Seděli jsme s Maruškou v kavárně a probírali blížíce se Vánoce. Vychutnávali si adventní pohodu a radili se, co ještě nadělit naším blízkým. Servírka v černým triku s obrázkem žáby na ňadrech nám přinesla kávu a zákusek.
Maruška si jako ve zpomaleným filmu udloubla kousek větrníku, vložila do úst, zvolna požvýkala a srkla si ještě kouřícího turka. Pak se zamyslela: „Žába, žába… Poslouchej, Honzo, tohle si nech vyprávět, to budeš koukat.“
Zaklonil jsem se v křesílku a pohodlně dal nohu přes nohu: „Tak spusť, krásná dámo, jsem tu jen pro tebe jako jedno velký ucho.“ A upřel jsem na baculatou blonďatou Marušku obdivnej pohled, abych měl dvojnásobný potěšení.
„Nezlob a poslouchej,“ zahrozila mi prstem a pak už se nenechala rušit.
***
Jsou to tak čtyři roky, co jsme byli s Frantou na dovolený v Jizerkách v takovým malým rodinným penzionu. Vedle v pokoji se ubytoval páreček ani ne třicátníků a byla to fakt povedená dvojka, to ti povím. Julča, taková maličká hubená rtuťovitá černovláska, úplnej opak mý postavy. A věčně načuřená, pořád toho svýho Vláďu komandovala. Byl to chlap jako hora, takovej ten svalnatej udělanej typ, že kdyby chtěl, tak by ji rozmáznul jako mouchu jedním zmáčknutím svýho palce. Jenomže on z ní byl jak očarovanej nebo co, zkrátka se jí ve všem podřizoval,
„Zase sis vzal to tričko, co máš na ven,“ pustila se do něj hned druhej den u snídaně. „Běž se převlíknout. A proboha, pořádně se učeš, seš jak malý děcko.“
Vláďa sklopil uši a vypadnul z jídelny. Když se za pár minut vrátil, pustila se do něj znovu. Vyčítala mu, že vybral špatnej penzion, maj tady malý pokoje s tvrdejma postelema, zrcadlo v koupelně za nic nestojí a s tou snídaní se taky moc nevytáhli. Přitom to nebyla pravda, Honzo, my se tam s Frantou cítili jako v ráji a to jídlo bylo suprový.
Představila se nám jako inženýrka Vonásková a zeptala se, kam máme namířeno po snídani. Když jsem jí řekla, že půjdeme na rozhlednu Štěpánku a pak dál lesem, tak hned, že tam chtějí jít taky a jestli by nám jako nevadilo, kdyby šli s námi. No, moc se nám nechtělo celej den poslouchat to její láteření, ale za slušnosti jsme na to kejvli.
A tak jsme vyrazili. Zezačátku šli kluci napřed, jak jsem tak zaslechla, probírali fotbal. A my holky jsme si to štrádovaly kousek za nima. Jenomže za chvilku mě přestalo bavit poslouchat, jak Julča pořád očerňovala Vláďu, že je neschopnej, že ona šéfka to má v práci strašně těžký a tak dál, a tak dál. Přidala jsem teda do kroku, ona taky, až jsme ty naše chlapy dohonily a já se začala bavit s jejím Vláďou. To jí muselo naštvat, nevím sice proč, ale vyrazila jako raketa a za moment nám zmizela v lese za zatáčkou.
My tři naopak zpomalili a na Vláďovi bylo vidět, jak si užívá, že má od ní aspoň na chvilku pokoj. Vůbec na ni nenasazoval, naopak povídal, jaká je šikovná a pomáhala mu se zařizováním bytu. Jen v jednom si postesknul, chtěl by dítě, ale Julča se k tomu nemá, práce je jí přednější.
V pohodě jsme si to štrádovali do kopce, když se před náma najednou ozval strašnej řev. Ženskej ryk, ze kterýho tuhla krev v žilách. Tak jsme vylítli, jako by nám u zadku hořela koudel, vběhli na takovou malou mýtinku a tam jsme to viděli. Julča stála na fleku, koukala před sebe na zem a ječela u toho, jako by ji na nože brali. Třásla se a prstem ukazovala na jedno místo. Asi tak metr před ní seděla v mechu malá ropucha a nechápavě poulila na Julču oči. Musela z ní bejt tak vyplesklá, že jí ani nenapadlo utýct.
Vláďa zachoval chladnou hlavu, vzal větev obalenou jehličím a milou žabku opatrně zahnal. Pak se podíval na tu svou semetriku, jenomže ta řvala dál, asi ji chytil hysterák a nemohla se z něj sama dostat. Vláďa věděl, co má dělat, nejspíš se to nestalo poprvé. Vzal ji do rukou, zvednul a normálně s ní ve vzduchu zatřepal. Když ani to nepomohlo, tak ji znovu postavil na zem a dal jí pár facek. Nemysli, Honzo, že by ji nějak vztekle mlátil, jen ji tak zlehka dlaněma ťuknul přes tváře, aby se vzpamatovala.
Zabralo to. Julča ztichla, jako když utne, zamrkala očima a pár vteřin se nechápavě rozhlížela kolem sebe. Jakmile jí došlo, která bije, tak se zas vrátila do svý role. Šáhla si do kapsy u kalhot a spustila na toho svýho: „Ty seš vážně úplně nemožnej. Tos nemoh ohlídat, aby se mi neztratil telefon? Víš přece, že čekám důležitej hovor od kolegyně, ty hlupáku!“ Pak si asi chtěla vzít kapesník, šáhla do druhý kapsy a vytáhla ten mobil. Jen protočila oči a utrousila: „Stejně bys ho nebyl schopnej najít, kdyby mi vypadnul.“
No, Honzo, co ti mám povídat, na Štěpánce bylo krásně, ale zbytek výletu proběhnul skoro v tichosti. A další dny jsme se těm dvěma vyhejbali, jak to bylo možný, abysme si s Frantou nekazili dovolenou.
***
Maruška zmlkla, vrátila se ke kafi a dojedla svůj větrníku. Pak se potutelně usmála a prstem ukázala na sebe: „Vidíš, Honzo, jak je důležitý, aby měl chlap hodnou ženskou, se kterou může bejt spokojenej. Buď tak dobrej a objednej nám ještě po kremroli, dneska platím já, však ti od minule dlužím.“
Když před nás servírka, co si hýčká na prsou žábu, položila talířky s těma neodolatelně sladkejma trubičkama, Maruška se nadechla a udělala „ááách…“ Labužnicky si kousla, olízla se, udělala dramatickou pauzu a pokračovala: „Honzo, málem bych ti zapomněla říct, jak to s nima nakonec celý dopadlo.“
„Ty to víš?“ Vypadlo ze mě.
„No, sice netuším, co se stalo s tou vzteklou Julčou, ale Vláďu jsem nedávno viděla. Pyšně si vykračoval v parku, před sebou tlačil kočárek s miminem a vedle sebe měl ženskou, která vypadla trochu jako já v hodně mladším vydání. Taky blonďatá, prsatá a trochu při těle. Byla do něj zavěšená a koukala na něj jako na nějaký božský stvoření. Minuli jsme se a on mě poznal, kratičce se na mě usmál. A já udělala nenápadný gesto, jakože tak je to správný a takovej život mu přeju.
Připozdilo se, s Maruškou jsme se rozloučili a popřáli si hezkej advent. Volným krokem jsem se vydal na tramvaj a vůbec mi nevadilo, jak se kolem mě prodíraj lidi, který podlehli předvánočnímu šílenství. Těšil jsem se domů, mám tam totiž taky jednu takovou hodnou. Sice nenosí tričko se žábou, ale ječení a lamentování je jí naprosto cizí.
