Reklama
 
Blog | Jan Pražák

Nekulhá, mizera jeden!

„Maruško, jsem rád, že tě po tak dlouhý době zase vidím, celá jsi mi zkrásněla,“ usmál jsem se na svou společnici. Seděli jsme na kavárenské předzahrádce a pozorovali, jak se cvrkot v pražských ulicích znovu zvolna rozbíhá.

„Jakýpak zkrásněla, Honzo, spíš zaoblila,“ zaprotestovala Maruška proti mému komplimentu. „Abych to řekla narovinu, za celej ten houmofis jsem zase ztloustla a jestli to na mně nevidíš, tak si kup nový brejle.“ Na dotvrzení svých slov se Maruška poplácala dlaněmi po svých širokých bocích, ukrytých pod slušivými světlými šaty. „Chápu, že nejsi tak úplně normální, když se ti to tolik líbí a za odměnu ti povyprávím, k čemu mi byly tyhle mý kila dobrý. Chceš?“

„No jasně, že chci, umírám touhou, tyhle tvý historky přímo zbožňuju a už mi moc chyběly,“ odpověděl jsem s dychtivostí v hlase.

Maruška se schválně velmi zvolna napila vonící kávy, aby mě ještě chvilku napínala a teprve poté spustila.

***

Když jsem v úterý odpoledne čekala na Můstku na metro, poflakoval se tam takovej týpek o holi, kulhal po nástupišti od jednoho člověka k druhýmu a na každým žadonil, aby mu dal ňáký drobný. Paní, co stála kousek ode mě, se na něj soucitně koukla, šáhla do kabelky a věnovala mu pár mincí. Poděkoval jí, ale pak se otočil a jakmile věděl, že už mu nevidí do obličeje, tak se škodolibě ušklíbnul, že jsem to poznala i přes jeho ušmudlanou roušku.

Pak se přibelhal ke mně a začal zase škemrat. Já na něj udělala gesto rukou, jakože teda ode mě nic nedostane, a teď si představ, Honzo, co mi ten parchant provedl. Dělal, jakože půjde dál, jenže se zhoupnul ke mně, až jsem z něj ucejtila závan vyčpělýho piva, zakulhal hodně doširoka a přišlápnul mi nohu. Já jenom vyjekla, jak mě to zabolelo, pomyslela si, že mi to snad udělal naschvál, ale už jsem mu neměla čas nic říct, protože přijelo metro a musela jsem nastoupit. Přitom jsem si všimla, že do toho samýho metra vlezl i on, akorát vedlešíma dveřma, který už byly v sousedním vagónu.

Sedla jsem si na trojsedačku zrovna naštorc proti tý paní, co mu dala ty drobáky a hned o dvě stanice dál na Karláku, jsme ho viděly, jak vystupuje z toho vedlejšího vagónu.

„Nekulhá, mizera jeden!“ Řekla jsem polohlasně spíš sama pro sebe, protože ten chlápek šel najednou docela normálně svižným tempem a tou svojí holí si jakoby výsměšně pohupoval do kroku. A zamyšleně jsem si protřela ten přišlápnutej nárt, kterej mě už naštěstí přestal bolet.

„Vidíte, paní, já hloupá se nechala nachytat a dala jsem mu čtyřicet korun,“ povzdechla si ta dáma, co seděla naštorc proti mně. Pak pokrčila rameny, dodala, že příště od ní žádnej somrák už nic nedostane, vytáhla z kabelky časopis a začetla se do něj. Víš, Honzo, tohle mě zamrzelo. Ani ne tak kvůli těm čtyřiceti korunám, ta paní nevypadala nijak chudě a mně bylo jasný, že jí takovej obnos asi nerozhází, ale naštvalo mě to z úplně jinýho důvodu.

No a hned druhej den ve stejnou hodinu jsem toho týpka potkala na tom samým místě v metru na Můstku znovu. Zase tam pokulhával od jednoho člověka ke druhýmu a somroval drobný. Zrovna když přijíždělo metro, tak si to nasměroval ke dveřím, že jako nastoupí. Ty dveře se otevřely akorát přede mnou, on si mě zřejmě nepamatoval a nejspíš se rozhodnul, že teda jako než nastoupí, tak to na mě zkusí s tím svým žebráním.

„Mladá paní, nedala byste mi pár korun na jídlo?“ Zeptal se úlisně, opřel se o hůl a zahrál kulhavej úkrok do strany.

Honzo, mně se ti v tu ránu nahrnula krev do hlavy a ty dobře víš, jaká já dovedu bejt, když se rozparádím. Tak jsem mu zahradila cestu do těch dveří a houkla na něj: „Vám? Takovýmu podvodníkovi, co ze sebe dělá mrzáka, aby si vyžebral na chlast, přestože je zdravej a kvůli kterýmu pak lidi nic nedaj těm, který to doopravdy potřebujou? Měl byste se stydět, chlape!“

Člověče, tohle ten parchant ode mě nečekal. Překvapilo ho to tak, že tu svou hůl napřáhnul proti mně a tvářil se, že mě snad praští. To mi dodalo ještě víc kuráže, já popadla spodek tý jeho napřažený hole do rukou a všema těma svejma kilama, včetně těch, který jsem čerstvě nabrala na houmofisu, jsem cukla proti němu. Zavrávoral, pustil tu hůl, couvnul pár kroků a já skočila do těch dveří, který se akorát začaly zavírat. On se vzpamatoval, chtěl tam vlízt za mnou, ale už to nestihnul a já pak už jenom viděla, že na mě zírá s otevřenou pusou, jak mu odjíždím s tou jeho holí.

Honzo, nedovedeš si představit, jak jsem se v tu ránu nafoukla pýchou a zadostiučiněním, div, že jsem se tam v tom vagónu nevznesla ke stropu. Ale no nic, tu hůl jsem tam nakonec opřela o takový ty zamčený dvířka, který jsou nad kolejema mezi vagónama a na Andělu jsem normálně vystoupila, jakože se k tý věci nehlásím. Možná tam jezdí dodneška, co já vím.

***

„Dobře, Ty!“ Jo, neudržel jsem se a odměnil Marušku touhle poněkud nedámskou pochvalou za to, jak parádně vyběhla s jedním simulantem. Pak jsem vyskočil ze židle a za chvilku se vrátil s dvěma sklenkami třináctýho pramene: „Holka, jsi formát, tohle si za svou kuráž rozhodně zasloužíš.“

„Dík, Honzo, tak na zdraví.“ Maruška zesmutněla. „Víš, co mě na těchhle lidech štve nejvíc? Ani ne tak to, že svejma fintama na někom vylouděj ňákejch pár korun. Daleko víc mi vadí, že zneužívají dobrý srdce hodnejch lidí zrovna v dnešní době, kdy se všechno zdražuje a spousta lidí přichází o práci, ne-li rovnou o bydlení, takže těch doopravdy potřebnejch je čím dál, tím víc. Je mi z toho smutno, Honzo, radši mě těma svejma nenechavejma očima pohlaď po tý mý rozměrný postavě, ať mě trochu rozveselíš.“

„Maruško, jsi zlatá ženská, vždyť já to o tobě dobře vím. Krásná nejen navenek, ale i uvnitř, a právě za tohle si tě moc vážím. Jo a promiň, že na tebe tak koukám, já už to prostě asi jinak neumím.“

Konečně se usmála, zahrozila mi prstem a v jejích očích se objevilo pověstné šibalské zablýsknutí.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama