Celý se to odehrálo na začátku minulýho roku, když v lednu začal ob zahradu strašně vyvádět pes. Jezevčík Ferda. Trochu ho znám a pamatuju, jak se předtím spokojeně proháněl kolem svý paničky, když spolu chodívali na procházky.
Ne, že bych se s ním tehdá nějak extra kamarádil, se psama já mám vůbec dost zvláštní vztahy. Když jsem byl ještě mladej a nezkušenej, tak mě jeden divous málem dostal. No, nekoukejte, od tý doby mám jen půlku ocasu. Takže si na ně dávám majzla, někdy je sice trochu provokuju, ale dobře poznám, co si můžu dovolit a dokážu vycejtit, kdy se mám stáhnout. Třeba na strom nebo tak. Ale v zásadě proti nim nic nemám a vyhovuje mi, když se tolerujeme navzájem.
Byla noc, můj dvounožec spal po šichtě, já se protáhnul svejma sklápěcíma dvířkama ve zdi a vyrazil na lov. Nastražím uši, začenichám, zalehnu a čekám, až ta myš vyleze zpod boudy, že si dám noční svačinku. Mráz, že jiskřej hvězdy na nebi, až se mihotaj. A ticho. Kouzelný ticho, rušený jen občas nějakým auťákem, kterej prosviští za plotem po silnici.
Najednou: „húúú, húúú,“ spustil Ferda. A já měl po myšilovu, takhle se žádná neobjeví. Byl jsem naštvanej, došlo mi, že tohle teď dělá už dýl než od minulýho úplňku. A se svou starou paničkou taky už nechodí, teď tam bydlí nějakej mladej chlápek, nepamatuju se, že by ho vzal na procházku.
To Ferdovo vytí bylo takový divný, jako by v něm byla bolest a strach. Tak mě to naštvání přešlo a já si řeknul, že to musím prozkoumat. Přelezl jsem dva ploty a potichu se vyšplhal na strom na Ferdově zahradě tak, aby vítr foukal od něj a neprozradil mě. Ferda seděl na zadku trochu nakřivo a zase zahoukal. Pak se zvednul, odkulhal několik kroků k misce, ze který to smrdělo až ke mně. Ani k ní nečuchnul, otočil se, namířil si to až k brance v plotu a tam začal zase vyvádět.
„Krucinál, s tím čoklem to není dobrý,“ pomyslel jsem si. Vždycky to byla taková veselá kopa a teď tohle. Nedalo mi to, přesunul jsem se na větev nad ním a spustil: „Hele, kámo, je ti něco?“
Napřed sebou leknutím škubnul, pak zavětřil, zvednul čumák, kouknul se na mě a odštěknul: „Co je ti do toho, ty zrzavej otrapo? Zmiz a neotravuj!“
To mě jen utvrdilo, že je průšvih, protože normálně, když jsme se náhodou potkali, tak jsme na sebe byli slušný. Nedal jsem se: „No, promiň, Ferdo, už druhej tejden mi tady plašíš myši, tak chci vědět, co se děje, než ti pořádně vynadám.“
Zarazilo ho to, ale pořád zůstával tvrdej: „Nestarej se a vypadni, chcípnout si tady dokážu sám i bez tebe a bez tvejch blbejch myší!“
To bylo fakt zlý. Už dávno jsem starej drsnej kocour, ale tohle nemám rád. A vím, co si můžu dovolit, tak jsem seskočil dolů k Ferdovi, naježil hřbet, vytáhnul drápy a zaprskal: „Tak spusť nebo bude zle.“ A pro jistotu jsem ještě výhružně zamával tou půlkou ocasu, co mi zbyla.
Říká se tomu léčba šokem a zabralo to. Ferda na chvíli úplně ztuhnul, pak se probral, ukázal mi pravou zadní a tiše štěknul: „Tak koukej.“ Měl tu tlapu nějak divně zkroucenou a hnisala mu. „To byla bota,“ prohlásil. „A tady, to byl řemen,“ dodal a ukázal mi rány na zádech a na bocích. „A támhle se jdi kouknout do mý misky,“ dodal, hodil čumákem za sebe a zmlknul. Ani jsem tam nemusel chodit, ta shnilá plesnivina byla cejtit až k nám.
Pak mi Ferda tichým štěkotem vyprávěl, že jeho stará panička umřela, místo ní se tam nastěhoval nějakej její mladej, kterej mu dělá ze života peklo. Mlátí ho, k jídlu mu dává jen to, co se mu doma zkazí a drží ho zavřenýho na malý zahrádce, mráz, nemráz. A že by nejradši někam utekl, je mu úplně jedno kam, ale přes plot se ven nedostane a pod betonovou zídkou se nepodhrabe.
Jak jsem tak Ferdu poslouchal, tak ve mně začal zrát plán. Můj dvounožec se sice s ničím nepáře, ale vím, jakej je a můžu se na něj spolehnout. Je záchranář. Drsnej chlap jako já, proto si mě kdysi vzal k sobě.
„Ferdo, tohle nemá cenu, tady ti jde fakt o kejhák. Padáme k nám,“ rozhodnul jsem.
„Jak, ty chytrej, ty můžeš přes plot, ale já se nedostanu ven.“
„Tak zmáčkni kliku támhle ve vrátkách.“
„Tak blbej nejsem, Zrzku, zkoušel jsem to snad tisíckrát, ale nejde otevřít.“
„Je tam klíč.“
„Jakej klíč, co to je?“
„Nevidíš tu tyčku, co čouhá ze zámku?“
„Co s tím?“
„Natáhni se, seš dlouhej. Vem to do zubů a otoč.“
„Jauvaj, bolej mě zuby, včera jsem chytil ránu do tlamy. A vůbec nejde to, musíme to vzdát.“
„Ferdo, vydrž! Zkus to ještě jednou a kruť na druhou stranu.“
V zámku to zaskřípalo a vrátka povolila pod tlakem Ferdových předních pacek. Byl volnej a já ho odvedl na naši zahradu. Došli jsme až k mým dvířkám ve zdi, vybídnul jsem ho, aby se jima zkusil protáhnout dovnitř. Chvilku se bál, pak to prubnul, šlo to ztuha, ale jak je dlouhej, tak je hubenej a nakonec se mu to podařilo. Seděli jsme v teple v kuchyni, Ferda se dlouze napil vody z mojí misky a se slovy „kámo, promiň“ snědl pár granulí, co mi zbyly od večeře. Spíš spolykal, než rozkousal, bolavejma zubama to nešlo.
Napřed jsem myslel, že počkáme do rána, než se můj dvounožec probudí, ale pak Ferda začal tiše naříkat bolestí. Doběhnul jsem ke dveřím dvounožcovy staromládenecký ložnice, vyskočil na kliku a otevřel si. Normálně to nedělám, ale když je nějakej průšvih, tak to mám dovolený. Zavolal jsem na Ferdu, aby šel se mnou za dvounožcem. Trochu se bál, ale pak si dal říct.
„Co to to tady vy dva?“ Dvounožec na nás posvítil baterkou a asi půl vteřiny mu trvalo, než se probral. Pak vstal, rozsvítil pořádný světlo, kouknul na nás a hned mu bylo všechno jasný: „Já to tušil… Že já vůl neudělal něco už dřív… Ty mizero…“ Zahrozil pěstí směrem k zahradě, odkud jsme přišli.
Ještě tý noci rozjel můj dvounožec kolotoč, kterej trval několik tejdnů. S tím mladým, co Ferdu mlátil, nechával ho na mraze a nedával mu najíst, se hned druhej den zhádal natolik, že to bylo slyšet až k nám a až jsem si myslel, že mu snad dá přes hubu. Nakonec, když se odtamtud vrátil, plácnul si Ferdovým očkovákem o stehno se slovy: „Dobrý, frajere, jsi volnej.“
Úplně ze všeho nejdřív poskytnul Ferdovi základní ošetření a pak s ním tak dlouho jezdil na veterinu, až ho z toho dostal. Pořádně ho psíma granulema a našim společným jídlem vykrmil a věnoval se mu tak, že jaro Ferda přivítal už jako normální spokojenej jezevčík.
„Tak co s tebou, chlape, chceš do útulku nebo si tě máme nechat tady u nás?“ Zeptal se Ferdy můj dvounožec před rokem na začátku dubna, když už to venku krásně vonělo čerstvejma myšima. Útulek znám, vždyť si mě odtamtud kdysi dvounožec přinesl. Ne, že by to tam bylo špatný, ale doma je doma, o tom žádná. Tak jsem se pěkně postavil před Ferdu a předvedl nemlich to samý, co tehdá v lednu na tý zahrádce. Naježenej hřbet, drápy a prskání, tentokrát však ne na Ferdu, ale na dvounožce. Pesan jen vyvaleně koukal, netušil, že je to takovej náš smluvenej signál, kterej používám, jen když je pro mě něco strašně důležitý. Dvounožec pochopil a my vzali Ferdu do naší chlapský party.
Tak to už je vlastně celý, jen dodám, že jsem si Ferdu trochu vychoval, aby nebyl tak měkkej, jako když bydlel s tou svou starou paničkou. Teď už se venku na procházkách ostatních psů tolik nebojí, vidím to, když koukám z plotu, jak si to špacíruje s naším dvounožcem. Sice na tu svou pravou zadní trochu kulhá, ale to vůbec nevadí. Aspoň mezi nás líp zapadnul, když já mám půlku ocasu a dvounožec parádní jizvu na tváři od kudly ze zásahu s nějakým feťákem.
