Reklama
 
Blog | Jan Pražák

Ty jsi navenek drsňák a uvnitř úplnej citlivka, chlape

Tahle věta k nám náhodou dolétla od stolu štamgastů, když jsme včera po práci skočili s Maruškou na jedno orosené. „Tak tohle platí přesně o mně, akorát v ženským vydání,“ zamyslela se moje krásná společnice barokních tvarů a věnovala mi posmutnělý úsměv.

„Víš, Honzo,“ zadumaně se dlouze napila malého piva, „okolí mě má za bůhvíjak sebejistou suverénní ženskou, dokonce i ten můj Franta si to o mně nejspíš myslí, ale není to pravda.“

Tyhle pocity dobře znám. Člověka občas něco vnitřně raní, on chce zachovat dekorum a nedat na sobě nic znát, ale přitom se kvůli tomu trápí. Maruška měla splín a mně bylo jasné, že se to z ní musím pokusit nějak dostat ven. Zlehka jsem se dotkl její ruky a podíval se jí do očí: „Maruško, jestli chceš, zkus mi to říct, vždyť já vím, že jsi citlivá holka.“

Maruška hodila hlavou, až se její blonďaté vlasy měkce zatřpytily a váhala, jestli má na chvilku odložit tu skořápku, která chrání její duši. Pak si rukou přihladila neposednou kadeř, která jí padala do očí: „Tak jo, Honzo. A když se ti bude chtít, tak o tom klidně pak napiš, ať to lidi o mně vědí, třeba si to nakonec přečte i Franta. Ale teď nám objednej ještě po jednom, ať se mi líp povídá. Mně zase radši jenom malý.“

***

Honzo, jak mám ty problémy s páteří, tak mě to poslední dobou začalo víc trápit a doktor mi doporučil cvičení. Objednala jsem se někam do Karlína a včera jsem tam byla poprvé. Těšila jsem se, jak mi to pomůže. Jela jsem metrem, vystupovala jsem na Křižíkový a uprostřed dveří ti stál takovej mladík se sluchátkama v uších, kterej se vůbec netvářil, že by chtěl uhnout a nechat mě projít. Nevím, možná si mě nevšimnul, já přemýšlela, jak budu hledat adresu toho cvičení a trochu jsem do něj vrazila, abych se dostala z vagónu ven. Chtěla jsem se mu omluvit, tak jsem se otočila a zaslechla, jak si tak pro sebe nadává: „To nemůžeš dávat pozor, bábo tlustá!“ Ne, že by to říkal přímo mně, ale já ho slyšela a měla rázem po náladě. Napřed jsem mu chtěla odseknout, že tam nemá co překážet, když lidi vystupujou, ale pak jsem se na to vykašlala a šla dál.

„Bábo tlustá,“ mi řekl, představ si to, Honzo. A já si uvědomila, že má vlastně pravdu. Pořád se nemůžu do ničeho vejít, když pospíchám, tak funím a všechno se na mně třese. Bůhví, jestli kvůli tomu nemám ty svoje problémy s páteří… Ne, Honzo, nepřerušuj mě, vím, že to asi myslíš vážně, když tvrdíš, že se ti líbím taková, jaká jsem. Ale já fakt nejsem modelka a když to na mě přijde, tak mě to začne trápit. Jsem ženská po přechodu a těžko s těma kilama bojuju.

No dál, Honzo, na tom cvičení to byla taková legrace. Trapná legrace, teda aspoň pro mě. Terapeut byl svalnatej chlapík, že by mohl lámat skály a šteloval mě do různejch pozic na cvičení. Postavil mě k ribstoli, řekl, abych dala jednu ruku nahoru a druhou dolů, napnula se a pak ty ruce zas vyměnila. Potom jsem cvičila protahování na žíněnce a nakonec, to se podrž, jsem si musela kleknout na čtyři a různě protáčet hlavou a celým trupem. Mně ti to tak zoufale nešlo a jak mi ještě zněla v hlavě věta toho kluka z metra, tak jsem na sobě cejtila každej gram a před tím svalovcem si připadala strašně trapná. Zvlášť, když jsem klečela na těch čtyřech, to jsem ti cejtila, jak se mi napínaj tepláky přes zadek.

No nic, Honzo, promiň, že tě tady tím krmím, ale ještě ti řeknu, jak byl se mnou ten fyzioterapeut trpělivej. Když viděl, že mi to nejde, tak mi nabídnul, že mě v těch pozicích vyfotí mým mobilem, abych pak doma věděla, jak mám sama cvičit. Ne, nezlob se na mě, ty fotky ti neukážu, ale jedno ti povím. Sice nevím, jestli mi to bude něco platný, ale to cvičení budu dělat doma poctivě každej den. Nejlíp, když nebude Franta doma nebo když bude spát, aby mě u toho neviděl. A ty, Honzo, ty mi slib jednu věc. Slib mi, že pokaždý, když spolu budeme mluvit, tak se mě zeptáš, jak dodržuju tohle svý předsevzetí. A že mi pořádně vynadáš, kdybych ti snad řekla, že to nějak flákám.

Tak a to je všechno, Honzo. Teď už to o mně víš, tak si s tebou ještě dám malýho panáka a pak půjdu domů. Ať můžu cvičit, než přijde Franta, dneska má dlouhou.

***

Při posledních Maruščiných větách bylo znát, jak se ta dáma zase dostává zpátky do formy. Její posmutnělý výraz se vytrácel a nahrazovalo ho odhodlání. Když po mně chtěla slib, abych ji kontroloval v tom cvičení, tak se jí šibalsky zablesklo v očích. Ale já věděl své, tušil jsem, že by to potřebovalo ještě nějakou třešničku na dort jejího sebevědomí. A přihrál mi ji sám osud.

Dveře lokálu se otevřely a dovnitř vplul koráb v ženském vydání. Mladá paní, které zbývalo do přechodu nejmíň dvacet let, ale která byla vůči Marušce nejmíň dvojnásobně prostorově výrazná.

Moje společnice tu korábovou paní nemohla vidět, protože seděla zády. Tak jsem se k ní naklonil přes stůl: „Maruško, nenápadně se otoč, teď něco uvidíš.“ Maruška dělala, jako že něco hledá v kabelce, kterou měla zavěšenou přes opěradlo židle. Přitom po očku sledovala, jak ta korábová paní pluje hospodou, až dopluje ke stolu a usedá na židli, která zaúpí a zlověstně zapraská pod její tíží.

Já vím, bylo to od Marušky ošklivé, ale když se otočila zpátky, musela si dát ruku před pusu, aby se nahlas nerozesmála. Až když jsme odcházeli, tak teprve venku před hospodou jsem zaslechl její smích. Ne, Maruška se nesmála té korábové paní, smála se téhle chvíli a měla radost, jak ze sebe dokázala setřást svůj splín.

Když jsme se loučili, tak jsem si vůči Marušce dovolil nehoráznost, hodnou přísného potrestání. Zlehka jsem jí přejel rukou po jednom z jejích širokých boků a řekl s naprosto vážnou tváří: „Maruško, tohle je ten nejkrásnější přírodní útvar, který jsem kdy v životě viděl.“

„Zlobíš!“ Střelila po mě pohledem. Vím, že mi to ta krásná plnoštíhlá dáma nějakým způsobem brzy vrátí, ale jsem si jistý, že na mě tenhle hřích nikomu neprozradí.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama