„Jak to, žes mi neudělala pořádnou večeři? To se mám zase odbýt zbytky od včerejška nebo si dokonce namazat chleba? Copak nevíš, jak chodím z práce utahanej a hladovej?“
Takhle to u nás tehdy chodilo snad každý den. Buď mi Helena neuvařila, nebo nedokázala doma pořádně uklidit, případně zapomněla půlku věcí nakoupit, a když jsem jí to připomenul, tak si pokaždé našla nějakou výmluvu. Třeba, že se zdržela s Jarouškem u doktora, jako by tam nedokázala přijít včas, než se do čekárny nahrnou všichni ostatní. Sice sklopila oči, omluvila se mi a slíbila, že se bude víc snažit, ale já stejně věděl, že se nedokáže polepšit. Tak jsem si jen otráveně otevřel lahváče a zalehnul k televizi.
Jenomže kdyby jen to. „Miláčku, prosím tě, nezlob se na mě a nech mě dneska být. Já jsem opravdu strašně utahaná, zítra ti to vynahradím.“ Tyhle Heleniny postelové výmluvy a plané sliby, které stejně prakticky nikdy nedodržela, mi fakt lezly na nervy. No, řekněte mi, jak mohla být utahaná, když se celé dny flákala doma na mateřské dovolené? A když jsem potom po ní chtěl trochu toho obyčejného manželského sexu, tak se na mě skoro pokaždé prostě vykašlala.
Snažil jsem se být vůči Heleně tolerantní, ale čím dál, tím víc jsem si připadal jako ten poslední, na kterého si vlastní manželka vzpomene teprve potom, co nasype krmení andulce od sousedů, kteří odjeli na dovolenou. A tak, když se objevila Lenka, jsem se na to vykašlal a od Heleny odešel. Samozřejmě, že to nebylo ze dne na den a Helena se mě snažila uprosit, abych jí dal ještě šanci, ale já už byl rozhodnutý a jejími slzami se nenechal oblafnout. Povahově i vzhledově mi ve srovnání s Lenkou připadala jako šedivá myš a jediné co mě mrzelo, bylo, že přijdu o Jarouška. Nemohl jsem počítat s tím, že by mi ho nějaká slepice u rozvodového soudu svěřila do péče, ale nakonec se mi podařilo prosadit, že si ho budu brát aspoň jednou za čtrnáct dní na víkend.
Lenka byla na rozdíl od Heleny prostě formát. Když jsme se večer doma sešli, dokázala vykouzlit chutné a jednoduché potěšení pro naše žaludky pomalu dřív, než jsem se stačil přezout. Nebo mi navrhla, že si skočíme na něco dobrého někam ven, abychom se pořádně najedli. Ta kočka měla domácnost prostě vychytanou, nic nebyl problém, třeba na úklid si zjednala holku z Ukrajiny a nákupy si nechala vozit, aby na mě měla dost času. A já si připadal jako král.
No řekněte, sami, na jedné straně ženská, která vás doma přivítá ve vytahané zástěře, nenechá na sebe pomalu ani šáhnout a když už se s vámi jednou za bůhvíjak dlouho náhodou milostivě vyspí, tak se u toho tváří, jako by bůhvíjak trpěla. A na druhé straně výstavní mladá kočka, u které se vám začne zvedat poklopec u kalhot, jakmile na ní pomyslíte a cestou domů spekulujete, jakou lahůdkou v kuchyni a libůstkou posteli vás dneska překvapí, a v jakém pořadí vám to naservíruje.
Ale abych jen nechválil, i Lenka měla svoje chyby, například neměla ráda děti a prohlásila, že žádné nechce. Sice mě to trochu mrzelo, ale dokázal jsem se přes to přenést, měl jsem přece Jarouška a Helena mi ho byla ochotná dávat, kdykoli jsem si o něj řeknul. Akorát, že když jsem si ho vzal, tak Lenka zmizela ke svým rodičům a ani na výlety s námi nejezdila. Ona byla o dost mladší než já, tak jsem si myslel, že se to časem poddá a nakonec nějakého společného potomka mít budeme, zvlášť poté, co jsme se vzali.
Jenomže svatba, nesvatba, čas běžel, Lenka se pořád k žádnému dítěti neměla, naopak jsme začali mít problémy. Vlastně už od začátku jsem si všiml, že partnerství s Lenkou je pro mě finančně dost náročnější, než byl život s Helenou. Ale měl jsem nějakou zásobu, byl jsem zamilovanej, tak jsem to prostě neřešil a věřil, že to nějak zvládnu. Jenomže úspory byly najednou pryč a já už daleko míň ochotně financoval všechny ty drahé večeře, dárečky, lodičky, kabelky, exotické dovolené a tak dál. Lence se to pochopitelně přestalo líbit, byla zvyklá na vysokej standard, a když jsem jí ho přestal poskytovat, tak mi to začala dávat setsakra sežrat.
Nebudu zacházet do detailů, ale skončilo to tak, že odjela na půl roku pracovně do ciziny. Celkem jasně mi naznačila, že tam nejede sama, ale s někým, kdo o ni doopravdy stojí, když já jsem ji teda jako skrzevá ty peníze přestal mít rád. No a já najednou zůstal sám, bylo mi jasné, že se na mě Lenka vykašle a už se mi nevrátí. Měl jsem dost času na přemýšlení, jestli jsem vlastně na Helenu nebyl moc přísný, jestli ta její mateřská dovolená bylo opravdu takové leháro, jak jsem si myslel a jestli jsem jí neměl spíš pomáhat, než být na ni věčně naštvanej.
Nevím, jestli si to dovedete představit, na jedné straně mě trápilo, že jsem přišel o výstavní mladou kočku, která mě hodila přes palubu kvůli prachům. A na druhé straně jsem měl výčitky svědomí, že právě kvůli ní jsem já sám hodil přes palubu dobrou ženskou, která mě měla ráda a akorát nestíhala dělat všechno tak, jak jsem si představoval. Možná si o mně pomyslíte, že jsem hlupák a asi budete mít pravdu, protože mi došlo, že si za to za všechno můžu sám. A jak se mi to pořád dokola honilo v hlavě, tak jsem si nedal pozor, nerozhlídnul se na přechodu a vlezl přímo před rozjetou dodávku…
***
„Tak jste se nám konečně probral,“ usmála se na mě v přítmí blikajících přístrojů malá blonďatá baculatá doktorka, která vypadala jako barokní andílek, jen ta křídla jí chyběla. „Mám pro vás dobrou zprávu, jste sice dost potlučený a museli jsme váš organizmus nechat v umělém spánku pár dní odpočinout, ale dáme vás do pořádku. A máte skvělou manželku, denně se tady na vás byla ptát, dneska přijde zase, a když budete chtít, tak vám ji sem na chviličku pustím.“
„Manželka?“ Vykulil jsem na to andělské stvoření oči. Nedokázal jsem si představit, že by se Lenka kvůli mně vrátila z ciziny a začala mít o mě takovou starost, když jsem ji s těmi penězi tak zradil.
Andělka letmo koukla na přístroje, a když si ověřila, že jsem se doopravdy probudil do plného vědomí, tak upřesnila svou informaci: „No taková drobná štíhlá hnědovláska s milým výrazem, říkala, že jste její manžel. Nebo snad nejste?“
„A… ano, samozřejmě, že jsem její manžel!“ Odpověděl jsem Andělce možná až příliš důrazně, jakmile mi to konečně celé došlo. A pak jsem zjihl: „Vyřiďte jí, prosím, že se na ni moc těším.“
Ani si nedokážete představit, jak se mi ulevilo. Uvědomil jsem si, že nebudu zdaleka první, kdo dokázal ocenit to dobré na své partnerce teprve poté, co o ni vlastní vinou přišel. A taky mi bylo jasné, že teď budu mít spoustu času na to, abych Heleně vynahradit všechny ty blbosti, které jsem jí kdysi prováděl.
