Čekala, jestli se David pro tu knížku zastaví. Její manžel Pepa ji pro něj přinesl, ale musel odejít dřív, než byli původně domluvení. Uložila ji schválně do nejspodnějšího fochu a nervózně usedla do křesla. Dnes anebo nikdy.
Už dlouho to mezi ní a Davidem jiskřilo, ale ani jeden z nich doposud nenašel odvahu k prvnímu kroku. Ona byla přece šťastně vdaná a on o tom dobře věděl. Konečně zaslechla tlumené zabouchnutí dveří protějšího bytu, kroky na chodbě a vzápětí zvonek.
„Davide, pojď dál,“ snažila se o veselý neutrální tón. „Pepa ti tady tu knížku nechal, ale už musel vyrazit s klukem na badminton. Je někde tady dole… Kam jí jen mohl strčit?“ V hlubokém předklonu se ve volných letních šatech pomalu přehrabovala v knihovně, jakoby nemohla najít svazek, který tam před pár minutami sama dala.
Už, už si myslela, že se David k ničemu neodhodlá, když za sebou uslyšela pár tichých kroků a ucítila pevný stisk jeho dlaní na bocích, jak si ji chtěl přitisknout do klína. Vymanila se z jeho sevření, otočila se k němu čelem a oběma rukama ho vzala za zápěstí: „Davide, ne, to přece nemůžeme… Já jsem…“ Zmlkla a s pootevřenými ústy mu dychtivě zírala do jeho vážné tváře.
Váhal jen zlomek vteřiny. Pak ji uchopil v pase a vysadil si ji na jídelní stůl.
Hltala jeho milování. David byl prudký a zároveň něžný. Hrnul se přes peřeje, ale přitom nepospíchal, dokázal číst reakce jejího těla. Měla pocit, jakoby se celý vesmír propadl do neznáma a zůstali pouze oni dva se svou vášní. Nic takového se svým Pepou nikdy nezažila. Vždycky toužila, aby se jí její vlastní manžel takhle divoce zmocnil, ale pokaždé to bylo jen o dlouhém přemlouvání z její strany a pak o kratičkém sobeckém uspokojení ze strany jeho.
„Davide, co jsme to provedli? Tohle se nesmí nikdo dozvědět! Rozumíš, nikdo! Nikdy!“ Šeptala a ještě se celá chvěla.
„Nedozví, Věro, to bych se nechal radši zabít.“ Jemně ji držel za obě ruce a nemohl od ní odtrhnout oči. Až když mu dala najevo, že už je čas, tak se s prstem na ústech tiše vzdálil.
Ležel na zádech, civěl do stropu a nemohl usnout. Tušil, že dokud bude smět po maličkých doušcích upíjet z Věřina zakázaného poháru, nikdy neotevře láhev žádného jiného vína.
***
Vytvořili si s Věrou systém nenápadných signálů. Když našel David ve schránce lísteček s úhledně napsaným číslem, věděl, v kolik má za ní přijít. V daný čas čekal u telefonu a vyrazil teprve poté, když se ozvalo krátké zazvonění třikrát za sebou jako potvrzení, že je čistý vzduch. Milovali se tak jednou za týden, za čtrnáct dní, třeba když Pepa vyrazil s klukem ve dvou za sportem. To se pak jeden druhého za těch pár krátkých tajných chvil sotva dokázali nabažit, ale nikdy se nezmínili o Věřině rozvodu nebo nějakém jiném řešení.
Jinak se ti tři stýkali čistě jako běžní sousedé na jednom patře. Pozdravení, občas pár slov na chodbě, tu a tam krátký skok na kafe, vánoční přání. Naposled se Pepa Davidovi pochlubil ve výtahu, že se mu konečně podařilo sehnat tu novou Škodovku Favorita a že se těší, jak s ní hned následující víkend vezme kluka na hory. „Věrka nelyžuje, tak chce gruntovat a nás dva poslala samotné. No, aspoň si uděláme chlapskou jízdu,“ dodal na závěr a zmizel doma. David jen tiše zalitoval, že zrovna tenhle víkend musí za rodiči na venkov, slíbil jim pomoct s malováním.
***
Venku u rodičů makal jak o závod, v neděli po poledni byl hotov, rychle se rozloučil, skočil do auta, aby se domů vrátil co nejdřív. Lísteček ve schránce nenašel, doufal, že Věra uslyší bouchnutí jeho dveří, že bude ještě sama, že stihnou pár žhavých okamžiků. Ještě se ani nestačil zout a už byla u něj. Už, už ji chtěl obejmout, strhnout do náručí. Už, už se k ni vrhal, zoufalý výraz její tváře ho v poslední vteřině zarazil.
„Davide, nech mě, proboha, počkej, máme strašnej průšvih. Davide, prosím tě, pomoz, volali z hor ze špitálu, kluci měli bouračku. Moc mi toho neřekli, mám tam hned přijet.“
Okamžitě dokázal přepnout, roztouženého milence v sobě zadusil, naložil Věru do svého auta s ještě nevychladlým motorem, a vyrazil.
Blikající zářivky proťaly svým syrovým bílým světlem nedělní podvečerní šero strohých nemocničních chodeb. Modré úbory pobíhajících sester a bílé pláště službu konajících doktorů. V jednom pokoji vyděšený kluk s pár ošetřenými šrámy na obličeji a se zasádrovanou rukou. A v dalším… Tam na ARO… Nepustili Věru s Davidem dovnitř, po chvilce čekání vyšel ven lékař s vážnou tváří. Nedokázali Pepu zachránit, před pár minutami podlehl mnohočetným vnitřním zraněním.
Pepa přecenil své síly v novém autě, riskoval, chtěl stihnout projet nechráněný přejezd před blížícím se vlakem. Nebo si těch rudých světel možná nevšiml, to už se nikdy nikdo nedozví. Nepřipoutaný kluk měl paradoxně z pekla štěstí, náraz otevřel dveře a vyhodil ho z auta včas ven, než stihla lokomotiva sešrotovat celý vůz.
***
David s Věrou by se už nemuseli před nikým skrývat, ale přesto se nedokázali jeden druhého dotknout. Už nebyli tajní milenci, ba ani běžní sousedé, během každodenních kontaktů se z nich po krůčcích stávali bližší a bližší přátelé. David jí a jejímu klukovi pomáhal slovy i činy překlenout ztrátu manžela a táty. Věře se postupně stal nenahraditelným člověkem, po kterém čím dál, tím častěji zatoužila, ale nedokázala najít odvahu vyjít ze svého smutku. Též David se do ní při každodenních kontaktech toužebně pohledem vpíjel, ale ohleduplnost mu nedovolila překročit pomyslný dříve již tolikrát pokořený práh.
Až jednou po čase zazvonil pátečního večera telefon.
„Davide, kluk jede zítra se třídou na výlet, zastav se, budu tě čekat s obědem. Přijď přesně v deset, dáme kafe, něco pro tebe mám.“
Přešel chodbu, dveře Věřina bytu byly na malou škvírečku pootevřené. Tiše vešel a našel ji v kuchyni, jak v jen průsvitné noční košilce skloněná nad šálky pomalu a beze spěchu kovovou krabičku s voňavou kávou otevírá.
Koutkem oka zaregistrovala jeho stín. Myšlenkami se vrátila k té dávné knížce, jíž tehdy naoko v knihovně nemohla najít. Odložila krabičku s kávou a čekala jen kratičkých pár vteřin. Pak zas ucítila pevný stisk jeho horkých dlaní na svých bocích. Vesmír se opět propadl a zůstali jen oni dva se svou vášní. Divokou a něžnou, vše beroucí a víc než vše dávající.
***
Už je to strašně dávno, dnes je kluk dospělý a daleko za horami žije se svou vlastní rodinou. A David s Věrou? Jemu prokvetly vlasy stříbrem, jí se třpytí zralost v hlubokých hnědých očích.
Buďme vůči nim diskrétní, možná si zrovna teď po krásném milování vychutnávají svou lahodnou kávu ve dvou.
