Ti dva kámoši z mládí se neviděli spoustu let. Teď spolu seděli v zahradní restauračce a začali probírat, co jim život dal a co si od nich zase vzal.
Najednou Petr zmlknul a zasněně zíral na dlouhovlasou pohlednou brunetu, která prošla kolem jejich stolu. „Pěkná co, neříkej, že by sis nedal říct, ty starej ženáči,“ popíchnul ho zvesela Luboš, řečený Lubák.
„Nedal, kamaráde, nedal,“ ohradil se Petr. Prohrábl si šedivějící kštici a z utěšeně rostoucího bříška odehnal dorážející vosu. „Ale připomíná mi moji Majku. Tu bezvadnou ženskou, se kterou žiju už třicet let a bez níž bych si to na světě vůbec nedokázal představit. Tahle je jí strašně podobná, akorát je mladší a ještě nestačila dozrát do Majčiny krásy.“ Pak si uvědomil, že vlastně v téhle oblasti o svém kamarádovi nic neví a zeptal se: „A co ty, Lubáku, ještě máš tu svou…? Hergot, já zapomněl, jak se jmenovala, promiň.“
„Ale kdepak,“ podrbal se Lubák na své oholené hlavě. „Ta hergotjázapomněljaksejmenovala mi už dávno vzala roha. Ani jsme nestačili mít děti, našla si úspěšnějšího maníka s dlouhými prsty a s balíkem prachů, a zdrhla mi ze dne na den. Mě to tenkrát tak sebralo, že jsem se zařeknul, že už do žádného vztahu nepůjdu.“
„Prosím tě, Lubáku, a to ti nechybí…?“ Zareagoval břicháč a udělal jednoznačné gesto, napodobující pohyby kopulujícího páru.
„Právě naopak, Peťane, říkal jsem, že nepůjdu do vztahu, ne, že se budu vyhýbat ženským.“
„No a máš teda nějakou?“
„Mám, ale to by bylo na dlouhé povídání. Nudil bych tě, Peťane, o tomhle radši až někdy jindy.“
Ale břicháčem cloumala zvědavost a nechtěl se nechat odbýt: „Hele, nevytáčej se, Lubáku. Dáme sekanou, tady mají suprovou domácí, a ty mi to mezitím povykládáš. Jako starý kámoš starému kámošovi, jó?“
„No, jak chceš, ale ty jsi věrný ženáč a nebude se ti to líbit,“ nechal se ukecat plešoun. „Prostě a dobře, já už několik let chodím za jednou prostitutkou. Teda za bývalou prostitutkou…“
„Cože?“ Vytřeštil břicháč oči a skočil plešounovi do řeči: „Za prostitutkou? To tě teda musí stát pořádný balík. Nebojíš se, že od ní něco chytíš? Bývalá, nebývala, nevadí ti, že měla před tebou stovky chlapů a že možná ani teďka nejsi jediný? A vůbec, tobě vyhovuje, že v tom není ani špetka citu?“
„Brzdi,“ Peťane,“ zapumpoval plešoun dlaní proti břicháčovi, „brzdi, to je moc otázek najednou. Tak pěkně popořádku, ale napřed dojíme tu sekanou. Nekecal jsi, je fakt bezvadná a byla by škoda si ji kazit tlacháním o ženských.“ Petr do sebe házel jídlo jako lopatou, zatímco Luboš si úmyslně vychutnával každé sousto a se škodolibou radostí pozoroval zvyšující se zvědavost svého společníka. Když to měl konečně v sobě, zvolna odložil příbor, pečlivě si utřel ústa do ubrousku a teprve potom začal mluvit:
„Za prvé, vím, že s penězi jsi byl vždycky opatrný, tak teda poslouchej. Hance, to je ona, dávám litr za návštěvu a chodím k ní tak jednou za týden. Užijeme si to spolu, položím jí prachy na stolek a zase vypadnu. Kdybych měl stálici, musel bych jí před akcí pozvat na pořádnou večeři, kterou bych samozřejmě jako chlap platil, dával bych jí kytky, dárečky, jednou lodičky, podruhé nějaký ten šmuk, však to znáš. Když k tomu přičtu výlety a další radovánky, tak bych to rozhodně neměl levnější než s Hankou. No, a kdybych si takovou ženskou nakonec, nedej bože, vzal nebo se s ní jen sestěhoval, dopadnul bych jako ty a cáloval to prakticky celou svou gáží, no ne, Peťane?“
Břicháč se zamyslel a pak se pokusil protestovat: „No jo, Lubáku, v něčem máš možná pravdu, ale my se Majkou na všem podílíme.“
„Podílíte, nepodílíte, tak si spočítej, kolik ti toho z výplaty zbyde pro tebe. A za druhý, jestli se dobře pamatuju, ptal ses mě, jestli se nebojím, že bych mohl od Hanky něco chytit, jestli mi nevadí, kolik jich měla přede mnou a že možná ani teď nejsem její jediný sexuální partner.“
Plešoun na chvilku zmlknul a pak se zadíval břicháčovi soustředěně do očí, aby dodal svým následujícím slovům důraz: „Člověče, víš ty vůbec, co je to bývalá prostitutka? Nevíš viď? To je ženská, která si s chlapama užila tolik a ne vždy tak úplně hezkých věcí, že fakt dokáže ocenit, když už může mít jenom jednoho, který se k ní chová v posteli slušně a nezáleží mu jen na něm samotném. A všechno to další, co s tím souvisí, je o důvěře. Promiň, že ti to říkám tak narovinu, ale v tomhle ty si svou Majkou nemůžeš být o nic víc jistý než já Hankou.“
Břicháč teď zrudnul ve tváři, chvíli se tvářil, že se ohledně počestnosti své ženy snad bude chtít prát, ale pak mu asi plně došel význam plešounových slov a uklidnil se: „No jo, no jo, Lubáku, ale jak tě tak poslouchám, nemůžu se zbavit dojmu, že ty s tou Hankou vlastně regulérně chodíš.“
„Nechodím!“ Teď se zas málem urazil plešoun. „Jenom jí platím a ona za to se mnou spí, rozumíš? Kdybych jí tady teď z fleku zavolal, že už nepřijdu, tak by si našla jiného sponzora a já jinou takovou, jako je ona. A ani jednoho z nás by to nemrzelo.“ Dlužno přiznat, že poslední dvě plešounovy věty už nezněly zdaleka tak přesvědčivě jako jeho předchozí obhajoba placeného sexu a on sám, až když je vyslovil, tak si teprve uvědomil, že vlastně nemluví tak docela pravdu. Leč o to víc se snažil přesvědčit nejen svého kamaráda, ale teď už i sama sebe, že mu na té bývalé prostitutce vůbec nezáleží:
„Hanka je dávno rozvedená, manžel jí po sobě nechal akorát dluhy, kvůli kterým musela začít dělat tohle řemeslo. Už se z toho jakž takž vyhrabala, teď žije se starým nemocným tátou, dělá někde ve skladu za pár šupů, takže ty peníze ode mě jí přijdou setsakra vhod. Ale ví svoje a o nějaký skutečný vztah nestojí. A já? Však jsem ti před chvílí povídal, jak jsem tehdy dopadnul, takže jsme na tom s Hankou podobně a sex je pro nás taková příjemná obchodní záležitost, ale city do toho nepleteme ani jeden.“
Břicháč teď už plešouna moc nevnímal. Rychle se podíval na hodinky a s překvapením zjistil, že za dvacet minut jim mladí přivedou domů vnuka na hlídání. Došlo mu, jak se strašně moc těší, až s tím klukem budou v obýváku stavět slíbenou železnici: „Lubáku, máš to sice úplně jinak než já, ale pokud ti tak vyhovuje, tak proč ne. Ale teď promiň, musím běžet, doma mě už čekají. Rád jsem tě viděl a doufám, že příště to nebude zase za tak dlouhou dobu.“ Vnutil protestujícímu kamarádovi bankovku, plácnul si s ním rukou o ruku a zmizel.
Plešoun osaměl, ale ještě se mu nechtělo odejít. Objednal si kávu, pomalu ji usrkával a s každým lokem si kladl otázku: „Do háje zelenýho, mám? Nebo snad, krucinál, radši nemám?“ Pak se konečně rozhodnul, že si přestane lhát do vlastní kapsy a praštil do stolu, až jeho poloprázdný hrnek poskočil. Sáhl do kapsy, vytáhl telefon a zmáčkl ikonku s Hančiným kontaktem.
„Haló… Ahoj, Luboši, jsem ráda, že ses ozval. Sama jsem ti chtěla volat, jestli platí ten zítřek a přijdeš ke mně v šest hodin, jak jsme byli domluvení.“
„Ahoj Hani, jasně, že platí. Jen jsem se tě chtěl zeptat, kolik na mě budeš mít času?“
„Času?“ Hančin hlas zněl překvapeně. Byla zvyklá, že se u ní Luboš nezdržel víc jak hodinku, maximálně hodinku a půl. „Táta je už zase ve špitále, do práce půjdu až ráno, takže času budu mít spoustu. Proč se ptáš?“
„No, já jen, jestli bys chtěla, teda chci říct, jestli by tě potěšilo, kdybych tě někam vytáhnul? Myslím jako, že bychom si skočili třeba na večeři nebo na vínko nebo tak.“
Několik dlouhých vteřin se z Lubošova telefonu ozývalo napjaté ticho, přerušované jen náhodným elektronickým šumem. Teprve poté se dočkal odpovědi od své bývalé prostitutky: „Ráda, Luboši, moc ráda. Budu se na tebe těšit.“
