Víš, Maruško, už jsem si ani nemyslela, že dokážu bejt ještě někdy v životě šťastná. Toho smutnýho dne kdy, můj Vláďa spadnul ze skály, se mi úplně zhroutil život a já byla přesvědčená, že už se z toho nevzpamatuju.
Však jsem mu taky od samýho začátku říkala, jaký je to jeho lezení nebezpečný. Pokaždý, když někam vyrazil s tou svou partou, tak jsem se o něj třásla strachy. Celý noci jsem nespala a jen se modlila, aby se mi vrátil celej. Jenomže znáš to, co jsem taky mohla dělat s dospělým synem, kterej vždycky jen mávnul rukou, usmál se na mě a odpověděl: „Ale mami, prosím tě, ty toho naděláš. Vždyť vůbec nevíš, jak se tam navzájem jistíme a že se na sebe můžeme spolehnout. Na stěně to není jako tady dole, tam dejcháme jeden za druhýho.“ A tak mi aspoň musel slíbit, že bude na sebe opatrnej.
No a vidíš, nakonec došlo na ty moje strachy… Udělala bych cokoli, kdybych tomu tehdy dokázala zabránit… V půlce května Vláďa spadnul. Ne, Maruško, nebudu ti tady vykládat, jestli to byla něčí chyba nebo jen nešťastná náhoda. Vždyť já to sama ani přesně nevím a už asi nikdy nezjistím. Prostě se zřítil dolů a ošklivě si poranil hlavu. Vrtulníkem ho převezli do špitálu a on se od tý doby až do včerejška pořádně neprobral.
Vždyť jsi na mně viděla, jaká jsem byla vyřízená, Maruško. Bodejť bych nebyla, když mi doktoři řekli, že utrpěl vážnou zhmožděninu mozku s nejistou prognózou. Doufala jsem, že s ním něco udělaj, nějak ho daj rychle dohromady, ale oni ho jenom udržovali v umělým spánku a cpali do něj pořád nějaký léky.
Chodila jsem tam za ním každej den a vídala jsem jenom z dálky, jak tam bezvládně leží napojenej na přístrojích. Prosila jsem samotnýho primáře, aby mi toho kluka vyléčil, vždyť je to můj syn a mám jenom jeho. Snažil se na mě bejt milej, ale co mi to bylo platný, když mi pokaždý nedokázal říct nic jinýho než, že musíme čekat. Čekat a doufat.
Občas Vláďu z toho umělýho spánku probudili, ale on jenom koukal jako by neviděl, trochu se trhavě hejbal, nemluvil a nikoho nepoznával. Já už ztrácela všechnu naději a byla přesvědčená, že jestli mi umře, tak to nepřežiju. Skočím pod vlak a půjdu za ním.
Maruško a teď si představ, že včera mi zvonil telefon, kouknu a vidím, že mi volá ten primář. Úplně se mi zastavilo srdce… Myslela jsem, že už je konec. Ale on mi řekl tím svým profesionálně milým hlasem: „Paní Novotná, došlo k výraznému zlepšení. Váš syn začal komunikovat a ptal se po vás.“ Ani jsem ho nenechala domluvit, sebrala se z práce, jak jsem byla a letěla tam za ním.
Pustili mě až k němu, hned jsem ho chtěla vzít za ruku, ale řekli mi, abych byla opatrná. Tak jsem se vyděsila, lekla se, jestli mi ten primář říkal pravdu a nechtěl mě jenom chlácholit. Opatrně jsem kluka zlehka pohladila a on… A on… Maruško, promiň, že ti tady brečím…
Podíval se na mě a promluvil. Viděla jsem, s jakou nesmírnou námahou ke mně otočil oči, skoro neznatelně se usmál a řekl jen pár tichejch slov: „Maminko, mám tě rád.“ Potom chtěl říct ještě něco, ale zavřely se mu oči a on usnul. Normálním spánkem, Maruško, ne tím umělým.
Holka zlatá, ani nevíš, jak jsem od tý chvíle šťastná. Můj Vláďa bude žít, už to vím. Asi jsem na ty doktory byla nespravedlivá, dokázali mi ho vrátit, tak jsem jim vděčná. Jim a pánubohu, jestli tam nahoře nějakej opravdu je. Zase jsem celou noc nemohla usnout, vždyť se na mě podívej, jak vypadám, ani nejsem pořádně namalovaná.
Víš, Maruško, ten pan primář mně řeknul, abych počítala s určitou mírou postižení, kterou zatím nedokážou odhadnout. Teda chtěl mi tím naznačit, že ten můj kluk možná už nikdy v životě nebude psychicky úplně zdravej. Ale já jsem s tím smířena a jsem na to připravená. Kdyby na mě měl zůstat závislej, tak se o něj budu až do smrti ráda starat. Vždyť je to přeci můj syn… Maruško, já to cejtím, jakoby se mi včera znovu narodil…
PS: Těmito slovy mi Maruška převyprávěla příběh jedné své kamarádky a jejího syna. Připadá mi příliš syrový na to, než abych ho tady v článku ředil nějakou další omáčkou. Jen dodám, že jsme ani nemuseli nic říkat a bylo nám jasné, že to ti dva nebudou mít vůbec jednoduché. Držte jim s námi palce, budou to oba potřebovat.
