Maruška se bojí pavouků. Strašně se bojí pavouků. Stačí, aby se ta maličká osminohá potvůrka objevila ve stejné místnosti, jako je ona a už začíná být nervózní. Nedej bože, aby se k ní ten nevinný tvor přiblížil.
„Honzo, já jsem se dneska ráno doma pohádala s Frantou a teď potřebuju zaobalit nervová zakončení cukrem,“ ozvala se mi Maruška do telefonu. Má ráda sladké a tahle její věta byla v překladu pozváním po práci do cukrárny na pořádný kafe, na zákusek jak má být a k tomu nádavkem na kus řeči.
Maruška se vtěsnala do malého křesílka, přivoněla ke kouřící kávě a labužnicky si uždíbla prťavou lžičkou kousek koňakové špičky: „Víš, já měla včera narozeniny a ten můj na to dočista zapomněl. Vždyť po něm nechci žádný nákladný dárky, stačilo by, kdyby mi aspoň popřál, třeba jakože jsem to s ním tak dlouho vydržela. Ale on nic. Tak jsem to nějak skousla, nakonec se to nestalo poprvé. Ale když jsem po něm dneska ráno vlezla do koupelny, podlaha byla celá mokrá od toho jeho věčnýho cachtání a ručník zmuchlanej pod umyvadlem, tak už jsem bouchla. Jak jsem byla rozjetá, tak jsem mu vynadala do zmetků línejch a vůbec řekla věci, který si manželé normálně neříkaj.“
„Víš, Honzo,“ Maruška na chvilku zmlkla a zatvářila se, jakoby byl v té koňakové špičce schovanej kousek kyselýho citrónu. „Přešvihla jsem to. Zbytečně jsem se naštvala kvůli ňákejm pitomejm narozeninám a troše bordelu v koupelně. A teď mě to mrzí. Vždyť Franta je celkem fajn chlap, občas to se mnou taky nemá jednoduchý. A já na něj takhle. Viď, že mi to odpustí? Ty jsi přece taky mužskej, tak to musíš vědět.“
„Maruško, ty jsi taková krásná a skvělá ženská,“ začal jsem se opatrně snažit tu svou macatou kamarádku trochu konejšit. „Franta je formát, však ho znám, ten se na tebe dlouho zlobit nevydrží. Usmaž mu pořádnej telecí řízek, večer si jděte dřív lehnout a udělej mu to…“
„Honzo, proboha, koukej, pavouk!“ Ne, už jsem Marušce nestačil říct, co a jak má udělat Frantovi večer před spaním na usmířenou. Z ničeho nic se jí totiž na břiše na bělostné rozepínací halence s ozdobnými knoflíčky objevila černá tečka velikosti přerostlé špendlíkové hlavičky. A rychle si to štrádovala nahoru, zřejmě šlo o pavoučka horolezce, který se rozhodl zlézt jednu ze dvou velehor jejích ňader.
Maruška zrudla, vyskočila z křesílka a zmateně se snažila tu utíkající tečku smést ze své halenky ubrouskem na zem. Jenomže pavouček se jen tak snadno nechtěl dát. Zřejmě musel vytušit nějakou čertovinu, a tak změnil směr a vzal to pro změnu šikmo dolů. Pak asi dostal strach a aby se vyhnul tomu ubrouskovému útoku, odhodlal se ke lsti. Využil mezeru mezi dvěma ozdobnými knoflíčky a vklouzl Marušce pod halenku ve snaze ukrýt se mezi jejími roztomilými faldíky na břiše.
Tohle se Marušce nemělo stát. Zvlášť ne na veřejnosti. „Áááá, Honzo, proboha, dělej něco nebo se zblázním.“ Maruška zbledla jako stěna, zhroutila se zpátky do křesílka a začala nekoordinovaně mávat rukama do stran.
Ne, že by mě nelákalo rozepínat té nádherně barokně tvarované ženě halenku, ale za jiných okolností bych si to prostě nedovolil. Jenomže teď mi nezbylo, než pod palbou pohoršených pohledů dvou upjatých dam u vedlejšího stolku začít jednat. Třesoucími se prsty jsem na druhý pokus rozepnul Marušce jeden z ozdobných knoflíčků a začal na její hebké světlé kůži na břiše pátrat po tom maličkém vetřelci. Měl jsem štěstí, ten tvor se zřejmě unavil svým neustálým pobíháním a nechal se celkem rychle chytit. Pro jistotu a pro Maruščin klid jsem ho odnesl až k otevřenému oknu a obloukem vyhodil ven na chodník.
Maruška si zhluboka oddechla a do tváří se jí konečně začala vracet normální barva. Jenomže já to moc nevnímal, protože jsem se prostě a jednoduše styděl. Mé kamarádce se krom té normální barvy začala vracet i dobrá nálada. Všimla si mých rozpaků, zasvítila na mě svýma velkýma hnědýma očima a začala si mě dobírat: „Tak, Honzo a teď řeknu tvojí Soně, že jsi mě na veřejnosti svlíkal a osahával. Aspoň budeme dva, kdo má doma malér.“
„Víš, Maruško,“ zkoušel jsem se bránit, „tohle je ještě dobrý. Představ si, že by se ten pavouk pod tou tvou halenkou otočil a vlezl ti kousek výš.“
Maruška na mě asi tak setinu vteřiny bezvýrazně zírala. Pak nenápadně střelila pohledem k těm dvěma upjatým dámám u vedlejšího stolu. Nakonec se rozesmála smíchem, který z tlumeného zurčení lesního pramínku postupně přecházel až ke zvučnému vodopádu. „Už to mám, Honzo,“ prohlásila, jakmile se dokázala trochu uklidnit. „Už vím, co dneska večer tomu svýmu Frantovi udělám. Budu si před ním zezačátku hrát na upejpavou stydlivku, to on má strašně rád.“
Pak zmlkla a mrkla na mě jedním okem: „Ale jen jestli mi dodatečně k těm narozeninám přinese aspoň malou kytku. Jinak bude mít utrum a nedostane ani ten řízek.“
Upjaté dámy u vedlejšího stolu seděly jako pravítka a špitaly si cosi o nemravné zkaženosti dnešního světa.
