Reklama
 
Blog | Jan Pražák

Manželka a milenka

Lukáš nebyl pro Mirku oním vysněným partnerem, kterého by si kdy představovala po svém boku. Přišla k němu vlastně z nouze, když o ní znovu projevil zájem v době, kdy zůstala se svým malým Péťou sama.

Znala ho spoustu let, kdysi spolu chodili na střední školu. Ve třídě se s nikým moc nekamarádil, spolužáci ho považovali za nudného šprta, kterého nezajímá nic jiného než učení. U spolužaček si vysloužil nelichotivou přezdívku „dolejzák.“ Většinou se mu vyhýbaly, jen některá odvážnější ho občas provokovala, když po ní svým nemožným způsobem vyjel, jako vyjížděl po většině ostatních. To se pak stáhl do sebe a své mindráky ze vztahových neúspěchů si léčil studiem. Nejlíp ze všeho mu šly tehdejším způsobem pojímané společenské vědy, a když po létech konečně Mirku získal, byl už dobře situovaným státním úředníkem.

V té době byla Mirka zoufalá. Péťův táta sbalil kufry a nevrátil se ze služební cesty z druhé strany železné opony. Poslední zprávu od něj dostala ze Stuttgartu, že tam zůstává. Trochu to sice čekala, ale zdrtilo ji to. Musela se vystěhovat z jeho služebního bytu a skončila v maličké garsonce v podnájmu. Navíc zjistila, že manžel před odjezdem vyplenil jejich společnou vkladní knížku, takže zůstala prakticky bez prostředků a stěží vycházela ze dne na den.

Když byla Mirka na dně, snad náhodou potkala po létech Lukáše a všechno mu o sobě pověděla. On jen poslouchal. On, úspěšný úředník. Muž, o kterého žádná ženská nestojí. Teď by ji mohl mít. Mohl by si ji koupit. Její přízeň, její tělo, jejího syna. Děti mu nevadí, brzy jí udělá další. Konečně o něj bude někdo doopravdy stát. Potřebovat ho a tím pádem chtít, i když doteďka nechtěl.

A stalo se. Lukáš si Mirku s Péťou nastěhoval k sobě a požádal ji o ruku, chtěl mít jistotu. Jako pro úspěšného státního úředníka pro něj nebyl problém pomoct jí s rozvodem s osobou, která utekla za hranice.

Mirka měla najednou pocit, že nežije ve skutečnosti, ale v nějakém prapodivném snu. Lukáš na ní byl milý a pozorný. V praktickém životě občas poněkud neohrabaný a doma celkem pedant. Nebyla do něj zamilovaná, ale dokázal se postarat a ona mu za to byla instinktivně vděčná. Časem poznala, že vděk je právě tím, co na něj nejvíc zabírá. Stačilo, aby mu ho projevovala po špetkách a on se pokaždé pro ni dokázal rozkrájet. S Péťou se rychle skamarádil a ona vycítila, že je mu s tím klučinou líp než ve společnosti dospělých. Zvykla si. Nebyla šťastná, stačilo jí, že může být spokojená. Do dvou let se jim narodil Jaroušek, Péťův bráška.

***

„Mirko, dneska přijdu pozdě domů, podřízení to tady sami nezvládnou.“

„Mirko, zítra jedeme na služební cestu, vrátím se až v pátek.“

„Mirko, příští víkend máme výjezdní zasedání, budu zaškolovat mladé.“

Omluvy či spíše výmluvy na častou nepřítomnost v rodinném hnízdě se začaly objevovat záhy po Jarouškově narození, když Lukáš získal vedoucí úřednickou pozici. Pro Mirku nastalo složité údobí, tátova pomocná ruka doma často chyběla, ale ona skousla zuby a zvládala to sama. Lukášovi věřila a ani ji nenapadlo, že za těmi mladými, které je třeba řídit, se skrývá zejména Eva. Vypočítavá Lukášova podřízená, která rychle odhalila jeho společenskou neohrabanost a rozhodla se, že z něj přes postel vytříská co nejvíc. A Lukáš nedokázal nic jiného, než se od ní nechat zblbnout.

Lukášovo chování k Mirce se začalo postupně měnit. Nejenže ji s dětmi časově odbýval, ale začal být nepředvídatelně náladový. Jednu chvíli se Mirce zdálo, jakoby byl myšlenkami někde úplně jinde, dokázal mlčet celý večer a děti ho nezajímaly. Další den to vypadalo, jako když jim chce všechno vynahradit, byl vůči ní snad ještě pozornější než kdy předtím a kvůli dětem by se byl přetrhnul. Nu a den nato nebyl doma, prý musel rychle odjet něco řešit na druhou stranu republiky. Mirce to bylo divné, ale Lukášovo proměnlivé chování přisuzovala jeho náročnému postavení v práci. Schéma: myšlenkami u milenky, od které se zrovna vrátil – výčitky svědomí z nevěry a zanedbávání rodiny – další noc s milenkou, ji prostě nenapadlo.

***

Posledních několik týdnů před krizí se Lukáš opět změnil. Jeho nepřítomnost doma už nebyla tak častá, až nakonec úplně ustala. Zadumanost a nezájem o rodinné dění se stupňovala, ale tvářil se přitom úplně jinak. Dříve býval jakoby zasněný, nyní protivný k nesnesení. Utrhoval se na všechny kolem sebe, nadával, práskal dveřma, aby se pak na dlouhé hodiny zavřel sám v zadním pokojíku.

Mirka dostala strach, domnívala se, že má Lukáš nějaký vážný pracovní problém. Několikrát se s ním snažila promluvit a vytáhnout to z něj, aby mu nějak pomohla. Ale nebylo to co platné, nic z něj nedostala. Naposled před jejími otázkami utekl do hospody.

Vrátil se k půlnoci. Vzbudil jí se slovy, že je strašně nešťastnej a ona jediná mu může pomoct.

Vyděsila se. V mžiku byla vzhůru a pálila otázku za otázkou: „Proboha, co se stalo? Vyhodili tě z úřadu? Máš na krku kriminál? Našli ti snad…?“ Jméno té hrozné nemoci ani nedokázala vyslovit.

Napřed jen kroutil hlavou. Pak se mu zaleskly oči: „Poprvé, když si řekla, tak jsem jí přidal. Pak jsem jí dal nejvyšší možný prémie, ale když chtěla ještě víc a já řekl, že už to nejde, tak se na mě vykašlala.“

„Kdo vykašlal?“ Zakroutila Mirka nechápavě hlavou.

„No přece Eva…“ Vzlykal odkopnutý milenec před svou vlastní manželkou, „myslel… myslel jsem, že mě má ráda a ona šla jen po prachách. Já… já ji miluju, rozumíš? Já… já bez ní nemůžu žít…“ Rozbrečel se a zhroutil Mirce do klína.

Měla by se vylekat, že ji opustí a ona zůstane zase sama jako před léty. Nestalo se.

Měla by se cítit ponížená a uražená jako podvedená manželka. Nestalo se.

V tu chvíli nedokázala uvažovat rozumem ani srdcem, její mozek zaplavil jen vztek nad jeho hloupostí. Vzpomněla se na dobu studií, jak tehdy dolejzal za každou holkou. Chytla ho za vlasy, zvedla mu hlavu a duhou rukou mu vrazila facku. Nepřemýšlela, jen instinktivně vyštěkla: „To vole, ty debile vožralej, běž se vychrápat ze svojí vopice a pak si rozmysli, co vlastně vode mě chceš!“ Dostrkala ho do zadního pokojíku a zabouchla za ním dveře.

Mirka se vrátila do ložnice k dětem. Nemohla usnout, nemohla přemýšlet, neměla energii se bát o budoucnost, cítila se jako vyždímaná. Měla jen jednu jistotu, ať to dopadne jakkoli, nějak se protluče, je zvyklá.

***

Reklama

Několik dalších dní se míjeli jako neviditelní. Lukáš se držel se doma, staral se jako dřív, chodil se sklopenýma očima a nemluvil. Mirka ho nechávala žít a čekala.

Vystřízlivěl nejen tělesně, snad konečně dospěl a pochopil, že ona a děti jsou mu vším.

Prosil ji o odpuštění, sliboval.

Váhala, dávala si čas na rozmyšlenou, potom mu dala několik podmínek.

Všechny přijal. Vyměnil byt, odstěhoval se s nimi do jiného města, nechal se přeložit na tamní úřad, jako pro úspěšného státního úředníka to pro něj nebyl problém.

Časem se Mirčin život vrátil do starých kolejí. Nemohla říct, že je šťastná, opět jí stačilo, že je spokojená.

Ale jedno se přece jen změnilo. Přestala mu být tak bezmezně vděčná a mohla si užívat pocitu, že on začal být vděčný jí. Že si jí po létech začal skutečně vážit.