Reklama
 
Blog | Jan Pražák

Hvězdář

Maminka nedokázala zabránit tomu, aby od nás táta odešel v době, když mi ještě nebylo ani celých patnáct. Byl jsem však už dost velký na to, abych uměl pochopit její marnou snahu zachránit rodinu.

„Mami, proč prohlížíš tátovi kapsy a aktovku pokaždé, když se vrátí domů?“ Tázával jsem se jí ještě o mnoho let dřív, než jsem těmhle věcem dokázal rozumět. „Vašíku, lidé jsou zlí, zvlášť ženy a já musím zkontrolovat, jestli mu nějaká nechce ublížit,“ odpovídala mi tehdy maminka. Ve své naivní dětské mysli jsem si představoval, jak nějaká vražedkyně tajně vkládá tátovi do tašky časovaný pekelný stroj, kterým ho chce zabít a jak maminka starostlivě hlídá, aby tu bombu stihla zneškodnit dřív, než vybuchne. O to překvapenější jsem byl, když mě maminka občas po takové kontrole poslala vedle do pokoje a já přes zavřené dveře slyšel, jak se s tátou hádá o takových prkotinách, jako je například zapadlý lístek na tramvaj. „Se kterou ses jel vyválet v posteli o půl druhé, když jsi měl sedět v kanceláři? Určitě k ní budeš chtít od nás utéct nebo snad né?“ Útočívala máma na tátu a on se bráníval slovy, třeba že potřeboval sehnat nějaký nedostatkový díl na našeho trabanta.

Nechápal jsem, jak by něco takového mohlo být pro tátu nebezpečné, aby ho musela chránit, ale všímal jsem si, jak on snášel tyhle maminčiny výpady s čím dál, tím menší trpělivostí. Zpočátku se jí snažil vysvětlit, proč u něj tu či onu věc našla, ale časem to vzdal a se slovy: „zas jsi mi musela všechno prohrabat,“ se sebral, prásknul dveřmi a vypadnul z bytu. Vracíval se vždy po několika hodinách načichlý pivem a cigaretovým kouřem, beze slova ulehl do postele a usnul. Pak spolu naši několik dní nemluvili.

Později maminka usoudila, že už jsem dost velký na to, aby mě zasvětila do temných zákoutí zla cizích žen. Vysvětlila mi, že po světě bělá spousta potvor, které nestoudnými řečmi a nemravným sebenabízením snadno odvedou spořádaného muže od rodiny. „Vašku, tyhle věci se stávají často a na vině je vždycky ta ženská. Proto já musím tatínka hlídat, aby se něco podobného nepřihodilo i jemu, a to i za cenu, že se to jemu samotnému nelíbí.“

Nu, nemyslel jsem si, že by byl můj táta na ženské a dokonce jsem se domníval, že kdyby mu maminka takhle neznepříjemňovala život, byl by s námi zůstal. Ale jak už jsem říkal, když od nás odešel, nebylo mi ještě ani celých patnáct, byl jsem plně pod vlivem maminky a jeho odchod vnímal především jejíma očima. Tvrdila, jak tušila, že se to jednou musí stát, byla zoufalá, že ho nedokázala ochránit od té potvory a zařekla se, že se postará, aby se mně nikdy v životě nestalo nic podobného.

***

Po tátově odchodu jakoby se u nás zastavil čas. Maminka zatrpkla a ve strachu, aby nepřišla i o mě, mi zakázala pokoušet se s tátou zkontaktovat a snažila se mi ho zošklivit, jak jen to bylo možné. „Ta potvora ho určitě zmanipulovala, svou nestoudnou smyslností ho dočista zblbla a ty nejsi ve věku, aby sis na to dokázal udělat správný názor. Nesmíš ho hledat a chtít se s ním stýkat, mohl by tě s její pomocí poštvat proti mně.“ A aby si mě pojistila, starala se o mě, jako bych byl stále malé dítě. Nevím, snad to byla moje chyba, možná lenost nebo nedostatek odhodlání se proti tomu postavit, prostě mi tehdy přišlo jednodušší se jí podřídit a přizpůsobit.

Myšlenka vyhledat tátu mě napadla až po třech létech, když mi bylo osmnáct a já si řekl, že bych mohl využít čerstvě nabyté plnoletosti k podniknutí nějakých vlastních kroků. Netuším, jak to na mě dokázala maminka poznat, nic jsem jí neprozradil, ale ona na to přišla a zakázala mi to: „Ať tě něco takového ani nenapadne, Vašku, dokud tě živím, budeš mě poslouchat, a teď se musíš soustředit na studium.“ Já se stáhnul, odložil plány na vyhledání táty naneurčito, a pak už bylo pozdě. Za další rok zemřel na infarkt, parte přišlo až z dalekých Košic, maminka to komentovala slovy: „tak ho ta potvora nakonec zabila,“ a ani mu nejela na pohřeb.

Táta zemřel na jaře a já v létě téhož roku přišel o panictví. Stalo se to na letní brigádě, na kterou nás odjelo několik z našeho vysokoškolského kruhu včetně asistentky, která nás vedla. Byla asi o osm let starší než já, nedávno rozvedená, my se nějak dali dohromady a skončili v posteli. Možná, že by se z toho vyklubal vztah, snad by nám i vydržel, to už dnes neumím posoudit. Před mámou jsem to nedokázal utajit, jakmile se to dozvěděla, rozpálila se doběla a vmetla mi do tváře: „Vašku, ty ses úplně zbláznil, copak nevíš, co taková ženská dovede? Jestli nechceš dopadnout jako táta, musíš se s ní okamžitě rozejít!“ Dala si práci, nevím, jak se jí podařilo vyhrabat na tu asistentku nějaký její dávný hřích, udělala z ní v mých očích děvku, zblbla mě, a prostě nám ten sotva počínající vztah rozbila.

V pozdější době mi máma podobným způsobem zlikvidovala ještě asi dva další nadějné vztahy. Dnes už je mi jasné, že to byla z velké části moje chyba, kdybych se byl sebral a uměl se od ní konečně odtrhnout, mohl jsem začít žit svůj vlastní život. Ale nestalo se tak, k takovému kroku jsem neměl dost odhodlání a nakonec jsem se s každou potenciální partnerkou pod máminým nátlakem rozešel.

Později jsem to už vzdal a zaměřil svou sílu na vědu. Na astronomii, kterou jsem vystudoval a která mě plně pohltila. Nedovedete si představit, jak je tahle oblast lidského bádání zajímavá, kdo nezkusil pátrat po tajemství vzdálených hvězdných mlhovin, černých děr nebo potenciálních mimozemských civilizací, ten to pochopí jen stěží. Moje maminka byla spokojená, říkala, že jsem hvězdář a pociťovala nade mnou pýchu jako nad svým úspěšným synem. Já si ani neuvědomoval, jak nám oběma utíkají léta. Zůstal jsem sám s maminkou až do její smrti, zemřela před nedávnem, když už mi bylo šedesát.

***

Po vypořádání všech záležitostí se mi najednou ozval právník a já netušil, co ode mě ještě chce. Předal mi dopis z dávného tátova dědictví, který byl určen mně a směl být otevřen až po maminčině smrti. Byla v něm roztřesenou rukou napsaná zpověď, kterou můj táta pořídil krátce před svou smrtí, když bojoval s infarktem. Omlouval se mi za to, že nás tehdy v mých patnácti létech opustil, přestože nás oba s maminkou hluboce miloval. Nedokázal ustát to její věčné pronásledování, plné žárlivých výstupů a usoudil, že bude pro nás všechny tři lepší, když se odstěhuje někam hodně daleko. Jeho zpověď končila slovy: „Václave, věř mi, že ani v době svého odchodu a ani nikdy předtím za doby našeho manželství jsem nikdy nic neměl s žádnou jinou ženou, a odpust mi, že jsem s vámi nedokázal zůstat.“

Tatínkův dopis jsem si přečetl několikrát po sobě a zůstal nad ním sedět jako opařený. Tak ona to nebyla pravda, všechno to někdejší maminčino konání byly jen konstrukce jejího žárlivého mozku. A také všechny kroky, které podnikala, aby rozbila mé počínající vztahy se ženami, prováděla ze stejného důvodu. Musela trpět chorobnou nenávistí vůči ostatním ženám, jejíž původ se už nikdy nedozvím.

Ne, nemám tatínkovi za zlé, že to s maminkou nedokázal vydržet a opustil nás. Nemám ani mamince za zlé to, jakým způsobem se na mně podepsala a neberu to tak, že by mi zničila život. Jenom to na mě celé dopadlo a je mi nesmírně líto, že jsme nemohli prožít spokojený společný rodinný život. Ano, mohl bych se teď konečně sebrat a pokusit navázat nový vztah. Ale mám svoje hvězdy a vesmír, kterému jsem věnoval většinu svého života a nemyslím si, že bych na to chtěl něco měnit. Pochopil jsem, že čím víc se toho o vesmíru snaží lidstvo dozvědět, tím víc se utvrzuje v poznání, jak pramálo o něm vlastně ví. Věřím, že tam někde v dalekých, lidskou vědou nepostižitelných hlubinách vesmírných dimenzí existuje nějaký všemohoucí bůh, který mému tatínkovi i mé mamince jejich pochybení odpustí.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama