Reklama
 
Blog | Jan Pražák

To už se nesmím doma ani pořádně najíst?

Před Silvestrem jsme si udělali s Maruškou takové příjemné posezení v naší oblíbené kavárně. Pomaličku jsme ucucávali turka, ďobali větrník a přeli se, kdo z nás se na Vánoce víc přecpal.

„Budu s tím muset přestat,“ Maruška si zadumaně prohlížela faldíky na svém břiše. „Zase jsem přibrala, nechceš za mě dojíst ten větrník?“

„Dík, nechci.“ Odmítl jsem. Zahleděl jsem se na květované šaty, volně obepínající její krásnou barokní postavu a pokusil se o žert: „Mám přece svůj. A vůbec, když nebudeš pořádně jíst, zhubneš a přestaneš se mi líbit. Nakonec ještě přestaneš vařit a jak k tomu potom přijde tvůj Franta?“

„No, dobře, dobře, když to říkáš ty.“ Marušce se viditelně ulevilo a honem stáhla zpátky na svou stranu stolku talířek s nakousnutým větrníkem, který před chvilkou nenápadně posunula mým směrem. „A když jsme u toho jídla a Franty, tak ti něco povím, to se budeš smát.“ Tyhle chvilky Maruščiného vyprávění prostě miluju. Tak jsem si jen pohodlně natáhnul nohy pod stolek a zaposlouchal se do jejích slov.

***

Pár let zpátky před Vánocema mě chytlo jedno z těch mějch hubnoucích období. Cukroví jsem dost odflákla, udělala ho málo, vanilkový rohlíčky byly prakticky bez cukru, úly a podobný sladký kousky jsem vynechala úplně. Na bramborovej sálat jsem si našla nějakej „fit“ recept a udělala ho hodně odlehčenej. Místo majolky lehkej jogurt, žádný vajíčka a málo brambor.

No, počkej, Honzo, nekoukej se tak na mě, vždyť mi to samotný přišlo divný. Ale když jsem se jednou rozhodla pro to hubnutí, tak jsem to nechtěla měnit. Frantovi se to taky nelíbilo, to víš, je zvyklej se pořádně nadlábnout, zvlášť o Vánocích. Ale zezačátku se držel a statečně ty moje novinky konzumoval.

Den před Silvestrem měli s chlapama z práce rozloučení se starým rokem a šli někam do hospody. Nevím přesně, co se tam stalo, ale Franta se vrátil hrozně brzo a byl naprdnutej. Asi tam blbě vařili nebo co, ale jakmile přišel, začal se shánět po nějakým jídle. Ale to víš, já jak jsem hubnula, tak jsem neměla nakoupeno, aby mě to nesvádělo. Franta prohrábnul lednici, něco zabručel a dojel zbytek toho odlehčenýho salátu, byly ho tam asi tři polívkový lžíce. Pak se začal shánět po cukroví a našel jen pár posledních lineckých kousků. Zakroutil hlavou, zeptal se, jestli nemáme aspoň pivo na zapití a já mu odpověděla, že ne, protože to jde na váhu.

Pak si sednul na židli za prázdnej kuchyňskej stůl a řekl jen jedno slovo: „Marie!“

A mně bylo jasný, že půjde do tuhýho. Takhle mě oslovuje, jen když je na mě naštvanej. Tak jsem řekla jen: „Ano, miláčku?“ A dala si záležet, aby ten otazník na konci byl pořádně zakroucenej.

A Franta spustil: „To už se nesmím doma ani pořádně najíst? Chlapi v hospodě se kasali, jak jim ty jejich ženský o Vánocích laskaly žaludky pořádnejma porcema poctivýho jídla a my jsme tady jako u chudejch. Marie, ty mi to snad děláš schválně a kvůli tomu svýmu hubnutí mě trápíš. Bože, jak já bych si dal pořádnou poctivou domácí buchtu, umíš ty je vůbec ještě upíct? Promiň, ale jdu si lehnout, abych ten hlad trochu zaspal.“ Franta zmizel do koupelny a já jenom naprázdno polkla.

Honzo, ty dobře víš, že jsem hodná ženská. Ale na svoje kuchařský umění si nenechám šáhnout, a jakmile mi ho někdo pohaní, tak se neznám. I kdyby to měl schytat můj vlastní manžel. Druhej den na Silvestra šel Franta do práce, já dobírala dovolenou, tak jsem se rozhodla, že mu ten poslední den v roce pořádně osladím. A to doslova a do písmene.

Hned ráno jsem sedla do auta a zajela doplnit zásoby. Cestou zpátky jsem se stavila v pivovaru kousek od nás a koupila pořádnou dávku tý jejich fajnový extra chmelený nefiltrovaný vánoční třináctky. Doma jsem se pustila do díla. Upekla jsem pekáč čuníků, to jsou ty malý klobásky, zabalený v lístkovým těstě, co se po nich může Franta utlouct. A k tomu dva pořádný plechy makovejch buchet, ty on má nejradši.

Večer ten můj přišel dost pozdě a už jak si svlíkal kabát, tak začal: „Podělala se roční závěrka, tak jsme tam s Milanem ztvrdli.“

Já držela nenápadně za zádama mísu těch čuníků a jak chtěl Franta pokračovat, tak jsem mu jednoho rovnou nacpala do pusy: „Marie, jak tě znám, určitě budu ceuýho Siuvestua vo huadu a…“ Ani nedokončil větu, zmlknul a začal žvejkat. Honzo, co ti mám povídat, na ten jeho překvapenej výraz do smrti nezapomenu. Jen nevěřícně zakroutil hlavou a z naprdnutýho chlapa se během vteřiny změnil ve spokojenýho mužskýho. Svlíknul si ten kabát, šel se vyčůrat na záchod, umejt si ruce do koupelny a převlíknout se do domácího. Honzo, já běhala všude za ním, v jedný ruce tu mísu s čuníkama a ve druhý půllitr s lahodnou třináctkou. Furt jsem ho krmila, dokonce i když si držel pinďoura nad mísou.

Pak si sednul do obejváku, odfknul, utřel si pusu do ubrousku a nevěřícně na mě vytřeštil oči: „Maruško, ty jsi zlato, máš to strašně dobrý, ale počkej, nech mě trošku odpočinout.“

Mísa od čuníků byla prázdná a já se nedala: „Miláčku, ani si nesedej a pojď se mnou, mám pro tebe sladký překvapení.“

Honzo, v tu chvíli byl Franta tak zmatenej, že špatně pochopil, co myslím tím sladkým překvapením a namířil si to do ložnice. Jenomže já ho popadla za ruku, na místě otočila, odvedla do kuchyně a posadila ke stolu na tu židli, ze který mi den předtím vynadal, že nemá co jíst. Otevřela jsem špajzku, vytáhla první dávku pořádně pocukrovanejch makovejch buchet, položila je před něj na stůl a řekla jen: „Chtěls buchty? Chtěl. Tak nekoukej a jez!“

A Franta jedl. Znám ho už pěknejch pár let a vím, že když vidí čerstvý křupavý buchty, tak nemůže přestat, i kdyby měl prasknout. A zapíjel je tou třináctkou, ta byla tak dobrá, že se hodila ke všemu. Honzo, já se v tu chvíli konečně dokázala vykašlat na to svý hubnutí a jedla s ním, akorát na jeho tři buchty stihla tak maximínlě jednu.

Chviklama to vypadalo, že Franta už nemůže, ale já si ho dobírala: „Miláčku, jen hezky papej, abys zas neremcal, že ti ani pořádně neuvařím. A pěkně bumbej, aby ti to hezky klouzalo do bříška.“

No, co ti mám povídat, Honzo, ještě nebylo ani devět hodin, Franta se s funěním odvalil na gauč a vytuhnul jak malý děcko. Když jsem ho o půlnoci budila, aby si se mnou přiťuknul na příchod novýho roku, tak jen zmateně koukal a ptal se, jestli je ráno a on musí vstávat do práce. Po přípitku zase hned usnul a spal skoro až do poledne.

K obědu si vzal jen pár lžic čočkovky, která ho konečně probrala. Celý novoroční odpoledne pěl chvalozpěvy, jakou má doma bezvadnou ženskou a pořád dokola se mi omlouval za ten výstup, kterej mi udělal den před Silvestrem. No a večer dorazil ty makových buchty a vůbec mu nevadilo, že už jich zbylo jen pár.

***

Maruška zmlkla a s gustem dorazila poslední sousto svého větrníku. „Jo, Honzo, abych nezapomněla, něco tady pro tebe mám.“

Ta dobrá žena se shýbla na svém křesílku a začala se přehrabovat v tašce, kterou měla postavenou na zemi. Výstřih květovaných šatů se jí trochu posunul dopředu a poodhalil její plná ňadra, ukrytá v bělostné podprsence, která se zahoupala jako dva květy hortenzie v jarním vánku. Radši jsem rychle odtrhl oči od té krásné podívané a dopil poslední kapičky svého turka. Ale Maruška mě vzápětí přivedla na jiné myšlenky:

„Honzo, letos jsem se zásobila předem, a abych toho svýho zase nepřecpala, tak jsem ti jich pár přinesla. Dejte si doma se Soňou, snad vám budou chutnat, tentokrát jsem upekla tvarohový.“ A na rozloučenou mi podala malý balíček buchet, které nádherně voněly i přes utěrku, ve které byly zabalené.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama