Vstoupila ona a klid pátečního podvečera v zahradní restauračce v proluce mezi domy byl rázem tentam. Pohodila hlavou, až rozvlnila svou jak uhel černou dlouhou hřívu a na vysokých jehlách okázale proplula středem mezi stoly.
Vypnula hruď, až se jí po stranách hlubokého výstřihu černých šatů objevily dva ostré hroty, hrozící probodnout každého, kdy by se jejich majitelce znelíbil. Rukou se štíhlými prsty s tmavorudě nalakovanými nehty si odsunula židličku u posledního stolku u zdi a elegantně na ni složila své bezmála sto osmdesát centimetrů vysoké tělo. Z kabelky vytáhla knížku, otevřela ji a zabodla do ní pohled svých tmavohnědých očí, div, že se od něj stránky stářím zažloutlého papíru nevzňaly.
„Budete si přát?“ Mladému sotva dvacetiletému uhrovitému číšníkovi se třásl hlas.
„Čaj. Černý, silný a pochopitelně hořký.“ Odpověděla tónem, jenž číšníkovi napovídal, že jako zákusek k tomu čaji by si s naprostou samozřejmostí dala jeho.
U vedlejšího stolku seděli manželé středního věku, manželka si poposedla tak, aby svému choti zakryla výhled na příchozí dámu. O kousek dál popíjeli dva štamgasti své dnes již čtvrté pivo a ten plešatější polohlasně promluvil ke svému druhovi: „Tyoe, to je domina nebo čarodějnice?“ Možná ho zaslechla, možná to byla náhoda, pozvedla zrak od své knížky a věnovala řečníkovi jeden krátký pohled, ostrý jako šíp. Zrovna měl půllitr u úst, zapomněl polykat a pobryndal se pivem.
„Prosím, madam, bude to tak v pořádku?“ Číšník dorazil s objednaným čajem a ruce se mu zachvěly tak, až šálek na podšálku krátce zařinčel.
„Ano, děkuji.“ Její úsměv byl sice možná upřímný, ale zároveň natolik tvrdý, že od ní číšník bojácně odcouval, až málem skončil na klíně té manželky, která před chvilkou vlastním tělem zaclonila svému choti výhled na černou dámu. Teď udělala jen: „Uf, dávejte přece pozor, vy nemehlo!“ Pak zasyčela na manžela: „A ty se jí furt nesnaž čumět na prsa, troubo!“
„Paninko, neměla byšte drobáček na kafe?“ Kde se vzal, tu se vzal, u stolku s černou dámou se objevil bezdomovec s obrovskou igelitkou. Byl snad ještě vyšší a hubenější než ona, měl na sobě staré otrhané hadry, sešmajdané škrpály, šišlal a šířil kolem sebe odér starého vyčpělého piva.
Odtrhla zrak od knížky, ukázala prstem na bezdomovce, pak na druhou židličku u svého stolku. Promluvila, jako když práskne bičem: „Sednout!“ Pak gestem přivolala číšníka. Uhrovitý mladík se tvářil, že by chtěl bezdomovce vyhodit, ale že se ho štítí, tak vykoktal: „Já, já… zavolám policisty, aby ho vyvedli, ano?“
„Ne, proto vás nevolám.“ Odpověděla tónem, jakoby číšníka považovala za chcíplou myš. „Přineste tady tomu člověku kávu!“
Číšník odklusal s vyvalenýma očima, tentokrát kupodivu do nikoho nevrazil. Bezdomovec se usadil na přikázaném místě, mlčel a s otevřenou pusou zíral na černou dámu. „Zaplať, jdeme domů, ještě od něj něco chytíme,“ přikázala manželka středního věku svému choti a ten jen velice neochotně začal hledat šrajtofli. Plešatější štamgast se pokřižoval.
Bezdomovec si hlasitě srknul donesené kávy a dlouze vpíjel svůj pohled do černé dámy. Pak se osmělil: „Děkuju. Vy jšte krášná jako pohádková královna. Proč jšte čelá černá, jšte žakletá?“
Černá dáma měla co dělat, aby jí nezacukaly koutky, ale ovládla se. S hraně definitivní rázností zaklapla knížku a odložila ji stranou: „Jo, zakletá královna, někdy si tak opravdu připadám. To pak čekám, že přijede krásný princ na bílém koni, políbí mě a tu kletbu zlomí. Jenomže ti se vyskytují jen v pohádkách, ve skutečnosti už princové dávno vymřeli.“ Mluvila celkem nahlas, jakoby si přála, aby jí všichni slyšeli. Však už se také s postupujícím podvečerem zahrádka pomalu zaplňovala. Manžel středního věku využil zaneprázdněnost číšníka obsluhou nově příchozích hostí a zdržoval s placením. „Dělej, ať konečně vypadneme, já tohle divadlo poslouchat nebudu,“ ryla do něj manželka. Ale on ji neslyšel, její hlas přehlušil druhý štamgast s otázkou, cože bude s tím objednaným panákem.
„Baruna od nádraží věští ža krabicák,“ rozpovídal se bezdomovec. „Povídala mi, že jšem byl v minulým životě taky prinč, ale protože jšem byl žlej na poddaný, tak to teď muším odčinit. Ale říkala, že v mlze mýho života vidí černou královnu, kterou když potkám a ona mi dá pušu, tak budu močt normálně žít.“ Pak bezdomovec na chvilku zmlknul. Zatvářil se jako pes a zaškemral: „Proším, dejte mi tu pušu, paninko, já budu váš prinč.“
Manželka středního věku se otřásla hnusem. Štamgasti s panáky v napřažených rukou vypadali jako by zkameněli a čekali, co bude dál. Černá dáma se pomaličku zvedla ze své židle, popošla k bezdomovcovi a dívala se na něj svýma tmavohnědýma očima, až jí z nich málem sršely blesky: „Políbit? Vás? To myslíte vážně?“
„Ano,“ špitnul tázaný se sklopeným zrakem a z koutku úst mu ukápla slina.
Došla až k němu a překvapivou silou svých štíhlých rukou ho vytáhla ze židle. Rozpřáhla se oběma rukama. Pak ho pevně uchopila za tváře s několikadenním strniskem vousů. A potom? Pak spojila svá ústa s jeho v dlouhém francouzském polibku. Plešatějšímu štamgastovi vypadl panák z ruky, s cinkotem se rozbil a postříkal nohy jeho kamaráda. Manželka střední věku chtěla utéct bez placení, ale manžel ji držel za předloktí se slovy, že on není žádný zloděj.
Bezdomovec popadnul svou obrovskou igelitku a beze slova zmizel na WC. Není známo, kam se poděl, asi se po tom polibku od černé dámy dočista vypařil. Místo něj vyšel z WC vysoký štíhlý gentleman v obleku s kravatou, na hlavě měl malou korunku, v rukou držel maketu bílého oře a předstíral, že na něm cválá směrem k černé dámě. Došel, či spíše dojel až k ní, dal si ruku za záda a hluboce se uklonil.
„Přijel jsem si pro vás, moje královno. Dovolte mi, abych vás požádal o ruku.“ Jeho hlas byl tak rozhodný, že ani tvrdá černá dáma nedokázala odmítnout. Zjihla v rysech a tiše přikývla. Princ položil bankovku na stolek, zatížil ji šálkem kávy, kterou černá dáma koupila bezdomovcovi, vzal ji pod paží a odkráčel s ní mezi stoly ze zahradní restauračky ven.
Plešatější štamgast zmateně čistil ubrouskem boty svého kamaráda, které mu před chvilkou postříkal lepkavou griotkou. Kroutil přitom hlavou, ale není známo, zda údivem nad vývojem událostí nebo žalem nad vylitým alkoholem. Manželka středního věku konečně donutila svého chotě k zaplacení útraty, táhla ho domů a přitom hlasitě vykřikovala, že to je hnus a mělo by se to zakázat. Není však známo, jestli myslela zákaz vstupu černých dam a bezdomovců do restaurací nebo zákaz převtělování nuzáků v prince.
Princ s černou dámou se zvesela drželi za ruce a pospíchali k nedalekému parkovišti.
„Miláčku, sehráli jsme to skvěle, dík, že jsi do toho se mnou šel. Jen příště budeme muset vynechat ty fousy, moc jsi škrábal. A taky jsi dost smrděl, ty starý hadry ti vyhodím, promiň.“
„Bylo mi potěšením tě znovu požádat o ruku, drahá. Ale teď pojď, slíbili jsme Lucince, že za ní přijedeme na chalupu k našim dřív, než půjde spát.“
