Reklama
 
Blog | Jan Pražák

Jak drbna vytrestala sama sebe

„Honzo, myslíš si, že je normální, aby pes bez speciálního výcviku zachránil malý děcko?“ Zeptala se mě Maruška, jakmile nakousla lahodný větrník a usrkla první doušek voňavé turecké kávy v naší oblíbené cukrárně.

Maruška má krásná kukadla. Hluboká, hnědá, ozdobená dlouhými řasami a toho odpoledne navíc vkusně zvýrazněná decentním líčením. „Maruško, já se v těch tvých nádherných očích snad jednou ztratím jako v bludišti a uprostřed bídně zhynu hladem, pokud mě odtamtud nevyvedeš ven,“ odpověděl jsem té vzácné dámě poněkud mimo kontext.

„Na něco jsem se tě ptala, Honzo, copak jsi mě neslyšel?“ S hranou přísností odpinkla Maruška můj nevinný kompliment a v hnědi jejích očích se navíc objevily jiskřičky pobavení.

„Netuším, jestli je to normální, Maruško, ale vím jistě, že psi jsou inteligentní zvířata a klidně můžou své ochranářské pudy vztáhnout i na lidské mládě,“ pokusil jsem se tentokrát o aspoň trochu smysluplnou odpověď.

„Nemudruj a poslechni si, co provedl maminčin Robert,“ kontrovala Maruška na mou rádoby inteligentní větu a opět se potěšila kávou a větrníkem. Než dožvýká a dá se do vyprávění, připomenu jen, že Robert je křížený vlčák, kterého si Maruščina osmdesátiletá maminka pořídila o předloňském podzimním lockdownu, aby jí dělal společnost v její jihočeské chalupě.

***

O víkendu jsem zase zajela za maminkou, Honzo, tentokrát jsem vzala i Frantu, aby jí nařezal dříví na zimu. Sice trochu remcal, ale když se v sobotu po poledni pustil do práce s řetězovkou a sekerou, zlepšila se mu nálada a začal si u toho pískat. My s mámou vyrazily na procházku k rybníku, abychom si v klidu poklábosily po holčičím způsobu. Vzaly jsme s sebou pochopitelně i Roberta, kterej mi při příjezdu jen tak mimochodem umyl celej obličej, rošťák jeden.

Vzaly jsme to napřed přes hráz okolo stavidla a potom doprava po břehu až tam, kde místní říkají U kačen. Takový zákoutí s malou travnatou jakoby plážičkou a s příznačným jménem, Honzo, protože pokaždý, když tam přijdeš, tak tam nějaký kachny jsou. Byly tam pochopitelně i tentokrát, ale Robert si jich nevšímal, dobře ví, že má zakázaný je prohánět, tak zůstal v klidu a hrál si okolo našich nohou s nějakým klackem. Pak mu ale maminka připnula vodítko, protože z druhý strany přišly dvě mladý ženský s asi tříletou holčičkou, tak aby se to děcko nebálo, přestože Robert nikdy nikomu neublížil.

„Ta zrzavá je největší drbna z celý vsi, Marienko, koho může, toho pomluví. To dítě, Terezka, je její a bydlej spolu samy hned támhle přes silnici, táta od nich před časem odešel. Ani jsem se mu moc nedivila, když před tou čarodějnicí zdrhnul,“ informovala mě maminka polohlasně a ukázala na jeden z řady domků u cesty. Měla pravdu, zrzka vášnivě cosi sdělovala své společnici a rozhazovala u toho rukama do všech stran. Bylo mokro a dost chladno, malá byla navlečená do větrovky, na nohou měla růžový holínky, v jedný ruce důležitě třímala rohlík, druhou z něj odlamovala kousky a házela je kačenám. Kachny se mohly pominout, holka koukala, jak svádějí ptačí boje o každý sousto, přitom pomaličku postupovala dopředu, až měla vodu do půlky holínek.

„Pepa sbalil Květunu na tancovačce, na vlastní oči jsem viděla, jak ji cestou domu na stojáka ošukal za hasičárnou a vůbec bych se nedivila, kdyby… Terezo, nelez do tý vody nebo tam spadneš… Kdyby ji zbouchnul, nánu pitomou.“ Sdělovala zrzka svý kamarádce nejnovější drb, jen tak letmo houkla na dceru, ale pak se zas otočila zpátky a pokračovala v hodnocení výsledků taneční zábavy z minulý soboty.

Honzo, voda byla celkem vysoko, na tý plážičce je to dost zrádný a já ti dostala o tu malou holku v růžovejch holínkách strach. Jenomže než jsem stačila cokoli udělat, Terezka udělala další krok, sjela po takovým terénním prahu, kterej bejvá normálně vidět, ale teď byl zatopenej, ztratila rovnováhu a žuchla sebou do vody. Žbluňklo to a první z nás všech vystartoval Robert, vytrhnul se mamince z ruky a i s vodítkem letěl ke břehu. Vzal to kolem těch dvou, zrzka nejdřív křikla: „Co tady ten pes?“ Teprve potom si všimla, že se její dcera plácá ve vodě mezi kachnama, zařvala: „doprdele ježíšmarjá,“ rozběhla se za Robertem, uklouzla na mokrý trávě a natáhla se na zem jak široká, tak dlouhá.

Mezitím Robert stačil vletět do vody, a teď si představ, Honzo, ten pes udělal pár skoků, pak pár temp až k casnující se Terezce, normálně ji popadnul za límec od větrovky, několik vteřin zápolil s vodou a s jejím zmítáním, aby ji nakonec dostal až na břeh. Na závěr se rozběhnul zpátky, vzal to zase okolo zrzky, která se v tu chvíli akorát hrabala ze země na nohy, mocně se oklepal od hlavy až k ocasu, pořádně ji pocákal a s vlajícím vodítkem za sebou doběhl až k nám. Posadil se, udělal omluvnej kukuč na maminku za to, že se jí vytrhnul, ale ta si navzdory svejm starejm bolavejm kolenům čupla k němu na bobek, vzala mu tu jeho střapatou hlavu do dlaní, držela ho a mlčky drbala za ušima. Zrzka se zatím konečně zvedla na nohy, vzala svou dcerku do náručí a bez rozloučení s kamarádkou s ní upalovala domů.

No, Honzo, my s maminkou taky vyrazily na zpáteční cestu, šly jsme mlčky, bylo to na nás trochu silný kafe (v tu chvíli Maruška na moment přerušila svoje vyprávění a podvědomě si lokla turka). Jen Robert teď už zase bez vodítka okolo nás vesele pobíhal v kruzích a tvářil se, jakoby se vůbec nic nestalo, jako kdyby vytahování malejch dětí z vody byla jeho každodenní zábava pro zpestření psího života.

A to už je vlastně skoro všechno, Honzo, když jsem to pak vyprávěla Frantovi, odložil sekeru, se kterou se zrovna činil na nařezanejch špalcích, podrbal se na bradě a prohlásil, že by tu ženskou roztrhnul. Ono se jí to ale celý muselo do druhýho dne nějak rozležet v hlavě, možná jí došlo, že tím svým drbáním a nepozorností nejvíc vytrestala sama sebe. V neděli před polednem se u nás stavila i s Terezkou, byla jako vyměněná, asi desetkrát nám poděkovala a Robertovi přinesla celej věnec masitejch voňavejch buřtů. Ten pes si na tu malou holku pamatoval, umyl jí ruce jazykem a vůbec se nebránil, když se s ním šmajchlovala jako s nějakým plyšákem, akorát u toho zběsile vrtěl ocasem.

***

Maruška zmlkla a v jejích očích se teď objevil jemný tmavorudý přísvit, jakoby jí v nich zaplálo pár dřevěných uhlíků. Zlehka jsem té krásné plnoštíhlé dámě položil ruku na ruku, snad mi to Soňa odpustí. „Maruško,“ řekl jsem své kamarádce tiše a s nostalgickým zabarvením, „máš skvělou maminku. Taky jsem míval takovou, ale to už je dávno… A s tím psem máš pravdu, pečovat o drobotinu je přece normální, a přitom vůbec nezáleží, kolik u toho má kdo nohou.“

Reklama