Reklama
 
Blog | Jan Pražák

Jak dostat revizorku do postele

Celé to vlastně začalo na počátku osmdesátých let minulého století, když mě opustila manželka. Bylo mi skoro třicet, ona se jednoho dne sebrala a byla pryč. Ono by nakonec nešlo o zas tak výjimečnou záležitost, kdyby mi neodešla za ženskou.

Tehdy byla jiná doba než dnes, na homosexualitu se nenazíralo s takovou samozřejmostí, a kupodivu hůř než já to nesli moji rodiče. Než aby se mě snažili podržet a třeba mi trochu pomoct s dvouletým Ríšou, který mi z manželství zbyl, se otočili proti mně. „Ježíšmarjá, taková ostuda, co tomu řeknou lidi, vždyť si na nás budou ukazovat prstem, že našemu synovi utekla manželka se ženskou.“ Takhle to viděla moje máma a tím pádem i táta, který se jí ve všem podřizoval, aby měl klid.

No jo, jenomže já tehdy jezdil se sanitkou, přesčasy, práce na směny, nikdy jsem pořádně nevěděl, kdy se dostanu domů, tak jsem tu pomoc prostě potřeboval. Kluka jsem miloval a nechtělo se mi ho dávat do jeslí s nepřetržitým provozem. A víte, kdo mi pomohl? Neuhádnete, nebudu vás napínat, byli to rodiče Ilony. Teda té mé exmanželky, která ode mě odešla. Zmizela za tou svou, oni viděli, do jaké situace dostala jejich zeťáka s maličkým vnukem, a prostě mi nabídli, jestli bych se s Ríšou nechtěl nastěhovat k nim do jejich domku. A já kývnul, tyhlety lidičky jsem měl rád už od chvíle, co jsem je poznal a oni přece nemohli za to, co mi Ilona provedla.

Iloniny rodiče se mi o Ríšu pomáhali starat, zřejmě měli pocit viny za Ilonu, že ji snad špatně vychovali, a tak se rozhodli, že to napraví na Ríšovi. Viděl jsem, že na to jdou způsobem, který mi vyhovuje, tak jsem jim v tom nebránil a výsledkem byl… No, možná jsme to trochu přehnali všichni tři, zkrátka a dobře z Ríši nám začal vyrůstat slušňák. „Dobrý den,“ volal svým dětským hláskem na každého, koho jsme potkali, až to někdy trochu přeháněl. Dospělí za to chválili jeho i nás, ale když tohle zdravení předvedl třeba před partičkou puberťáků, tak ti z něj měli druhé vánoce. Ale budiž, já byl rád, že je Ríša v dobrých rukou a nemusím se o něj bát, když mám službu a zrovna točím volantem.

„Mladá paní, pojďte si sednout,“ překvapil Ríša jednou revizorku v tramvaji, když už mu bylo pět roků. S obrovskou radostí přenechával svou sedačku starým lidem a těhotným ženám, a nenechával se odbýt, ani když si sednout nechtěli. Jenomže tahle mladá revizorka těhotná nebyla, byla jen trochu zakulacená, což Ríša nedokázal rozlišit.

„Ale já si nemohu sednout, mladý pane, musím tady pracovat,“ odmítla revizorka s úsměvem jeho nabídku. Když se jí zeptal, jak se pracuje v tramvaji, tak mu začala vysvětlovat své revizorské povinnosti, obřadně mu zkontrolovala jeho dětský lístek a odměnila ho kartičkou, na jejíž jedné straně byl kalendářík a na druhé obrázek nějaké historické tramvaje. Nu, ještě ho máme někde doma. Paní revizorka byla Ríšovým chováním překvapená a potěšená, a mě vám najednou napadlo, že jsem tehdy udělal chybu a místo Ilony jsem si měl vzít někoho, jako je ona. Prostě mi padla do oka. Jenomže pak přišly další povinnosti a já na ni prakticky zapomněl.

Příště jsem se s touhle dámou, kontrolující jízdní doklady, setkal za daleko méně příznivých okolností. Snažila se vymámit pokutu z nějakého ožralého hulváta, kterého nenapadlo nic lepšího, než ji na zastávce vyrazit z tramvaje. Nešťastně spadla na refýž, byla celá potlučená, měla otřes mozku a nás pro ni poslal dispečink. Při zásahu nepracuje jen doktor, když je potřeba, činí se i saniťák a já tuhle dámu ukládal na lůžko. Byla při vědomí, celá vyděšená, měla bolestivé zranění a tiše naříkala. Poznala mě, já ji při tom nakládání jemně pohladil po ruce a tiše řekl: „Nebojte se, paní, to bude určitě dobrý, já to podle svých zkušenosti poznám.“ Prostě jsem ji chtěl trochu utěšit, ona mi sotva znatelně sevřela zápěstí a pak omdlela. Když jsem pak po šichtě uklízel sanitku, našel jsem tam zapadlou starobylou pudřenku s vyrytým monogramem JK. Musela být její, protože ten den jsme žádnou jinou ženu nevezli a já to vzal jako znamení osudu.

Paní Jitku Kolářovou, jak jsem vyčet z papírů, jsem navštívil ve špitále hned druhý den a tu pudřenku jí donesl. Byla na tom už o poznání líp, když jsem jí řekl, že jsem si ji přišel zkontrolovat, tak se na mě usmála roztomilýma šedýma očima zpod obvazu na hlavě. Pak, když jsem jí dal tu pudřenku a taky růži pro potěšení, tak byla překvapená, a zeptala se mě, jestli jí nenapařím pokutu, když leží v posteli na kolečkách a nemá jízdenku. Zasmáli jsme se tomu, já jí natřásl polštář, ona zavřela oči a já zas vypadnul.

No nic, nebudu to zbytečně protahovat, abych vás nenudil. S Jitkou jsme se dali dohromady, jen jsme zezačátku řešili otázku, jestli nebude vůči Ríšovým prarodičům hloupé, když si ji nastěhuji k nim. Nebylo. Velice rychle poznali, jaká je to hodná a milá ženská, a ač se mi s tím nikdy nesvěřili, měl jsem dojem, že se pro ně stala svým způsobem náhradní dcerou za Ilonu. Někým, kdo místo ní dokázal být maminkou jejich vnoučeti a manželkou jejich zeťákovi. S Ilonou se pak už viděli jen jedenkrát, ona ještě před revolucí odešla se svou partnerkou do Kanady, po sametu je tam pozvala a oni se za ní vypravili na návštěvu. Vrátili se zklamaní, vyprávěli, jak se tam Ilona přidala k nějakým aktivistům a jak tvrdí, že tady u nás jsme sto let za opicemi. Když se nám s Jitkou narodila dvojčata Julča s Jíťou, Ilonini rodiče je s naprostou samozřejmostí přijali za další svá vnoučata, přestože s nimi vlastně vůbec nebyli příbuzní.

***

Reklama

Teď přeskočím do současnosti, bude mi sedmdesát, se sanitkou už nejezdím a Jitka už taky přenechala svůj revizorský odznak mladším ročníkům. Když vzpomíná, jak jsme se poznali, tak si ze mě dělává legraci a říká, že jsem jí dostával do postele natřikrát. Poprvé, jak jsem jí sbíral u té tramvaje a nakládal na lůžko do sanitky, podruhé, když jsem jí ve špitále přinesl pudřenku, růži a natřásal polštář. A potřetí… to si dá ruku před ústa, udělá „pst,“ tajuplně se usměje a zvesela mi zahrozí prstem.

Když se za svým životem ohlédnu s odstupem let, říkám, že cesty osudu dokážou být opravdu prapodivné. Oč byla naše rodina, sestávající z rodičů uteklé dcery, jejího exmanžela, jeho druhé ženy a tří prakticky nevlastních vnoučat zvláštnější, o to dokázala pevněji držet při sobě. Dědeček je už několik let na pravdě boží a my se s Jitkou s láskou staráme o vzácný poklad. O babičku, které se pomalu blíží stovka. Fyzicky na tom už sice není valně, ale myslí jí to jak zamlada. Největší radost má, když se v jejím domku sejdeme všichni a ona může své stářím vybledlé oči potěšit pohledem na dovádění svých pravnuček a pravnuků.