Reklama
 
Blog | Jan Pražák

Žena potřebuje být dobývána

Instinktivní živočišná povaha se mi stala prokletím. Kdybych dokázala jednat uvážlivě, s rozmyslem a být pragmatičtější, mohla jsem žit spokojeným životem po boku Jindřicha, který by mě nosil na rukou.

S Jindřichem jsem se znala od dětství, byl proti mně o pár let starší, bydlel naproti v naší ulici a patřil do stejné party jako já. Když jsme si přestali hrát na policajty a zloděje, později puberťácky tajně kouřit za boudou a opovrhovat příslušníky opačného pohlaví, začali jsme společně chodit na různé tancovačky. Nastala doba milostného oťukávání, v naší partě se vytvořily dvojice, kluci a holky se navzájem spárovali a já se dala dohromady právě s Jindřichem. Nešlo o žádnou prudce vzplanuvší lásku, spíš jak jsme byli odevždy nejvíc spolu, tak to nějak vyplynulo samo od sebe.

Jenomže ono dát se dohromady nebylo vůbec takové, jaké bych si to představovala. Jednou jsem se při ploužáku přitiskla k Jindrovi trochu víc, abych ho nalákala na případné pozdější pokračování cestou domů. Začalo to slibně, vedli jsme se za ruce, pak natěsno okolo pasu, a když se ostatní dvojice vytratily, došlo na líbání. Jindra byl najednou hr, hr, začal mi rozepínat blůzku a sahat do podprsenky, já jsem mu zlehka odstrčila ruku a zjistila, jak mě tohle oddalování nesmírně fyzicky vzrušuje. „Dám ti všechno, ale musíš o to trochu bojovat,“ prolítlo mi hlavou, byla jsem celá nedočkavá, až se Jindra víc osmělí, ale nestalo se tak. To odstrčení ruky si nevyložil jako milostné kličkování, ale jako mé odmítnutí, asi si vzal do hlavy, že na mě bude hodný, omluvil se mi a úplně ochabnul ve své snaze si se mnou něco začít. Zbytek cesty domů jsme se už ani nevedli za ruce a Jindra mlel o všem možném, jakoby celou tu věc považoval za trapnost ze své strany a snažil se ji zamluvit.

Jindřich byl rovňák. Upřímný a čestný kluk, šikula s mozkem a navíc se líbil našim, kteří by nás nejradši viděli u oltáře. Já tohle všechno věděla a nebýt té příhody na cestě ze zábavy, snad bych si dala říct a možná i chvilku potom. Dala jsem mu ještě jednu šanci, ale dopadlo to nemlich stejně, a to byl pro mě konec. Představa manžela, na kterého budu čekávat nachystaná nahá v posteli, a on se na mě vrhne hned z první, byla pro mě nemyslitelná, i kdyby šlo o nejférovějšího mužského pod sluncem. Jindra to na mě nějak poznal a z nás se místo milenců stali přátelé. Možná to ode mě bude znít ošklivě, ale bylo mi příjemné si s Jindrou povídat a přitom vidět, jak strašně by mě chtěl, ale netroufne si udělat už ani sebemenší náznak.

Zato Michal byl jiný formát. Snad trochu floutek, možná toho vypil víc než ostatní, ale s ženskými to fakt uměl. Když jsem se dostala do jeho hledáčku, začala jsem tát jako sněhulák na jaře. Zatímco se mi Jindra snažil při prvním pokusu o sblížení nemotorně sáhnout do podprsenky, Michal mě začal dlaněmi hladit na bocích od pasu nahoru a zase dolů. Dráždivě mě přitom šimral nehty, pak jakoby omylem zavadil o ňadra a já mu ty ruce v náznaku odmítnutí posunula dolů. Nevzdal to, k bokům přidal záda a břicho, ňadra objížděl jedním prstem naschvál tak, aby se jich ani nedotknul a já byla najednou tak vzrušená, že jsem sama nažhaveně čekala, až se k nim vrátí. Jak to celé skončilo, si asi dovedete představit.

Byla jsem beznadějně zabouchnutá, odstěhovala se k Michalovi na druhý konec našeho města do jeho bytu, ve kterém mě snad každý den opakovaně a s nevyčerpatelnou fantazií dobýval, až jsme si z toho upletli Verunku. Jenomže takové malé dítko mě samozřejmě posunulo někam úplně jinam, já najednou přestala mít čas, chuť a energii na nějaké milostné dovádění, Michalovi to začalo chybět a našel si jinou. Sice se to přede mnou snažil zpočátku utajit, ale já mu na to přišla, hodila jsem mu to na hlavu a on mi s nonšalancí sobě vlastní odvětil, že se vlastně nemám co divit, když se mnou skoro nic není. Načež se ve mně vzedmula hrdost, sbalila jsem se i s Verunkou a odešla zpátky ke svým rodičům. Mámo, táto, díky, nesli jste to tehdy statečně a snažili se mi nedat najevo, jak jste zklamaní.

Jindra se za těch pár let mé nepřítomnosti moc nezměnil. Sice stačil dostudovat a najít si slibné místo, ale povahově zůstal stejný. Potkal mě hned druhý den s kočárkem v parku, spíš si myslím, že hlídal, až nás tam s Verunkou uvidí a pak se jako náhodou ukáže. Nechal si ode mě povyprávět, jak jsem to měla s Michalem, tvářil se účastně, prohlásil, jak jsou někteří chlapi nezodpovědní, politoval mě a pak řekl větu, kterou si budu pamatovat snad do smrti: „Moničko, teď můžeš zapomenout na všechno špatné, nastěhujte se obě ke mně, já se o vás postarám a vůbec mi nebude vadit, že není Verunka moje, budu ji mít za vlastní a budeme všichni šťastní.“

Já jen vytřeštila oči, zablekotala něco ve smyslu, že je to na mě moc kách, musím si to rozmyslet a prchla jsem domů nakrmit malou, která tak jako tak už začala nabírat. Rozum mi radil „ber všema deseti, budeš do smrti za vodou,“ ale nešlo to, Jindru jsem měla zaškatulkovaného jako kamaráda a sex s ním jsem si nedokázala představit. Jeho nabídku jsem odmítnula hned další den, byl smutný a zklamaný, ale poznala jsem mu na očích, že to vlastně čekal.

Pak přišel Tomáš. Rozvedený bezdětný chlapík, který mě dobýval úplně jinak než Michal. „Moniko, domluv se s vašima, ať ti ohlídají Verunku, zvu tě do restaurace na večeři. A hezky se oblékni, ať ti to sluší.“ Tomáš pro mě přijel autem, byl v kvádru a vypadal neodolatelně jako nějaký pan král. Z restaurace se vyklubal penzión, z večeře opulentní hostina, po níž následoval tanec pro dva v salonku. Pugét rudých růží pro mě, z nichž jednu si Tomáš vložil při tangu do úst. A pak intimní pokoj se svíčkami a s další romantickou hudbou… Mám pokračovat? Asi netřeba, další průběh večera si určitě domyslíte sami.

Jó, Tomáš. Žili jsme spolu mnoho let, a i když každé další milostné dobývání už nemohlo být s tak obrovskou parádou jako to první, vždycky si na mě něco vymyslel, aby tomu dodal noblesu. A představte si, že jsme si v posteli vykali, zažili jste někdy něco takového? Jestli ne, tak to vyzkoušejte a pochopíte, že jsem se v jeho náručí cítila jako královna. Jó, Tomáš. Taky mě nakonec opustil. Nepřebrala mi ho jiná, kdepak, sebral mi ho ten nahoře a vzal si ho tam, odkud už není návratu. Bylo to nenadálé, tragické, rychlé a já zůstala zdrcená. Se dvěma tehdy už dospělými dětmi, Verunkou od Michala a Martinem od Tomáše. S duševní podporou našich jsem tentokrát nemohla počítat, ti už byli v té době oba na pravdě boží.

Vrátila jsem se do domku po rodičích a hádejte, koho jsem objevila naproti přes ulici. Ano, byl tam Jindra, bydlel sám, nikdy se neoženil. Jindra hodný kamarád, který mi vyprávěl, že měl v životě pár vztahů, žádný mu nevydržel, každá ho jen využila a pak od něj odešla. Jindra hodný kamarád, který mi teď pomáhá, když třeba potřebuju vymalovat nebo předělat koupelnu, já mu za to uvařím pořádný oběd nebo vyžehlím košile. Jindra hodný kamarád, se kterým se scházíme na kafe a na kus řeči, pokaždé se na mě toužebně kouká, i když dobře ví, že z toho nikdy nic nebude.

Ale nemyslete si, i když už nejsem nejmladší, úplně bez milostného dobývání jsem nezůstala, to bych ani nebyla já. Prozradím vám to, ale nesmíte to nikomu říct, Karel totiž není tak úplně volný. Občas mě přijde navštívit a dobývá mě svým charizmatem. Stačí mu, aby se na mě podíval, promluvil nebo mě letmo jakoby náhodou pohladil a hned mě má celou roztouženou, vzrušenou a nachystanou. Když pak ode mě odejde, tak sotva za ním zaklapnou dveře, už se těším a nemůžu dočkat, až se zas objeví.

A Jindřich? Ten o Karlovi samozřejmě ví, ale přede mnou se tváří, jakoby neexistoval a snaží se, abych nepoznala, jak na něj tajně a skrytě žárlí. Já vím, možná si o mně myslíte, že jsem na Jindru krutá, ale když on je na mě tak strašně hodný. Tak Jindro, promiň, kdybych nebyla taková potvora, mohla jsem s tebou prožít klidný život, udělal bys pro mě všechno a já bych neměla žádné starosti. Ale kdyby mi pánbůh dovolil začít znovu a dal na vybranou, neměnila bych a šla stejnou cestou.

Reklama