekla mi Majka potěšeně, když ke mně večer přišla, já jí dával to překvapení, ale pravej původ těch peněz jsem zapřel. Udělalo jí to sice radost, jenže já poznal, že mi moc nevěří. I mně samotnýmu přišlo blbý, že jsem jí zalhal, tak jsem nakonec kápnul božskou, že to byla výhra.
„Ty hraješ na automatech?“ No, byla z toho celá vyděšená. Musel jsem jí odpřisáhnout, že to bylo poprvé a naposled, ale ani tak se mi ji nepodařilo úplně uklidnit. Celej večer mluvila jen o tom, jak je takový hraní nebezpečný, a když pak odcházela, byla taková divná, napůl naštvaná a napůl smutná. A já, než aby mě to utvrdilo v mým rozhodnutí, že šlo jen o jednorázový štěstí, jsem měl ublíženej pocit. Žralo mě, že jsem přece dospělej, můžu si dělat, co chci a nikdo mi nemá co zakazovat.
Já vůl, než abych ji tenkrát poslechnul, vlezl jsem k těm automatům podruhý. Pak potřetí, počtvrtý a než jsem si to stačil uvědomit, byl jsem zaháčkovanej. Jestli to znáte, víte, o čem mluvím, jestli ne, buďte rádi. Člověk to zkouší pořád dokola, furt doufá, že vyhraje jako na začátku a přitom do toho nastrká všechno, co má. Kdyby jen to co má, ale i to co nemá, protože se začne zadlužovat.
Majce jsem strašně ublížil. Měla se mnou trpělivost, mockrát se mě z toho snažila dostat ven, zkoušela to po dobrým i po zlým. Snad desetkrát jsem jí slíbil, že toho nechám, pokaždý se chvilku držel a pak do toho znovu spadnul. Byla ze mě nešťastná, nakonec nade mnou zlomila hůl a poslala mě do háje. A já byl paradoxně rád, že už jí nebudu dál trápit.
V práci jsem to flákal, pochopitelně mě vyhodili a pak jsem začal krást, abych měl na hraní. Nenáviděl jsem sám sebe, strašně moc jsem chtěl s tím hraním přestat, ale nebyl jsem na to dost silnej. Nakonec to dopadlo, jak muselo, chytli mě a za ty krádeže jsem vyfasoval kriminál.
Období ve vězení radši vynechám, bylo to zlý, a jestli můžete, dělejte všechno pro to, abyste se tam nikdy nedostali. Ale v jednom mi přece jen pomohlo, absolvoval jsem tam celou řadu pohovorů s vězeňským psychologem. Dostal jsem se k němu po jednom excesu, o kterým radši pomlčím a musím uznat, že ten chlap byl prostě formát.
Začal úplně jednoduchou fintou, vzal plastovej hrnek s vodou a na její hladinu položil papírek s namalovaným panákem. Pak povídal: „Ten papír je váš život a ta postava jste vy sám.“ Potom vzal dva magnety, cvaknul mezi ně ten papírek, dal znovu do vody a potopilo se to dolů. Pak řeknul: „Doteď jste žil tak, že jste svůj život zatížil a dostal se až na dno. Tohle se stává hodně lidem, ale ne každej z nich se dokáže od toho dna odrazit. Vám je pětatřicet, jste teď dole, níž už to nejde a máte nejvyšší čas začít na sobě pracovat. Můžu vám slíbit jediný, že to nebude jednoduchý ani rychlý, ale jestli to dokážete, můžete se dostat zpátky tam, kde jste byl, než jste začal hrát.“
Ta jeho věta, že bych se mohl dostat tam, kde jsem byl před hraním, se mi vryla do paměti. Když jsem vylezl z kriminálu, hrací automaty už sice v hospodách nebyly, ale zato byla spousta kasin nebo černejch heren, ve kterejch bych do toho mohl znova spadnout. Pokaždý, když jsem měl nutkání, tak jsem si na tu jeho větu vzpomněl a vydržel to.
Vzali mě do práce do jedný výrobní haly a bydlel jsem na ubytovně, která patřila tý firmě, pro kterou jsem dělal. Bydlelo tam se mnou víc cizinců než našinců a nedovedete si představit, jak některý z nich chlastali. Jestli si sem přijeli vydělat, tak pochybuju, že někdy dotáhli nějaký prachy domů. Ale byli to družný kluci a zvali mě, aby to s nima táhnul. Já věděl, že by to pro mě byla cesta do pekel, tak jsem jejich nabídky odmítal. To jsem si radši cestou ze šichty zaběhnul do hospody u autobusovýho nádraží, tam v koutku ucucával jedno pivo a přemejšlel o svým životě.
V týhle hospodě jsem poznal Jitku. Zvláštní ženská, byla o osm let starší než já a spousta chlapů by o ni řekla, že není hezká. Ale měla hodně co do sebe, teda aspoň pro mě. Jednou když bylo plno, tak jsem si k ní přisednul, začali jsme se bavit a já poznal, že to taky neměla v životě jednoduchý. Narodil se jí postiženej syn, deset let o něj pečovala a pak jí umřel. Její chlap to nedokázal ustát a utekl od ní, takže zůstala sama. „Pepíku,“ řekla mi, „od tý doby mě držej nad vodou zvířata. Dělám ošetřovatelku v ZOO a řeknu ti, že ty němý tváře jsou často upřímnější než my lidi.“ Já jí to věřil a vyprávěl jsem jí, jak to bylo se mnou.
Pak jsme se tam občas sešli, když nám vyšly šichty. Ona pokaždý mávla na servírku: „Jarko, přines mi tu moji žbrundu.“ Popíjela slabý kafe ze třetinky, já tu svou desítku a oba jsme byli rádi, že na to přemejšlení o životě nejsme každej sám. Ale nechodili jsme spolu, zůstali jsme u těch náhodnejch setkání, který pokaždý skončilo, když jí přijel autobus, ona se zvedla a jela domů.
Loni na začátku roku jsem v tý výrobní hale najednou skončil. Měnili sortiment, já měl konec smlouvy na dobu určitou, a i když mi doposledka slibovali, že mi ji prodlouží, tak mě nakonec vylili. Byl jsem nahranej, protože s tou prací skončilo i bydlení, do tří dnů jsem musel vypadnout, nevěděl jsem, co budu dělat, ani kam půjdu spát.
Tak narychlo se mi nepodařilo najít nic jinýho, poslední den jsem skončil zas v tý hospodě a byl zoufalej. Napadlo mě, že bych mohl po strašně dlouhý době zas zkusit štěstí a jít hrát, třeba budu mít kliku a vyhraju aspoň na čas na nějaký levný bydlení. Objevila se tam Jitka a já to před ní všechno vyklopil.
Chvíli na mě koukala, cucala to svoje slabý kafe a pak na mě vypálila otázku: „Pepíku, seš chlap nebo debil?“
Mně se v tu ránu ukázal před očima všechen ten marast, kterým jsem si prošel a do kterýho bych nejspíš zase spadnul. Chytil jsem se za nos a řeknul jí: „Nejdu hrát, to radši chcípnu někde pod mostem.“
„Nemusíš chcípat pod mostem, můžeš bejt pár dní u mě, než se ti podaří něco najít.“ Odpověděla mi a já s ní jel poprvé domů tím jejím autobusem.
Jestli vám to přijde jak levnej román, tak promiňte, ale věřte, že zázraky se občas dějou. Ale musíte jim dost pomoct, samy od sebe nepřicházej. S Jitkou jsem už zůstal, vlastně ona mě u sebe nechala ne na pár dní, ale napořád. Pomohla mi najít práci, teď dělám taky v ZOO, sice jen pomocnou sílu, ale baví mě to víc, než to co jsem dělal tehdy dávno, než jsem začal hrát. Asi to bude těma zvířatama.
Hned zkraje, jak jsme se dali dohromady, tak jsem na Jitce poznal, jak se cejtila osamělá, i když to na sobě za žádnou cenu nechtěla nechat znát. Teďka má mě a já ji, najednou vidím, že ten vězeňskej psycholog měl pravdu, když říkal, že se můžu dostat tam, kde jsem byl před hraním. Jsem mu za to vděčnej, protože těma slovama způsobil, že dva lidi, který to neměli v životě jednoduchý, můžou bejt konečně zase trochu šťastný.
A hraní? Jo, občas se s Jitkou vrátíme do dětskejch let, dáme si člověče, nezlob se a hrozně se u toho nasmějem. Ale než abych šáhnul na ty automaty, to bych si radši pracky urazil, tím si teďka už můžu bejt jistej.
