„Markétko, teď za mnou radši večer nejezdi, řádí tady nějakej úchyl,“ varoval mě tatínek do telefonu ustaraným hlasem. Bydlí na druhým konci našeho města, po maminčině smrti zůstal sám v maličký garsonce a ven už skoro nevychází.
Tátovi je přes osmdesát, chodí o berlích, oči mu už taky moc nesloužej a já ho obdivuju, jak je samostatnej. Zbyla jsem mu jediná, nabídla mu, aby se nastěhoval ke mně, ale on o tom nechce ani slyšet, prej že by mi tady překážel. Tak za ním aspoň jezdím, jak je to jen možný, uvařit, sám by se odbejval, poklidit a tak, prostě s ním pobejt. Záleží, jak mám šichty, teďka to zrovna vychází tak blbě, že se k němu dostanu až večer.
A tak jsem vyrazila, přestože mě ukecával, abych to nechala, až budu mít volnějc. „Markétko, ten parchant se tu v tomhle tejdnu objevil už třikrát, pokaždý si v tom tmavým zanedbaným parčíku počkal na ňákou osamělou ženskou, která šla večer od zastávky k našemu odlehlýmu činžáku. Odhaloval se tam před nima, měl oplzlý kecy a chtěl je ošmatávat, ale zatím mu naštěstí všechny stačily utýct, tak radši počkej a přijeď, až budeš moct za světla. Lidi na něj už volali i policajty, ti dorazili, nikoho nenašli, tak zase odjeli s vejmluvou, že tam přece nemůžou nikoho postavit na celou noc.“
Tohle fakt nemám ráda, takovou sortu chlapů znám. Tak dobrá, já vám to teda povím celý. Přes deset let jsem dělala na privátě, abych se dostala z nevětších dluhů a tohle byli nejhorší zákazníci. Navenek drsňáci, co si myslej, že se před nima my ženský budeme třást strachem, ale uvnitř pose… ne, podělanci. Budu se před váma snažit mluvit slušně, i když to chvilkama bude asi těžký. No nic, teď už tuhle práci naštěstí dělat nemusím. Normálně prodávám v jednom velkým krámě, kterej tady nebudu jmenovat a snažím se sama sobě namluvit, že je ze mě v padesáti konečně zase slušná ženská. Ale promiňte, to jsem odbočila, jen jsem vás chtěla dostat do obrazu.
Byl večer po desátý hodině, já vylezla z autobusu a byla ustaraná. Ne kvůli tomu úchylovi, ale kvůli tatínkovi. Měl v telefonu takovej divnej hlas, jakým mluví pokaždý, když je smutnej a stejská se mu po mý mamince. Snažil se to přede mnou nedat najevo, ale já to spolehlivě poznám, vždyť ho znám celej svůj život a vím, jak ji měl rád. Kdybych se od něj chtěla vrátit posledním autobusem, mohla bych u něj bejt jen slabou hoďku, tak jsem špekulovala, že u něj přespím a ráno si přivstanu do práce.
No a jak jsem tak zamyšleně procházela tím parčíkem, tak na mě ten úchyl vybafnul. Jednou rukou mě čapnul za vlasy, druhou si rozhrnul kabát a vytáhnul ho. Cejtila jsem z něj alkohol a bylo mi jasný, že se posilnil, aby dostal kuráž na jiný věci, než jaký předvedl těm předchozím třem ženskejm. Tlačil mi hlavu ke svýmu rozkroku a chtěl, abych mu, no asi víte co, jinak, že mě prej zmlátí.
Jak jsem to napůl čekala, tak jsem se ani nestačila leknout a celkem jasně viděla, že v tuhle chvíli mám několik možností:
Začít se bránit a řvát – blbost, to bych ho akorát vyprovokovala.
Pořádně ho do něj kousnout – nebezpečný, mohl by mě praštit.
Udělat to, co po mně chtěl – tak to teda, ani náhodou.
Anebo začtvrtý, jak mi ho strčil pod nos, tam mě napadlo toho chlapa prostě šoknout a udělat něco, co rozhodně nečeká.
„Milej pane, co mi to tady předvádíte za trpaslíčka, to si fakt myslíte, že s tímhle prckem ňákou ohromíte? Ha, ha, ha, no vy jste teda fakt dobrej, kterýmu předškolákovi jste ho šlohnul, prosím vás?“ Jak mě držel za vlasy, překvapením maličko povolil a mně se podařilo stočit hlavu nahoru. Rozchechtala jsem se mu do očí a jen tak zlehka do tý jeho chlouby pohrdavě cvrnkla nehtem.
Zarazil se, úplně mě pustil a vejral na mě jak na solnej sloup. Jo, mohla jsem se otočit a zdrhnout, ale přišlo mi líto těch třech ženskejch přede mnou, který na tom samým místě vyděsil, tak jsem se rozhodla, že si ho vychutnám. A vzpomněla jsem si na ty svý dávný divný zákazníky, jak na ně stačilo trochu ostřejc houknout a hned začali bejt krotký.
„Ták, milánku,“ protáhla jsem pomaličku a pak pokračovala už o dost přísnějc, abych mu dala jasně najevo, kdo tady poroučí: „za tohle tě teďka pěkně potrestám.“ Nakonec jsem ukázala prstem ke svejm nohám a zařvala jak frajtr na buzerplace: „Na kolena a líbat boty!“
Začal couvat, zakopnul o nějakej bordel, uklouznul, natáhnul se na záda jak širokej, tak dlouhej a začal škemrat: „Mů… můžu odejít?“ Já si v ten moment vzpomněla na tátu, jak kdysi vyprávěl, že na vojně se muselo říkat: „dovolte mi odejít“ a málem jsem vypadla ze svý role. Ale ne, dobrý, udržela jsem tu dominu.
Šlápla jsem mu na hrudník, trochu přitlačila a zarejdila patou, aby to cejtil a špičku posunula vejš: „Jo, pse, propustím tě, ale napřed splníš můj rozkaz. Políbit, říkám to naposled!“ A ještě jsem přidupla krapet víc. No a ten hnusnej ouchyl, co se tam v tom parčíku odhaloval a vyděsil už několik ženskejch, mi teď tu zablácenou špičku boty poslušně políbil.
Já už se s tím mizerou nechtěla dál zdržovat, potřebovala jsem za tatínkem. Tak jsem ho milostivě propustila se slovy, že si to ohlídám a jestli ho tam ještě jednou uvidím, bude to mít setsakra špatný. Jó, nemejlila jsem se, byl to podělanec, zdrhal tak, že si ani nestačil zapnout ten svůj kabát.
Ne, nebojte, tátovi jsem to neřekla. Nikdy jsem mu neprozradila ani ty svý léta na privátě, nechtěla jsem mu přidělávat starosti, už tak měl dost svejch. S nemocnou maminkou a tak, ale promiňte, to sem asi nepatří. Ten večer jsme byli hodně dlouho vzhůru, vzpomínali na ni a bavili se o tom, že jestli nás odtamtud seshora vidí, tak je spokojená, jak jsme spolu. Když jsem ráno odcházela do práce, tak už táta nebyl smutnej a já byla moc ráda za ten náš krásnej dlouhej večer.
