Když o tom tak přemejšlím, uvědomuju si, že celý to vlastně začalo asi pět let po svatbě, když byly naše děti v předškolním věku. Roman se mě jednou zeptal, jestli by mi nevadilo, kdyby se před sexem oblíknul do ženskýho prádla.
Že by si jako vzal podprsenku a kalhotky, a já bych ho z toho vysvlíkla. Přišlo mi to sice trochu ujetý, ale pak jsem si řekla, že každej máme nějaký svoje tajný libůstky, a tak jsem mu na to kejvla. To jsem ovšem netušila, že už má doma nějaký to prádýlko tajně schovaný a byla jsem překvapená, když v něm naklusal z koupelny do ložnice. Připadal mi v tom sice hrozně směšnej, ale já mu chtěla udělat radost, tak jsem to na sobě nedala znát.
Od tý doby to takhle chtěl dělat pořád častějc, vlastně skoro pokaždý a já si na to tak nějak zvykla. Jenomže když mě pak asi po půl roce požádal, abysme si vyměnili role, tak jsem poznala, že je něco špatně. Odehrálo se to asi takhle:
„Romane, prosím tě, jak vyměnili role, jak si to vlastně představuješ?“ Zeptala jsem se ho, protože jsem nechápala, co po mně vlastně chce.
„No,“ začal opatrně, „víš, Markéto, dneska bych to nedělal já tobě, ale ty by ses na mě najednou vrhnula, tohle bys mi strčila pod noční košili a do…“ Promiňte, ani se mi to nechce říkat celý, on prostě vytáhnul takovou umělou „hračku“ a asi si dovedete představit, co po mě chtěl. Možná vám připadám jako nějaká upjatá nána, ale já byla v ten moment dočista v šoku. Tohle už na mě bylo zkrátka moc a já ho poslala do háje.
Jenomže tímhle výstupem se u něj otevřel nějakej natlakovanej ventil, on se přede mnou rozbrečel a najednou to z něj začalo lízt. Už mu prej celý léta připadalo, že je spíš ženská než chlap, ale nebyl si sám sebou jistej, tak si mě vzal, pořídil si se mnou dvě děti a doufal, že se to srovná. Jenže potom ta ženská v něm začínala mít navrch, on to nechtěl připustit ani sobě, ani nikomu jinýmu a myslel si, že ji uspokojí tím ženským prádlem v posteli. Ale teďka si už udělal vnitřní comming out a uvědomil si, že je žena uvězněná v mužským těle. Tím, co mi navrhnul, chtěl zkusit, jestli by se mnou dokázal dál milostně žít. Moje reakce ho prej utvrdila v tom, že to není možný, a on se rozhodnul, že udělá i vnější comming out. Začne chodit v ženským oblečení a časem si nechá chirurgicky změnit pohlaví.
No a já byla v háji. Akorát jsem se nerozbrečela jako on, ale pořádně naštvala. „Máš na krku dvě malý děcka a z chlapa se ti udělala z hodiny na hodinu bačkora, tak to teď musíš nějak ustát,“ prolítlo mi hlavou. A tak jsem tehdy, vidím to jako dneska, popadla brečícího Romana za vlasy, zatřepala mu hlavou, aby se probral a začala mu to lajnovat:
„Tak hele, Románku milej nebo Románko nebo co vlastně seš. Ty sis ze mě a z našich dětí udělal pokusný králíky jen proto, aby sis ráčil ověřit, co seš vlastně zač? Teď ses milostivě rozhodnul, že jsi ženská a postavil mě před hotovou věc, jakože ‚Markétko, popasuj se s tím, jak nejlíp umíš.‘ Jenomže já jsem postaru vychovaná holka, rodina je u mě na prvním místě, jestli sis toho ráčil všimnout. Teď ti dávám na výběr, buď se budeš chovat jako normální fotr od dvou dětí nebo se koukej sebrat i s těma svejma ženskejma hadrama a táhni k čertu.“
Jo, přiznávám, možná jsem na něj v tu chvíli byla až moc vostrá, ale já to tak prostě cejtila a nemohla jsem si pomoct. Chvíli jsme se tam hádali, ale pak se rozbouřená hladina trochu uklidnila a on mi řeknul, že mu na dětech hrozně záleží. Poprosil mě, abych mu dala čas, že se bude před dětma tvářit, jakoby se nic nestalo a uvidí, jestli to dokáže. Já si uvědomila, že to nejspíš má dost těžký, řekla mu, ať si sám za sebe dělá, co chce a s kým chce, jediná moje podmínka je, že se o tom nesmím dozvědět ani já, ani naše děti. No jo, byla jsem bláhová, sice mi bylo jasný, že už od něj na sebe nenechám ani šáhnout, ale chtěla jsem, abysme aspoň před dětma dál fungovali jako rodina.
Fakt musím uznat, že se Roman nějakej čas snažil. Asi začal žít druhej život a nejspíš i s někým chodit, protože občas odjížděl z domova na pár dní někam pryč. Dětem jsme řekli, že má teď takovou práci a já prostě zatnula zuby, abych to dokázala nějak skousnout. Teď už vím, že by to bylo dlouhodobě neudržitelný, ale v týhle fázi jsem si prostě hrála na silnou.
Potom po čase přišel Roman s tím, že se přihlásil na nějaký léčení. Hned v tý samý větě mi zdůraznil, že to není léčení, aby se zbavil tý ženský, kterou má v sobě uvnitř, ale že má z celý svý složitý situace deprese a potřebuje se jich zbavit. Tím se mi mimochodem taky vyjasnilo, proč se v poslední době často i na několik hodin zamykal v tom malým pokojíku vzadu, kam jsem ho vystěhovala z ložnice, a nechtěl tam k sobě nikoho pustit. No, moc jsem si od toho neslibovala, ale pořád jsem tajně doufala v zázrak. Prostě jsem se pořád nedokázala myšlenkově vzdát toho obrázku, tý starý fotky naší šťastný rodinky, která mi visela v ložnici nad napůl prázdnejma manželskejma postelema.
Tak teď už se pomalu dostáváme do dneška. Je to víc jak měsíc zpátky, co odjel na to svoje léčení, dětem jsem řekla, že jede pracovat na nějakým projektu do ciziny. Několikrát jsme spolu telefonovali a naposled se nechal slyšet, že mi musí říct něco moc důležitýho, abych ho nepřerušovala. Ve mně hrklo jak ve starejch pendlovkách, zatajil se mi dech a já ho nechala mluvit:
„Markéto, konečně se mi podařilo najít sama sebe, od teďka mi neříkej Romane, ale Hedviko a mluv se mnou jako se ženou. Uvědomila jsem si, že už se nebudu dál donekonečna přizpůsobovat a dělat to, co se ode mě očekává. Našla jsem v sobě vnitřní svobodu a začnu žít novým životem. Rozvedu se s tebou, klidně ti nechám děti v péči a časem se i odstěhuju. Ale dokud si nenajdu nějaký pořádný bydlení, budu žít u vás, ty mě nemáš právo vyhodit. A i pak budu trvat na tom, abych se mohla s dětma pravidelně vídat. Všechny ty deprese mám už za sebou a začínám bejt zase šťastná. Teď ti pošlu selfíčko, abys viděla, jak vypadám a až se za tejden vrátím, začnu se připravovat na tu operaci…“
Dál jsem ho, nebo vlastně ji, teď nevím, jak tomu mám říkat, ani nenechala mluvit. Bylo mi jasný, že už nejspíš nemám šanci na tom nic změnit, tak jsem se spěšně rozloučila a přerušila hovor. No a za minutu mi přišla fotka, na který vypadá jako taková divně hranatá mužatka. Ženskej odbarvenej účes, příšerně zmalovanej obličej, tmavorudý dlouhý umělý nehty, vycpaný prsa ve světlemodrejch šatech a na nohou lodičky.
A to už je asi tak celý. V tuhle chvíli sedím v kuchyni na židli, mám před sebou silný kafe a bráním se sama sobě, abych si nepřipadala úplně odepsaná. Ale nebrečím, spíš jsem naštvaná a přemejšlím, jak dál. Je mi jasný, že na nějaký plány do budoucna teď není vhodná doba, budu to muset řešit jedno po druhým. Můj první úkol je připravit děti na to, že za tejden se jim z tý zahraniční cesty nevrátí jejich milovanej táta, ale nějaká bůhvíjaká… No, ještě přesně nevím, jak to udělám, ale rozhodně jim budu muset říct pravdu a přitom nechci bejt na nikoho zlá…
(prosinec 2019)
