Nešlo o dotaz ani o prosbu, bylo to oznámení prostého faktu, kterého se mi dostalo od mojí dcery. V té době jí bylo dvaačtyřicet, z prvního manželství měla devatenáctiletou dceru a teď se jí podařilo znovu otěhotnět.
Nový vztah si žádá nového potomka – k tomuto zjištění dospěla dcera poté, co se podruhé vdala. Každý nový potomek si žádá čtyřiadvacetihodinové péče – to není žádné nové zjištění, ale fakt, kterého si je vědomý každý rodič. Jenomže za ta léta od prvního mateřství si dcera vybudovala pozici úspěšné plně vytížené manažerky, a tak u vědomí mého celkem čerstvého důchodu předpokládala, že značnou část té miminkovské péče přenechá na mně. Porodí, odbude si šestinedělí, a co nejdřív se vrátí ke své profesi. Alternativa, že by doma s dítětem zůstal dceřin nový manžel, též nepřicházela v úvahu, neb ani on nebyl ochoten svou kariéru přerušit.
„Vladěnko, to nebude tak jednoduché,“ snažila jsem se dceři její plány vymluvit hned od začátku jejího těhotenství. Jako důvod jsem uvedla svou nemocnou páteř, která mi nedovoluje dlouhodobě manipulovat s ničím, co je těží než několik málo kilogramů.
A přitom jsem měla dilema. Jakkoli je příchod každého vnoučete pro normální babičku darem a štěstím, se kterým svým mladým ráda pomůže, není přece možné, aby se přitom vzdala svého vlastního života. A mým životem se po odchodu do důchodu stalo malování. Vlastně mě k němu podnítil můj Karel, který stále ještě pracuje a který mi kladl na srdce, abych si našla něco, co mě bude bavit, až zůstanu doma sama. Váhala jsem, pak se na jeho popud přihlásila do příslušných kurzů, abych nakonec tomu plátnu, štětci a paletě s barvami propadla. Dcera to samozřejmě věděla, ale já to zpočátku nechtěla uvádět jako argument, nicméně mi bylo jasné, že pokud se jí podvolím, nejenže budou trpět moje záda, ale přijdu i o notnou dávku času na svou novou vášeň.
„Chtěli byste, aby si kvůli vám babička zničila záda a aby se přitom zároveň vzdala toho, co jí teď v důchodu naplňuje život?“ Touto otázkou rozčísl Karel mé dilema při jedné návštěvě mladých u nás. I když jsem o tom předtím s Karlem mluvila, jeho otázka vyzněla natolik nenadále a přímočaře, že zaskočila nejen mladé, ale i mě samotnou. Zeťák mlčel a díval se na dceru, ta zamumlala cosi v tom smyslu, že nic takového by rozhodně nechtěla a celý zbytek návštěvy proběhl v poněkud stísněné atmosféře. Když mladí odešli, vyčetla jsem Karlovi, že na ně neměl být tak příkrý.
„Počítal jsem, že mi to řekneš,“ odpověděl zamyšleně. „Samec chrání samici, samice chrání mladé, a to i před samcem a na svůj úkor. Tak velí příroda a vztahuje se to i na nás lidi.“ Zpočátku jsem se na Karla zlobila, on cítil, že možná přestřelil, ale nakonec jsme oba uznali kus pravdy toho druhého a já byla vlastně ráda, že to mladým řekl.
Po tomhle rozhovoru už byla dcera ostražitější a přestala zdůrazňovat svůj požadavek na moje babičkování na plný úvazek. Ale občas, když jsme byly spolu samy, si neodpustila poznámku, že přijde o své postavení. Tvářila se u toho ublíženě a dělala, že za to vlastně budu moct já s Karlem. Měla-li bych to říct narovinu, bylo to z její strany citové vydírání a já nevěděla, jestli to dělá úmyslně nebo jestli to byl spontánní projev její obavy z nenaplněných cílů. Nevěděla jsem co s tím, tak jsem na tyhle její nářky přestala reagovat, nechala to osudu a čekala jsem, jak se to celé vyvrbí po porodu.
***
Co bych to byla za babičku, abych mladým s maličkou nepomáhala, zvlášť když se mi dostalo té cti, že ji pojmenovali po mně Jiřinka. Mé malování tím sice utrpělo, já se ke své paletě s barvami, štětcům a plátnu dostávala čím dál míň, bylo mi to trochu líto, ale péče o maličkou mě naplňovala. A tak jsem chodila za dcerou s vnučkou stále častěji a trávila u nich celé dny.
„Mami, nemohla bych začít chodit do práce aspoň na dva, tři dny, potřebují mě tam? Stejně už nemám mlíko a s tebou se Jiřinka krmí líp než se mnou.“ Začala mě dcera přemlouvat, když bylo maličké dva a půl měsíce. Sice mě bolela záda a věděla jsem, že by s tím Karel nesouhlasil, ale kývla jsem. S Jiřinkou jsme to zvládali na jedničku, dcera byla spokojená a ze dvou dnů práce se postupně staly tři, pak čtyři a pak celý týden. Vladěnka nakonec dosáhla toho, oč jí od začátku těhotenství šlo.
Nu a já najednou zjistila, že jsem navzdory tomu maličkému štěstíčku cosi prohrála. Záda mě trápila čím dál víc, k malování jsem se už skoro nedostala, Karel byl naštvaný a měl se co držet, aby to na sobě nedával znát. A pak, když byly Jiřince čtyři měsíce, se to stalo.
Malá byla umrněná už od rána, když mi ji dcera předala a odspěchala do práce. Nechtěla pít, nechtěla spát, mlela se v postýlce a brečela. Možná jí ten den bolelo bříško, nevím, vzala jsem ji z postýlky a chtěla ukonejšit v náručí, ale ona sebou nečekaně prudce škubla, já se ji snažila udržet a ruplo mi v zádech. Najednou šílená bolest a mžitky před očima. S vypětím sil jsem Jiřinku vrátila opatrně do postýlky, hrábla do kapsy u zástěry pro telefon, zavolala Karlovi do práce SOS, okamžitě přijeď k mladým, sesula se na zem a omdlela.
***
Ještě nyní po pěti létech si to občas nechám od Karla vyprávět. Teď už se tomu smějeme, ale tehdy nám veselo fakt nebylo. Prý se tak vyděsil, že projel asi tři červené a byl u nás za deset minut. Mě našel sesunutou u postýlky, v níž si malá Jiřinka kupodivu spokojeně a s velkým zaujetím cucala palec. Okamžitě zalarmoval dceru a zároveň mi zavolal doktora. Následovala neprodlená operace mojí páteře, prý bylo třeba jednat co nejrychleji, jinak mi hrozilo ochrnutí.
Ale dostala jsem se z toho, doktoři odvedli skvělou práci, léčba a rehabilitace byla sice zdlouhavá, ale teď už nemám ani ty problémy, které jsem měla předtím. Nevím a vlastně ani nechci vědět, co všechno řekl Karel dceři a zeťákovi, ale ona se vrátila na mateřskou dovolenou a zůstala na ní až do Jiřinčiných čtyř let. Teprve potom ji začali mladí dávat do mateřinky.
Postupně jsem se vrátila ke svému malování a, omluvte mě, že se vám tady chlubím, už jsem dokonce měla i nějaké výstavy. S Karlem si užíváme takového toho klasického babičko-dědečkování, občas Jiřinku mladým pohlídáme, někdy si ji vezmeme na víkend a letos v létě jsme je poprvé poslali na týdenní dovolenou ve dvou.
Zrovna teď stojím zachumlaná v pořádné bundě u řeky, na protějším břehu je maličký přístav a já se snažím zachytit štětcem na plátno tu napůl příjemnou a napůl sychravou podzimní atmosféru. Ale budu toho muset pomalu nechat, před chvilkou volal Karel, že vyráží z práce a staví se pro mě. Doma vyměním štětec za vařečku, zítra přijedou mladí na oběd a já se na ně moc těším.
