Reklama
 
Blog | Jan Pražák

Rozhodla jsem se být nevěrná

„Vím, že jsem tehdy byla hnusná.“ Hubená tmavovláska s melírem medové barvy pozorovala hru paprsků zapadajícího slunce ve své sklence, naplněné temně rudým vínem. „Měli jsme s Lubošem krizi a já nevěděla co s tím.“

Maruška se na ni povzbudivě usmála: „Jen povídej, Evi, když to ze sebe potřebuješ dostat ven. Budu ti dělat vrbu. A na zdraví.“

Skleničky o sebe cinkly a melírovaná se dala do vyprávění.

***

Já byla přetažená z práce a permanentně naštvaná na Luboše. Moc si mě nevšímal, tak jsem si nasadila do hlavy, že se mi asi začal tahat s ňákou cizí ženskou. Pozdějc se ukázalo, že to nebyla pravda, ale já byla jak umanutá a rozhodla se, že mu to jednoduše oplatím. A podala jsem si inzerát do takový tý seznamky, kam lidi píšou, když si chtěj jenom tak nezávazně užít.

Holka, ani si nedovedeš představit, kolik mi přišlo odpovědí. Většinou to byli akorát úchylové, který mi podrobně popisovali, co všechno se mnou udělaj a jaký jsou v posteli fantastický. Některý z nich mi dokonce posílali fotku svýho přirození. Pak byla další sorta, to byli pro změnu chudáci, který brečeli, jakou maj doma semetriku a že jsou z toho nešťastný. Když jsem četla ty jejich slzavý výlevy, málem jsem z toho měla mokrou obrazovku.

No ale pak tam byl jeden, kterej se mi zamlouval. Jmenoval se Michal. Psal mi takový něžný věty, skoro jako básník. Tvrdil, že nechce žádný bourání mostů, jenom hezkej vztah, ve kterým by nám bylo spolu dobře po těle i po duši. Párkrát jsme si napsali a já začala bejt zblblá už z těch jeho mejlů. A tak jsme si dali rande v jedný zastrčený vinárně.

Přišel voháknutej v kvádru, vysokej, štíhlej, černovlasej, jako na potvoru zrovna můj typ. Dali jsme si lahvičku archivního červenýho, řekl si servírce o vázu, odněkud vyčaroval růži, jakože pro mě. Moc toho nenapovídal, řekl jen to, že je ňákej úředník, ženatej, ale moc mu to doma neklape a že by pro mě a pro sebe chtěl trochu tajnýho štěstí. Pak nechal povídat mě, byl hrozně vnímavej a měl takovej měkkej pohled. Když mě při tom mým svěřování vzal ruku do svejch dlaní a já ucejtila jeho jemnej hřejivěj stisk, tak jsem byla ztracená. Po tomhle setkání jsme si vyměnili pár dalších zamilovanejch mailů a dohodli si rande v hodinovým hotelu.

Pak přišel ten večer, na kterej jsem byla tak strašně moc natěšená. Lubošovi jsem zavolala, že jdu s kámoškou a trochu se zdržím, načinčala se, jak jen to v práci bylo možný a celá rozechvělá vyrazila na smluvený místo.

Malej útulnej intimně osvětlenej pokojík, zase to archivní víno a jen my dva. Michal pustil romantickou hudbu, chvilku jsme si jen tak povídali a pak mě začal objímat. Já byla trochu nejistá, to víš, nikdy předtím jsem tomu svýmu nebyla nevěrná. Ale říkala jsem si, co už, přece to teď nezabalím. Líbali jsme se a Michal mě začal svlíkat. Přitom mě tak zvláště hladil, bylo to na jednu stranu jemný a na druhou strašně vzrušující. Za chvilku jsme už leželi v posteli oba nazí. Já byla vzrušením celá vlhká, cejtila jsem že on už je taky připravenej. Zavřela jsem oči, přitáhla si ho k sobě a čekala až…

V tu chvíli, Maruško, nebudeš mi to věřit, když jsme se akorát měli spojit, tak se to stalo. Za zdí, kde musel bejt úplně stejnej pokojík jako ten náš, se ozvalo strašný ječení a hekání. Nějaká ženská si to tam užívala hrozně nahlas, že ta naše romantická muzika vůbec neměla šanci. A mě ti v ten moment napadlo jediný slovo – kurva. Přišlo mi, že si to tam ňáká štětka rozdává se svým zákazníkem a já si najednou připadala jako ona. Že jsem úplně stejná, že si kvůli pitomejm neshodám v manželství nabrnknu cizího chlapa na erotickej inzerát a tady se s ním válím v pelechu.

A to byl konec, Maruško. Michala jsem ze sebe setřásla, řekla jen: „Promiň, tohle já nemůžu, nezlob se na mě.“ Byl z toho nejdřív zmatenej a taky asi dost naštvanej, ale jak slyšel přes tu zeď to co já, tak pochopil. Nebo se tak aspoň tvářil. Vlastně jsem měla kliku. Taková situace. Kdyby byl tvrdej, tak si mě přidržel a já bych asi nemohla ani ceknout, když jsem se mu předtím sama tak nabízela. Ale on byl hodnej. Dokonce se mi po tomhle podělaným večeru pokoušel ještě párkrát napsat, ale já se mu už jen naposled omluvila a celý to skončilo.

***

Melírovaná ztichla a upřela pohled na Marušku: „Tak a teď to o mně víš, jsi jediná, nikomu jinýmu jsem to neřekla.“

Maruška vycedila posledních pár kapek z láhve a temně rudé víno se zavlnilo ve sklenicích. „Tak ještě jednou na zdraví, Evi. Víš, nikdo z nás není svatej. Já jenom netušila, že jste to měli doma s Lubošem takový blbý. Vždycky jsme vás s mým Frantou považovali za vzornej pár.“

„Jó, holka,“ kontrovala melírovaná, „teď už je to zase dobrý. Luboš musel tehdy něco vytušit a co si myslíš, že udělal? Nezačal na mě žárlit jako já na něj, ale úplně naopak. Najednou jakoby ze dne na den otočil a stal se z něj znova pozornej manžel, jakýho jsem ho už dlouho nepamatovala. Snad jenom na úplným začátku našeho vztahu. Nejdřív jsem z něj byla dočista vykulená, ale pak mi došlo, že za tu krizi vlastně můžu hlavně já.“

„Ty? Jak to, prosím tebe?“

„No, jak jsem byla furt přetažená z práce, tak jsem na něj byla permanentně naprdnutá, ani jsem vlastně neměla proč a i v posteli to se mnou neměl jednoduchý. Řešil to po svým, aby se mnou nemusel pořád bejt, začal chodit s klukama na bowling. Ale já mu to nevěřila a myslela si, že mi zahejbá. Ach jó, byla jsem tehdy taková kráva…“

„Evi,“ skočila melírovaný Maruška do řeči, „pojď, dáme si větrník. Tím mě léčí můj kámoš Honza, když mám ňákej splín.“ A kývla na servírku.

„Tak jo, Maruško,“ ozvala se zase melírovaná. „Teď už jsem v pohodě, ale ten větrník si s tebou dám ráda. S tamtou prací jsem sekla a našla si něco klidnějšího, abych měla víc času na sebe, na Luboše a na úplně normální život. A vůbec, víš, proč jsem ti to dneska celý vyprávěla?“

Maruška si dávala s odpovědí načas. Jako obvykle pomaličku ukrajovala prťavou lžičkou kousíčky větrníku a teprve když ho celý spořádala, začala se zas věnovat melírované: „Nevím, ale tuším.“

„Rozhodla jsem se vysadit antikoncepci, Maruško. Doberu platíčko a další už nenačnu.“ Melírovaná teď mluvila úplně potichu a v očích měla zvláštní tajuplné světlo. „Teď už jsem si totiž jistá, že je ta krize za náma a Luboš po dítěti už dlouho touží. Chtěla jsem, abys to věděla jako první.“

„Víš, Evi,“ holky se loučily před kavárnou, slunce zapadlo a z oblohy se začal sypat sníh. „Napadlo mě to, už když jsme si včera domlouvaly tohle posezení. Tak vám oběma přeju štěstí.“

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama